čtvrtek 14. února 2008

Dostal jsem celkem tři (1/3)

Dvě z nich jsem si zasloužil, ta třetí byla křivda, ale už jsem se s tím vyrovnal.
Tu první jsem dostal někdy ve svých třinácti letech. Naši byli na dva dny pryč a já šmejdil po bytě, ve snaze objevit nějaký poklad. Byla to jedinečná příležitost dostat se tam, kam jsem normálně nesměl. Jedním z těch míst byla i taková komoda s věčně zamknutými šuplíky, které svou nedostupností dráždí i mnohem hodnější děti, než jsem byl v té době já. Takže musela nastoupit poměrně složitá, až detektivní práce, který že klíč z ostatních skříní pasuje i do téhle. Pořád jsem nebyl úspěšný, což mě dovádělo k mrzutosti nad svou neschopností a neustále mi vrtalo hlavou, kde já jen podobný styl zámku, potažmo klíče už viděl. A druhý den... bingo! Lékárnička! Taková nevzhledná plechová krabice na zdi, dostupná dětem jen ze židle, s malým mosazným klíčkem velmi nadějného tvaru. S tušením příchozího finále jsem se zadrženým dechem běžel do obýváku, plný očekávání vsunul klíč dovnitř a po krátkém lupnutí, oznamujícím úspěšné odemknutí, jsem se rozplynul blahem. Cesta k pokladu byla otevřená! V té chvíli mi narostly ramena a připadal jsem si, že jsem nedobyl jen zámek, ale rovnou celý hrad a jsem teď pánem situace. Tím posledním jsem si nebyl až tak jistý, tak jsem se zaposlouchal do ticha, jestli v něm nenajdu nějaké podezřelé zvuky a krom vlastního srdce, které by stejně všechno přehlušilo, neslyšel nic, takže jsem šel na věc. Procházel jsem s posvátným pocitem a úctou (no, hlavně spíš opatrně, aby nikdo nic nepoznal) odemčené přihrádky a dvířka. Nacházel nějaké rodinné záležitosti v podobě fotografií celkem neznámých obličejů, vkladní knížky, pasy, rodné listy a další, pro mě nezajímavé papírové archiválie. Až jsem narazil na malou podlouhlou krabičku, potaženou rubínovým sametem. Pomalu jsem ji vzal do ruky, otevřel a naskytl se mi pohled na krásné zlaté cibule se zdobeným ciferníkem a nádherným řetízkem s ozdobnou bambulkou na konci. Ano, poklad! Byl jsem u cíle. Když jsem měl za sebou první adrenalinové návaly, začal jsem mít roupy a chtěl jim přijít víc na kloub. Opatrně jsem je vyjmul z ozdobné dečky a poslechl jsem si, jestli jdou. Samozřejmě se žádné tikání neozývalo. Otáčel jsem je v dlaních a zjistil všechny odklápěcí plochy a víčka. Pod jedním z nich jsem našel ozdobným písmem věnování některému z pradědů, prý za dobré přístupy v životě či co. A pak mě jen zajímalo, jestli se rozejdou, když je natáhnu. Začal jsem kroutit různými výstupky, které by k tomu účelu mohly sloužit. Jeden výstupek mi zůstal mezi prsty, ale ten byl asi jen tak nasunutý, tak jsem ho odložil do futrálu. Další bambule už bylo ta pravá, co točí po vyklapnutí ručičkami a natahuje strojek. Po krátkém otočení se ozvalo tiché, sotva znatelné "tik a tak, tik a tak" a za chvíli nic. Ticho. Tak znova - natáhnout a "tik a tak, tik a tak" a ticho. Tak jsem je natáhnul o trochu víc a charakteristický zvuk natahovaného soustrojí koleček byl najednou přerušený jakýmsi prasknutím. Zamrazilo mě. Na ciferníku, v místě, kde kolovala malá vteřinovka (nebo něco podobného), se najednou pohybovala splašená ručička, která reagovala na klepnutí. Jedno klepnutí stůj a dvě klepnutí jdi! Zasmál jsem se tomu a začal třást hodinkami. Stůj! Jdi! Čekal jsem na malou ručičku v menším kolečku, až doběhne na určenou pozici a klep - a ona stála. Dvakrát jsem klepnul kloubem ukazováčku - a ona šla! Začal jsem si s nimi hrát jako se stopkami, které jsem pár dnů záviděl jedněm dospělým na hřišti. Ten pán mi je ukazoval a hrozně se mi líbilo, když udělal cvak a zastavil čas. Zacvakal podruhé a najednou se objevila druhá ručička a začala měřit další mezičas. Hrozně jsem je chtěl. Tyhle moje stopky sice mezičas neměly, ale zato byly zlaté. A především zakázané. A to bylo něco neodolatelného. Vrátil jsem krabičku do zásuvky, zamknul dvířka a s hodinkami v kapse odešel do svého pokoje, kde jsem pokračoval ve stejném stylu jako na místě činu. Asi po hodině přišli naši. Dost ve mně trhlo, protože jsem myslel, že si stačím vyhrát a ještě uložit podklad zpátky na místo. Přišli nějak brzy, dřív, než říkali, ale to možná dělali schválně, aby mě při něčem nachytali, ale na mě nemají, já mám všechno pod kontrolou přeci. A do těch zásuvek se chodí tak jednou za rok, protože kdo potřebuje rodné listy každý den, že? Krátké přivítání, něco sladkého z cest, pár otázek na průběh období, kdy tu nebyli a jelikož jsem byl už mazák, tak má věta "Všechno v pohodě", je celkem uklidnila a já si šel po svých.
Jestli může někdo právem nadávat na zákon schválnosti, tak jsem to já. Dodnes nechápu, proč táta lezl sotva po půlhodině zrovna přesně do toho šuplíku, kde byl prázdný futrál na cibule! Nevím, jestli hledal nějaké papíry, nebo jsem udělal nějakou chybu při zahlazování stop, ale jisté je, že jsem za chvíli zaslechl nepěkně znějící příkazovací větu "Jirko, pojď sem!". Krve by se ve mně nedořezal. Na té krátké vzdálenosti jsem procházel všechny detaily mého zločinu a nemohl pořád přijít na nic, co by vedlo ke mně. Otevřel jsem dveře do obýváku a pořád věřil, že jde o něco úplně jiného. Nešlo. Táta seděl nad otevřenými šuplíky a v ruce se mu objevila pootevřená krabička s odloženým čudlíkem a události nabraly rychlý spád.
- "Co to je?!", zařval hlasem, který jsem předtím nikdy neslyšel.
- "Nevím."
- "Jak nevíš!?"
- "No..nevím, já tam nechodím."
- "Nechodíš?! A kdo asi?"
- "Nevím", začal jsem rudnout a pomalu se stěhovat z dosahu, byť jsem na tělesný tresty nebyl vůbec zvyklý.
- "Kde jsou ty hodinky!!!?"
- "Nevím", odpověděl jsem už poněkolikáté a znovu mě zarazilo, s jakou naštvaností to táta říká.
- "Máš minutu na to, abys mi to řekl!", postavil se a udělal dva kroky ke mně.
A já si v tu chvíli začal uvědomovat, jak může být minuta dlouhá a nepříjemná. Stáli jsme tam, já koukal do podlahy, on na mě a oba pomyslně měřili čas. Vzpomněl jsem si, že by bylo dobrý mít teď po ruce stopky. Polilo mě neskutečný horko - "Proboha vždyť já je mám tady v kapse u tepláků!!!" a sáhl jsem si na bouli po straně. Byly tam! Cibule mě začaly pálit do stehna.
- "Tak kde jsou?!", opět zaburácel táta
- "Já nev...", jsem stačil zčásti říct a v tom přilítla bez dalšího varování. Byla jedna a byla velká. Obrovská. Možná je to tím, že byla první, možná tím, že přišla nečekaně, kdoví, ale nezapomenu, jak mě to hodilo na skříň a třetí ránu jsem si "ťuknul" ještě o zeď. Jen taktak jsem se při letu vyhnul vytrčenému klíči ze skříně. Zaslechl jsem, jak si hodinky v kapse kleply o prkennou podlahu.
- "To mi neříkej!", řekl už mírnějším hlasem a já v něm zpozoroval, jak si není jistý, jestli nepřestřelil.
Mohl si být jistý. Přestřelil. Zablokoval jsem se a jen zíral, jaký táta taky umí být. Nikdy jsem ho takového nezažil, natož abych dostal facku jaké padají jen ve filmu, a to ještě mezi dospělými. Naštval mě. Vystrašil. Takže bylo celkem logické, že od té chvíle ze mě nedostal už vůbec nic. Ani to přiblblý "Nevím" jsem už neřekl. I přes jeho volání nazpět, jsem odešel se zalitýma očima do pokoje a zabořil se do polštářů. Za chvíli se pootevřely dveře a zase zavřely. Neohlédl jsem se. V hlavě se mi honila směs výčitek, špatného svědomí a tátův přístup k věci. Nechápal jsem ani jedno z toho.
Asi po dvou hodinách jsme se potkali na chodbě, zastavil jsem se, podíval se mu do očí a řekl bezprostřední výmysl: "Jsou někde na hřišti" "Jak na hřišti?!" "Použil jsem je tam jako stopky, pak jsme si s nima s klukama hráli a pak se ztratily", snažil jsem se alibisticky vytvořit zdání kolektivní viny. "Zavolej bráchu a běžte je okamžitě najít a nevracejte se bez nich", řekl už celkem klidným, ale stále ještě důrazným hlasem táta. To mi trochu zkřížilo plány, myslel, jsem, že je jednoduše někde "najdu" sám a přinesu, jenže brácha byl tehdy se mnou v "boji", kdy chce jeden na druhého získat co nejvíc kompromitujících materiálů, které se dají výhodně zužitkovat. Nevím, asi jsem mu měl tenkrát víc věřit, byla to jedinečná šance si ověřit, jak umíme držet basu. Nedošlo na to. Bál jsem se dalších následků, tak jsem hrál divadlo i před ním. Snad dvě hodiny jsme kroužili po velkém hřišti (tedy to byl spíš atletický ovál s fotbalovým minihřištěm a spoustou zákoutí) a držel se mě pořád tak blbě blízko, že jsem nemohl vyndat hodinky z kapsy a naoko si zařvat "Jé, tady jsou!". Místo toho jsem musel udělat nenápadně rukou do kapsy díru a vysypat je při chůzi ve vyšší trávě spodem nohavicí. Chvíli to trvalo, ale nakonec se to podařilo. Cítil jsem jakousi úlevu, že jsem se zbavil usvědčujícího materiálu a od teď můžu divadlo hrát už opravdověji. Jenže mi jaksi nedošlo, že se teď mění situace a já v té trávě ty hodinky teď opravdu musít někde najít! Začalo mě polévat horko a nervozita se se zapadajícím sluncem zvětšovala. Nikde nic. Zúžil jsem okruh na tu vysokou trávu a nakecal bráchovi, že jsem si vzpomněl, že "tady někde to muselo přeci bejt". Po chvíli se ozvalo křupnutí. "Mám je!", zařval brácha, ale v jeho tónu bylo znát jakési zklamání z úlovku. Bylo mi to jasný i bez podívání. On je rozšlápnul! No tý bláho... tomu říkám tečka! Ale byl jsem celkem rád, že je to už za námi a můžeme jít domů.
Když brácha vysypal před tátu torzo hodinek bez sklíčka, bylo cítit zklamání nad výsledkem celé akce, zavládlo nesnesitelné ticho a já se styděl jako nikdy předtím. On se stal hrdinou a já jsem se po prohození krátké věty: "Já nechtěl", zase rozbulel a utekl do pokoje. Nejmíň tři dny jsem se vyhýbal všem v domě jak jen to šlo. Ramena jsem nosil někde u pasu a bradu snad ještě níž. Ale jedno mi bylo jasný hned. Táta mi dal nechtěně krásnou lekci v tom, že když budete něco chtít z někoho vymlátit, k ničemu to nepovede, i když by se mohlo zdát, že máte jednoduché vysvětlení v kapse.



/pokračování někdy jindy/

11 komentářů:

  1. Anonymní15.02.08 5:53

    už teď jsem zvědavá na pokračování:) Tos byl takovej uličník? :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní15.02.08 8:32

    To byl spíš právěžě mimořádnej úlet jinak spořádanýho hocha. :-¨) Jinak by si to až tak nepamatoval.
    Napadlo mě, jestli moje děti budou někdy někde takhle líčit šoky se mnou... :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní15.02.08 8:40

    Taky jsem počítala do tří: takže buď Jirka* nebyl žádný abnormálně veliký raubíř, nebo ti dospělí kolem něj měli svatou trpělivost ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Lilu, tahle facka měla nejzajímavější pozadí příběhu, takže ta pokračování možná nebudou tak atraktivní, ale co nejdřív je napíšu :) a uličník? Normálně moc ne, ale v té chvíli ten největší na světě a na tom jsem si zakládal :-)

    Ruliso, to záleží na tobě, jestli budou, snad neustřelíš :) ale mám takový dojem, že například akce "boty" jen tak nezapomenou :-))

    Jes-terko, B je správně :) vzhledem k mé podjatosti bych mohl tvrdit, že i A, ale k tomu se nemohu, kvůli střetu zájmů, vyjadřovat :)

    OdpovědětVymazat
  5. nesouvisi s clankem, ale kam jinam napsat...
    teprve dnes jsem se dostala k Tvym pokusum s perem a naprosto me uchvatila tato http://obycejny.blog.cz/0606/nezodpovezene-otazky

    Tolik emoci v par slovickach... teda klobouk dolu!

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za pochvalu Lilu :)

    OdpovědětVymazat
  7. mohu ji odkazove dat na svoje stranky do sekce poezie autori neznami?
    Uvedla bych odkaz na Tvoje stare stranky i na nove*Mrk*

    OdpovědětVymazat
  8. ano můžeš, ale mohli bychom se možná chvíli hádat o tom, jestli to zato stojí, nejde o žádné bůhvíjaké dílo :)

    OdpovědětVymazat
  9. hadat se klidne muzeme... stoji to za to urcite - je bajecna. Naprosto me uchvatila...

    OdpovědětVymazat
  10. no... byl bych proti sobě, kdybych ti to vymlouval :-)

    OdpovědětVymazat
  11. vyborne - beru to tedy jakou souhlas a zitra ji tam vyvesim.
    Dekuji Ti...

    OdpovědětVymazat