pondělí 18. února 2008

Dostal jsem celkem tři (2/3)

Ta druhá je spojená s mým prvním svévolným "výletem" mimo domov přes noc. Šel jsem ten večer ke známým dělat táborák a opékat cosi, ale hlavně tajně zkusit, jak chutná víno, nebo co to bylo. Vůbec netuším, kolik mi mohlo být (ale víc než třináct). Vzhledem k tomu, že nás to bavilo a nechtěli jsme končit ani po vyhasnutí ohně, tak když už nebylo co přiložit, někdo prohlásil, že se jde "k nim". Chvíli mi zahlodal červík pochybnosti, jestli by na tohle rodiče kývli a řekl jsem si, že bych jim měl dát aspoň vědět, že přijdu "o něco pozdějc". Protože jsme cestou "k nim" šli okolo našeho domu, zašel jsem se zeptat, jestli tedy můžu. Jenže všude bylo zhasnuto, tak mi hlava vydedukovala chytrou myšlenku, že bych je, přes veškerou tolerantnost, probouzením jenom naštval a bude tak mnohem přijatelnější, když na chodbě nechám prázdnou lahev od coca-coly, coby mé tehdejší největší bohatství, které se z ruky jentak nedává. A tak jsem na znamení, že je všechno vpořádku, jen jdu ještě "k nim", položil pod schody zmiňovanou vzácnou nádobu, otočil se na patě a potichu zase zamknul.
Následná párty "u nich" je už celkem bezvýznamnou epizodou, veskrze trapnou, protože jediná příslušnice opačného pohlaví takticky zmizela po půlhodině dýchánku, čímž nadobro zmařila veškeré naděje, že to "poprvé mimo domov" dostane i jiný význam. Tak jsme nakonec skončili tři kluci (v počestném trojúhelníku) u nějakých hudebních videoklipů, nahraných od Poláků a pili přitom Myslivce, vydávaje ho za nejvybranější pití světové barové scény. Různě poskládaní jsme nakonec usnuli jak dřeva. Oči jsem rozlepil jako první a ihned, jak se mi přes žaluzie objevilo prosvítající ráno, mi došlo, že mám průser větší, než Brno. Spěšně jsem se rozloučil slovy "Ty vole čau" a utíkal domů, ve snaze zastihnout naše ještě v posteli, aby si ničeho nevšimli. Chyba. Otevřel jsem dveře, vzpomněl si na lahev, ale ta nikde, takže bylo jasné, že po zločinu přijde trest a nenechá na sebe rozhodně čekat. Nenechal. Přilétnul v podobě obrovské facky z matčiny dlaně, ani jsem se nestačil nadýchnout k pozdravu. Pamatuji se, že jsem se tehdy divil dvěma věcem - kde se vzala ta síla v rukou, ze kterých se mi do té doby dostávalo úplně opačných projevů a taky tomu, že mi krk vydržel a neobtočila se hlava dvakrát kolem. Jediným mávnutím jsem uviděl botník, který stál za mnou, aniž bych se sám otáčel. Dobře mi tak.

Po pár vteřinách jsem se chtěl vzchopit k nějaké reakci a říct něco na svou obranu, ale sotva jsem se nadýchnul a naznačil "á", máma prudce vztyčila ukazováček před svůj nos a za hrobového ticha téměř neznatelně natočila svou hlavu nejprve doleva, pak doprava a mně bylo beze slova jasný, že tento rozsudek nemá odvolání. Tak jsem odešel do svého pokoje dospat předchozí zážitky a pár dní jsem si myslel, jak mám blbý rodiče, když nepochopili tak jasný vzkaz.



5 komentářů:

  1. njn-klasika, rodice... nikdy nic nechapou - dyt to bylo jasny:-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní19.02.08 0:41

    Tak mě teď nějak nejvíc zajímá, od koho bude ta třetí... :) Zatím je to 1:1.

    OdpovědětVymazat
  3. jako bys mi četla z ruky :) právě jsem to "pověsil"... ale prozradit můžu jen, že to skončilo 2:1 kupodivu :) víc neřeknu, nezlob se

    OdpovědětVymazat
  4. Teda! To mi připadá spíš jako scéna ze sna než realita - postavit někam lahev od coly jako znamení! To je krásně surrealistické.

    OdpovědětVymazat
  5. vidíš..a přesto to tak bylo :) lahev, ale hlavně i ta facka byla celkem realistická

    OdpovědětVymazat