pondělí 29. listopadu 2010

Auto, Anna, Líza...

Poslední dobou nabývám dojmu, že jsou lidé při svém filozofování o bytí i nebytí, nezdravě zatížení utkvělou myšlenkou, že jejich existence má nějaký vyšší smysl. Některé indicie z mého života mi ale neustále dávají najevo nezlomný fakt, že jsem taky jenom člověk, a tak se čas od času podobné deformaci těžko vyhnu.
Když se tak dívám na seznam zveřejněných článků na tomhle (i předchozím) blogu, musím se většinou usmát. Neustálá dětinská snaha "přibarvit si", což ve finále spotřebuje víc energie, než stojí samotné zajištění podstaty "barevného". Člověk se pak točí v jakémsi kole vzpomínek, při současném deficitu přísunu nových příhod, protože vytváření těch fantazijních stojí přeci tolik času...
Potom musí v hlavě zákonitě hlodat nezodpovězené otázky o příčině takového chování: "Jsem normální já, nebo ti ostatní, co říkají, že nejsem normální? Mám to na doživotí, nebo to můžu změnit? Chci vůbec něco měnit? A opravdově začneš žít teda kdy? A jak to poznáš?!"

Když mi něco takového vleze do té hlavy a snažím se na něco přijít, tak si většinou vyba(r)vuju události, které mi nějakým podstatnějším způsobem upravily život. Z těch zveřejnitelných je to třeba první velké nádobí, na které jsem nespravedlivě zůstal sám, zatímco celá rodina zmizela neznámo kam. Už jsem o tom psal, někteří si možná vzpomenete se mnou. Zvolil jsem tehdy taktiku, že si rozprostřu utěrky po celé lince a jídelním stole tak, aby mezi jednotlivými kusy bylo dost místa a nádobí se samo úplně (nebo aspoň skoro) usušilo. Začal jsem umývat a rozmísťovat. Jenže místo tak rychle ubývá a za chvíli musíte ty utěrky dávat i na skříňky, výsuvnou plochu pro válení těsta, na židle a... dřív nebo později začnete nabývat dojmu, že vám začíná téct do bot a navíc zpomalujete proces mytí, ve snaze odvrátit záhadným samokouzlem to utírání a ukládání. Jenže místo toho jen zíráte, jak váš problém roste a roste až...  Tehdá to skončilo tak, že mě brácha asi po čtyřech hodinách našel sedícího a brečícího na zemi (jinde nebylo místo). Od té doby jsem vždycky myl nádobí hned v takovém množství, které se vejde do odkapávače, ale až teď mi je jasné, že už tehdy se začal rýsovat nějaký problém.

Čas od času se mě někdo ptá, kdy konečně založím rodinu, respektive kdy se dostanu do toho rozmnožovacího cyklu, ve kterém se časem musí nacházet každý normální člověk. Počet a styl otázek, dolujících ze mě novinky na tohle téma, mě nutí k vymýšlení záměrně zlehčujících odpovědí, odvádějících od něj co nejrychleji pozornost a já cítím, že mě to už nebaví, že přestanu odpovídat. Naposledy jsem mluvil o autě. O tom, jak nemůžu mít dítě, protože jsem si ho pořídil místo něj - že je to vpodstatě stejné. Pořád vydává nějaké divné zvuky, smrdí, docela hodně žere a párkrát se mi i posralo, no fakt - a klidně uprostřed silnice! Pak se společně zasmějem, popřejem ať se daří a rozejdem spokojení. Já - že jsem se vyhnul, protější strana, že se zasmála, byť málokdy ví, jak blbě se ptá...

Taky mě trochu tíží vzpomínky na situace, které jsem nezvládnul tak, jak jsem sám v té chvíli chtěl. Třeba Anna, ale... aha... o té jsem psal tady, (předtím jsem jí říkal Martina) takže teď už nemusím. A taky... tohle jsem smazal, nezlobte se... ale společné pro všechny ty věci, které tady zmiňuju je uhýbání. Neustálé opakování chyb, následné vyhýbání se čemu/komukoliv pro pocit, že příště se těm chybám už nedokážu vyhnout vůbec, proto se radši ani nepokusím. Člověk se pak zákonitě dostává do stavu, kdy si dává nižší a nižší laťku, úkoly, na které snadno dosáhne. Vlastně to předvádím trochu i teď.

Nejdřív jsem si myslel, že jsem prostě jenom tak líný, pak jsem vystřídal všechny možné vlastnosti, na které to vypadalo, ale nedávno jsem zakopnul o jeden článek o prokrastinaci a divil se, jak moc to na mě sedí. Dámy i pánové: "Jsem prokrastinátor." Tak zní diagnóza, stejně jako na spoustě vyhledávaných stránek, i na té mé. Našel jsem o tom víc věcí a asi nejvhodnějším linkem pro první informace je tenhle odkaz, ale vyhledejte si sami víc, pokud vás to zajímá - nebudu dělat přednášku o něčem, co jsem si vygůglil teprve před měsícem (tak dlouho mi také trvá psaní tohohle článku). Vsadím se, že se v tom taky někteří částečně najdete, určitě jste někdy něco uměle oddalovali (třeba v učení), ale obávám se, že na mě sedí ten přídomek "patologický", a věřte mi, že to už není sranda.
Kecá mi to totiž úplně do všeho. Nemám v pořádku pracovní, ani soukromý život. Hodně lidí si myslí, že na ně kašlu. Když to dotáhnete tak daleko, že oddalujete i odchod na toaletu, odevzdání důležité zakázky, nebo uklízení v bytě, tak už opravdu není co závidět. Líbí se mi věta v odkazovaném článku „Práce, na které mi opravdu záleží, je právě ta, kterou bych rád udělal dokonale, takže ji odkládám...“ - tohle přesně a jednoduše vystihuje to, co se složitě snažím popsat. Nejen práce, ale veškeré úkony, které mám na programu (včetně napsání tohohle článku), dokonce i na tom dobrovolně sestaveným - a přesto k nim přistupuju, jako bych měl jeden život někde v záloze.
A teď jsem jen zvědavý, jestli mi tohle veřejný přiznání v něčem pomůže...

(původně použité video k článku najdete na tomto webu:
http://www.videacesky.cz/kratke-filmy-online-zdarma/prokrastinace

------
Dodatek:
Když si čtu článek s odstupem, musím dát Lišce (první komentář) zapravdu v tom, že mým způsobem popisovaný problém působí "odlehčeně", nijak nebezpečně a drasticky. Kromě částečně odfláknutého článku je to možná i tím, že tak vypadá v reálu - jako spousta problémů, které nejsou primárně život ohrožující.  Připletou se vám do cesty, ale nejsou dostatečně velké, abyste přes ně neviděli. Chvíli je kopete před sebou a pak se přes ně natáhnete a jdete k zemi, aniž byste pořádně věděli proč. Některé jsou i k smíchu, nebo se prostě "nezúčastněným" jeví jako uměle, respektive zbytečně vytvořené. Dnes je přeci moderní léčit se i ze špatně zavázaných tkaniček...   

"S rysem prokrastinace se pojí nízké sebehodnocení, nízké sebevědomí, malá schopnost sebeovládání, zvýšený perfekcionismus, nesoutěživost, sebeklam, dysfunkční impulzivita, deprese a anxieta." 
(zdroj: dipl.práce L.Šmídové, resp. Ferrari et. al) 

Musím se přiznat (tedy můžu), že na sobě tyhle záležitosti se střídavou intenzitou opravdu pozoruji a je mi trochu blbě, když vám to sem píšu. Jedním ze znaků je totiž i zastírání neschopnosti a vylepšování obrazu na veřejnosti. Odborníci prý rozlišují prokrastinaci na situační, časově ohraničenou, funkční (tu jsi měla, Liško, pravděpodobně na mysli ty) a na druhé straně chronickou,  většinou dysfunkční, která vás válcuje úplně... odkazy na starší výklady obsahují příhodné označení "všeprostupující", což nepotřebuje další omáčku. 
Člověk s chronickou prokrastinací (etymologii tohoto hnusného slova hledejte v latině) se dostává do situace, kdy už nejde jen o oddalování těch těžších a nepříjemnějších úkolů, ale i obyčejných, každodenních povinností. Čímž si vytváří ještě větší peklo, protože přisuzuje relativně malým úkolům zbytečně velké rozměry. Jakoby nemohl opustit ten kolotoč vlastní nespokojenosti, živené nesplněnými předsevzetími z předchozího večera. Osobně jsem například netušil, jak blízké je napojení na perfekcionismus - nikdy jsem se za perfekcionistu totiž nepokládal, naopak. Vzpomínám si jak jsem, ještě jako zaměstnanec, pracoval na jednom výkresu tak, aby byl opravdu vypiplaný a jedinečný (vzhledem k ostatním). On jím byl (jak mi dali zaměstnavatel i kolegové najevo), graficky náročnou metodou vypocený, ale za cenu trojnásobně stráveného času, utraceného bez ohledu na to, že konkrétní výkres nebyl v celku vůbec důležitý. Tady musím dodatečně poděkovat šéfovi za shovívavost, anebo mu jít vynadat, že mě z toho nedostal a ještě mě podporoval. Dnes jsem si skoro jistý, že to začalo někde u toho nádobí (viz článek)...

Vsadím své boty, že si někdo z vás teď říká, abych už přestal otravovat a místo psaní začal problém řešit a neztrácel čas zbytečným pindáním, zvlášť když mám snahu vás do toho ještě zatahovat. Berte to, prosím, jako součást soukromé léčebné metody člověka, který to skutečné řešení co nejvíce oddaluje a chce vám ukázat, že má pravdu (lehký úsměv). Třeba i přiznáním, že mi právě utíká čas, kdy jsem měl dokončit zakázku na zítřejší odevzdání. Je 22:54 a neudělal jsem ani čárku. Budu muset jít spát, ale až vymyslím nějaké smysldávající zdůvodnění pro sebe i zákazníka - anebo ne, radši půjdu spát hned a vymýšlet důvody pro zítřejší výmluvu budu až v přestávkách při propoceném probouzení se hrůzou, že jsem něco nesplnil (už jste nade mnou konečně zlomili hůl?). Nezlobte se, ale já bych se jinak k dopsání tohohle článku vůbec nedostal.
V posledních dvou odstavcích jsem nadělal hodně překlepů - nejvíc jsem měl problém s prohazováním písmenek ve slovech a blbne mi klávesa shift na velká písmena na začátku vět. Perfekcionalisticky jsem se k nim vracel a opravoval. Pokud najdete nějakou chybu, je to známka jiného "(d)efektu" - odklonění pozornosti jinam. A tak si můžete všimnout nepřirozených protikladů v jedné větě, jako například snaha vkládat hovorový tvar sloves (pozoruji vs. píšu), aby to četli i ti, které spisovná čeština odrazuje od dočtení do konce.
Lidi, prosím vás, já nechci abyste mi pomohli. Chtěl bych, abyste viděli, jak se z toho dokážu vyhrabat a pak mě za to plácali po zádech a psali, jak jsem dobrej. (těžký úsměv)

Nakonec uvedu ještě pár odkazů - zvlášť u toho druhého doporučuju (doporučuji) přečtení konkrétního příkladu, příběhu člověka, který se choval podobně mým zážitkům, které se stydím detailně popsat.
---
---

(v případě nesouhlasu s uvedením odkazu ze strany vlastníků autorských práv prosím o upozornění prostřednictvím komentáře)

37 komentářů:

  1. Čáááu.
    Jestli zveřejnění pomůže? Osobně se mi to zvenčí jeví, že nepomůže. Taky proto, že pro čtenáře to není nic nenormálního. Mně se to čte "normálně" a nijak osudově.
    Taky oddaluju, něco na poslední chvíli, něco na mnoho měsíců po poslední chvíli a někdy přemýšlím, proč. A zatím si myslím, že potřebuju mít trochu stresu před sebou. Kdybych všechno udělala hned a dokonale, měla bych moc času a vznikl by obří nárok dělat něco užitečného nebo zábavného, něco sama vymyslet a realizovat. Což by byla paráda. Jenže asi je pohodlnější oddalovat.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Liško, mám na mysli ty stavy, kdy to ohrožuje fungování samotné podstaty člověka. To osudové je. Stav, kdy sám sobě podráží nohy, nemůže se dívat do zrcadla a má nakročeno přes okraj... Dopíšu k tomu ještě nějaký odstavec, nejlíp na konkrétním příkladu. Až se k tomu dokopu ovšem ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. ano, ten stav znam taky. Driv mnohem vic. TEd podstatne mene. TAky si myslim ze duvodem je strach a z toho plynouci uzkost a nasledne pocity viny za vlastni zlyhani.
    kdyz jsem to prorazila silou (drive) takjsem siuhnala vysoky tlak. tak vysoky ze se odbornikum nechtelo verit ze je mozne neco takoveho v tak mladem veku a pri tak stihle postave a zdrave zivotosprave (hodne pohybu)
    TAkze uzkost, strach, strach ze zivota....
    neco se zmenilo. u me zasadne. nemam strach. nejsem perfektni. delam chyby. dokonce si je priznam. ucila jsem se pokore. prijmout vlastni omezenost.
    teda, doporucuju znalece psi duse na NGC programu :o)) Kazdy den v 6 hodin. je to ta nejlepsi psychoterapie jakou jsem kdy videla. Uklidnit psa a zbavit ho strachu predpoklada totez provest i s jeho panem. Protoze ten pes vnima energie a nas strach.
    bojime se uplnych prkotin a kokotin. ze treba nas vykres nebude dost hezky. a nase vety dost vtipne. a ze.... no uplne bezvyznamne kraviny.
    kdyz z cloveka spadne uzkost tak se zhluboka nadechne a svet je jiny.
    ale to je jine tema.

    OdpovědětVymazat
  4. precetla jsem si prvni odkaz a otrepala jsem se. tak takhle ne. pisou tam, ze prokrastinace je nemoc, obelhavani se ze mit uspech je tezke.

    ale k cemu uspech? po cem touzim? touzim po uspechu? je problem treba v tom, ze podvedome touzim po uspechu a zaroven se mi uspech hnusi? protiklady, protiklady, protiklady...

    jak se pustit dvojice protikladu? prestat uvnitr lemcat po uspechu a zvenci furt okazale ukazovat nezajem?

    nevim. me pomohlo az uplne odevzdani se. Duvera ze veci bezi spravnym smerem. nejen radoby ale fakt duvera v zivot. ze kdyz neco pohnojim tak nevadi, kdyz jsem uspesna tak nevadi, kdyz jsem neuspesna tak taky nevadi.
    radu nemam zadnou. napadlo me jako nejrychlejsi ucinne reseni uverit v Jezise Krista a prijmout ho do sveho srdce. To neni vtip. Proste uverit ze existuje neco co nas presahuje, cemu se muzeme podvolit. o co se muzemem oprit. at spat nebo vstat, nebo jist anebo zpivat. anebo umyvat nadobi, rysovat vykres. Vse co delame venujeme tomu vyssimu principu. souznit s nim. nebudeme lemcat po usepchu, nebudem se bat neuspechu.
    rika se tomu tao, je treba ho nejak prozit a kazda metoda je dobra :o)) pro nas evropany je asi nejjednodussi ta pres toho Jezise :o)) a fakt nevtipkuju. Az se uzdravis, az se pak zbavis svoji nemoci prokrastinace tak tu berlicku odlozis a vse pak plyne prirozene. tak jak je.
    jako kdyz pes bezi vedle nohy sveho pana. lehce a s radosti. protoze svet kolem se furt toci dokola. a nic neni lip nebo hur. vsecko je OK. ten vnitrni bod je treba najit. kolem ktereho se vse otaci.
    kolem ktereho se vse otaci.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Ratko, děkuju za komentáře.
    Nedávno se mi dostaly do ruky nějaké fotografie, na kterých mi bylo cca 20 až 25. Focené při různých příležitostech. Skoro bych řekl, že šlo o jiného člověka, kdybych se neznal. Byla na něm vidět bezstarostnost a relativní pohoda, se kterou se děly věci úplně samozřejmým způsobem. Docela rád bych se do toho stavu zase vrátil - tedy bez těch detailů, které jsou nevratné. A to jsem si předtím myslel, že nejsem spokojený :-)

    První dva texty v odkazech jsou určitým způsobem marketingově zabarvené, cílení na potenciální zákazníky, proto jsem taky hledal dál. Ale uvedl jsem je hlavně kvůli konkrétním příkladům, tomu právníkovi a té králíkárně (mému nádobí). Ten protiklad, který zmiňuješ, pozoruju na lidech okolo sebe taky - ať už chtějí cokoli, málokdy to otevřeně přiznají. Po úspěchu netoužím, tedy myslím... spíš se obávám, že vyloženě netoužím po ničem. Chci dost věcí, ale nemůžu to asi nazvat toužením. Je to takové porouchané "nelpění", které jsem se snažil docílit. Nějak se to zkroutilo.
    Že nás něco přesahuje, to věřím (taky to píšu hned v úvodu článku), ale Ježíše bych v tom nehledal, maximálně jako symbol, vytvořený lidmi. Určitě nějaký smysl má, ale takovou, nebo podobnou berličku nechci a přemýšlel jsem o tom už dost. To ale neznamená, že se nemůžu opírat o něco jiného, to je fakt, jenže stejně musíš počítat s tím, že to může bez varování zmizet, tak je těžké něčemu věřit bezmezně.

    V téhle chvíli si myslím, že způsob, jak se z toho dostat, vede přes rozdělení na malé kousíčky, klidně napsané body po jednotlivých časových úsecích. Pokud jeden prošvihnu, nemá smysl se jím dál zabývat dřív, než v dalším cyklu. Pokud se nevypořádám s fragmentem, mám ještě šanci uspět v celku, ale nesmí to být často. Zkrátka udělat seznam a odškrtávat položky (tohle sice nesnáším, ale jinak to nepůjde). Už kvůli přehledu. Na druhou stranu ale musím uhlídat, abych nedělal seznam moc velký, aby neodrazoval, nebo nedostával člověka předčasně do stresu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. doufam ze budes psat pravidelna hlaseni. delame si starosti kvuli nejstarsimu synovi, zda se ze resi uplne stejny problem :o/

    OdpovědětVymazat
  7. Syndrom svobodných povolání .. možná by pomohlo pracovat v nějaký partě?

    http://prague.the-hub.net/public/joinus.html

    OdpovědětVymazat
  8. Ratko, to mu teda nezávidím ;-)

    ... bo, asi je to živná půda, určitě největší prostor, kde je to vidět, přestože to není podmínkou... kvůli tomu jsem šel po osmi letech samotky do pronájmu, abych "chodil do práce". Zatím to pomáhá míň, než jsem myslel :-) Díky za odkaz, věděl jsem jen o společných kancelářích, tohle je ještě o stupeň výš. Prozkoumám.

    OdpovědětVymazat
  9. Nebo zkusit najít opravdu parťáka/ky ...

    Dynamika společenství je jiná, než one man show.

    OdpovědětVymazat
  10. To je aktuální, čerstvě zkrachovalý pokus :-) Ale pokoušet se o něj budu asi dál, protože nemůžu mít zaměstnance - stavím je k sobě na stejnou úroveň, a to nelze.

    OdpovědětVymazat
  11. Jo ty pracuješ sám , samotinký! Tak to bych nemohla, to bych byla hned v pr-.

    OdpovědětVymazat
  12. No. Někdy se tady i bojim ;-)

    OdpovědětVymazat
  13. bude pruchozi kdyz zkusim rict vic nez jenom "drzim palce" ?

    OdpovědětVymazat
  14. kamarádka se zamýšlela, zamýšlela, zamýšlela, pak si nechala od doktora napsat neschopenku, že si potřebuje odpočinout, pak přestala zalévat kytky, pak se přestala mýt, jen seděla ležela brečela, a k psychologovi ji manžel už musel oblect a odvezt. šla okamžitě na prášky, v takovym stavu je povidani vyhazovanim casu...
    ...dneska už na práškách není, a má druhý dítě, a svým minulým názorům se chápavě usmívá.

    teprv až když z toho byla venku tak přiznala tehdejší myšlenky na sebevraždu.

    chci tím říct že sebeanalýza dobrý,
    pokud ma clovek pocit ze neco musi rozlustit tak proste musi a ani deset jinych co mu cpou do hlavy ze nemusi mu v tom nezabrani
    (ackoli hodit to za hlavu fakt je to nejlepsi, ale on to musi zjisit sam)

    ALE! bacha na tu setrvacnost s kterou se clovek mezitim propada hloub a paralyzuje ho to.

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj, vypadá to, že se má "léčba" bude ubírat jiným směrem - šmahem jsem se dostal do situace, že mám pomoct člověku, který je na tom psychicky mnohem hůř. Nechci a ani nemůžu psát nic bližšího, ale je to tak nakopávající, že to na mě působí jinak, než jen s odkladným účinkem (což jsem si původně myslel).
    Příklad tvé kamarádky přesně zapadá. A k tenké hraně toho dění, kdy se může všechno zvrtnout na jakoukoli stranu, jsem měl právě v těchto dnech možnost přičichnout a bylo to syrový. Uvidím, jestli si něco odnesu i pro sebe.

    OdpovědětVymazat
  16. tak to asi este par dni prezijes :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Anonymní25.12.10 1:09

    Předně chci popřát, ať si to se sebou dokážeš vyřešit a věřím, že se ti to povede. Nicméně mě to donutilo k zamyšlení nad sebou samou. Jsem podobný případ. Chronický odkladač učení, seminárních prací, domacích prací, všeho co jde. Pousmála jsem se i poznámce o odkládání chození na WC - to dělám taky. Přemýšlím, zda to je lenost nebo ne. Bůh ví. Každopádně mě velmi pomohla kolegyně v bývalé práci, která mě naučila, že práce se neodkládá - nikdy nevíš, co nastane za hodinu, zítra, pozítří a zda na to budeš mít čas. Co jde, dělám hned. Co se týče "lenosti" v ostatních činnostech, vždycky si řeknu, že nejtěžší je se donutit překonat tu nechuť a udělat to. Třeba jít se psem ven. Pak už mi obvykle nedělá problém chodit s ním v tom mrazu, dešti, tmě... Jde jen o to překonat to, že se mi nechce a že přemýšlím o tom, že to "odbudu" jen pětiminutovým venčením na trávníku před domem. Na odkládání věcí, které chci mít perfektní ovšem recept nemám. To dělám pořád. Tvrdím, že musím chytit "múzu" nebo že tvůrčí činnosti vyžadují to správné rozpoložení, jinak to stojí za houby. Ale jestli si nelžu do kapsy, to fakt nevim. Každopádně hodně sil. Lenka alias Inka

    OdpovědětVymazat
  18. Ahoj Lenko! Rád "tě vidím"! :-)
    Můžeš být klidná, to, co popisuješ, je jen úvodní část problému, ze které se většina lidí dostane ;-) Ohledně psa mám osobně největší výčitky svědomí - stejně tak ve věcech, které mají nějaký vliv na další osoby, i když to se snažím eliminovat. Ale to "chytání múzy", jakési čekání na dobrý vítr, to je přesně ono :) Když to překonám a jdu třeba s tím psem ven (myslím opravdu ven a ne někam za první roh), najede dobrý pocit vnitřního uspokojení, že jsem to tentokrát zvládl. Jenže s odstupem času vyprchá (možná ho nedokážu udržet nebo využít) a pak mi přijde taky zbytečný, a to je ještě horší. Asi to chce včas přetlouct nějakým dalším.
    Tak nám přeju vhodnou frekvenci správných kroků, za současného neztrácení cíle, nebo spíš směru cesty. Ahoj - a dej mi, prosím, vědět ve chvíli, kdy nevydržíš blogový půst a budeš pokračovat (jestli se tak už nestalo) :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Odkládání jít na WC, aha, to vlastně taky dělám, do poslední chvíle. Mno. Ale proč jsem přišla - čekala jsem tu fotky dalších ohňostrojů. Novoročních.

    OdpovědětVymazat
  20. A do nového roku přeju hodně odvahy! Asi jí je potřeba hodně, aby člověk překonal tyhlety maxi-odkládačky.

    OdpovědětVymazat
  21. Ahoj Liško, děkuju za přání, odvaha se hodí vždycky ;-) V tuhle chvíli mám dojem, že mi opravdu pomohou události okolo mě (viz odpověď OR-ovi). Například dnes jsem vjel před kamion. Udělal jsem trestuhodnou chybu při předjíždění a na poslední chvíli jsem to strhnul zpátky. Až se mi udělalo blbě, myslel jsem, že budu muset zastavit a vydejchat se. Nejsem žádný rapl, ani nervák, ale zachoval jsem se v ten moment jako debil, nad kterým na silnici často kroutím hlavou (a přemýšlím jen ve třetí osobě). Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že tam nic nejede, ale ohrozil jsem asi tak tři auta kolem. Opět tváří v tvář zjištění, jak je život snadno zranitelný. V jakémkoli okamžiku převratitelný úplně na jiný kurs, než si člověk myslí. Takže dokud to jde, má si v něm člověk udělat pořádek podle sebe, dokud nad ním má relativní kontrolu a neztrácet čas s odkládáním problémů, povinností a zábavy na potom...

    OdpovědětVymazat
  22. Jo a ohňostroje - novoroční nefotím, nemám kde - všude jen dělobuchy, které otřásají vším okolo :-) A podobné scény budu už fotit v nějaké souvislosti, vhodnější kompozici, tedy ne tak, aby prskolet byl hlavním tématem. Je to moc neosobní.

    OdpovědětVymazat
  23. jsem narazil na clanek o ty tvy diagnoze a student tam popisoval jak radsi misto uceni jde umejt nadobi, nebo uklidi stul,
    a jak to vedci zkoumaj, no nic,
    at zkoumaj kdyz myslej ze nalepka neco vyresi.
    mne napadlo teda primo reseni, najit neco do ceho se ti nechce este vic nez do projektu pro zakaznika a dat ti to za ukol, janevim, treba odjet bojovat do afganistanu, ozenit se s nejakou priserou, apod. muzes si vybrat sam.
    nebo si hyckej diagnozu. ne ze bych s tim souhlasil, myslim si ze je to nesmysl a skoda ze psychologove to podporujou, pro mne je to jen dalsi dukaz ze psychologicke skatulkovani je slepa kolej.

    OdpovědětVymazat
  24. ORe, často mi vadilo, když lidi moc dlouho analyzovali situaci a nikdo nic neřešil, jen teoretizoval a vysvětloval, co by, kdyby, zatímco si užívali teplíčka nekonfliktního chování. S tím související škatulkování jsem taky nesnášel, ale teď (myslím v kontextu několika týdnů) jsem se přesvědčil, že nějaké označení být musí, a to ve chvíli, kdy se má dotyčnému opravdu pomoct. Nemluvím o běžných dočasných depkách a problémech, pramenících z lenosti a vrozeného strachu pouštět se do neznámých věcí, ale o patologických, dlouhotrvajících stavech, kdy si lidi už opravdu neporadí. V komentáři z 23.12. jsem se zmínil o člověku, který je na tom hůř - díky němu se teď občas pohybuji na místech, kde se jako pacient ocitnout opravdu nechci. Vidím svět, do kterého zvenčí lidi ani nahlídnout nechtějí (stejně jako já předtím) a opravdu můžu říct, že správné zaškatulkování, byť to v tomhle případě nikdy není o jedné kategorii, je nejdůležitější.
    Psychologové si samozřejmě klientelu rádi drží, jako ve všem je i tady okruh lidí, který se ráchá v lahodném pocitu, že se mu někdo věnuje (anebo se on může věnovat někomu), ale na druhou stranu je i skupina, která je na tom jádru problému a chtějí ho vyřešit, ne jen idetifikovat a pitvat. Je pravdou, že ti o tom tolik nemluví.

    OdpovědětVymazat
  25. nechces, tak to abys zmenil navyky.

    kdyz uz o mistech, tak ja se pohybuju na mistech kde s clovekem zachazej znacne surove, ve smyslu: no, jasne, za to si muzes sam. to ted mas proto, zes predtim delal tohle a tohle. a kdyz v tom budes pokracovat, bude to este horsi. nebo misto toho muzes delat tohle a tohle. jak chces. ale je to tvoje vec, nikdo to za tebe neudela. a to je neco co lidi nechteji ze vseho nejvic.
    lidi tak trochu chtej tu svoji skatulku, jakoze ve smyslu:
    "je, tohle se mi prihodilo, uplne samo, ja nic, to ze vzduchu, nejaky virus"

    a tvoje rozdelovani ze obcasna lenost a patologicke stavy jsou uplne odlisne veci, neberu. pro mne je to jen casova osa. nejdriv lenost, navyk se posiluje, a pak se stav zhorsuje. je to trosku jako kdybys rek tri kychnuti nelecime, to neni kasel, pridte az jich bude dvacet.

    OdpovědětVymazat
  26. Dneska je strašně těžký žít bez hendykepu :-)

    Ta lenost tam určitě na začátku figurovala, to jo, ale jen co do podstaty jakési "životní disciplíny", a tu můžeme nezvládat i kvůli dalším věcem, třeba jen z čirého nesnášení disciplín :) Kdoví, možná to je v mém případě tím, že mě nikdo do ničeho natvrdo nenutil a já to neocenil. Jen se obávám, že změna (nevím, jestli k lepšímu) nastane až po totálním překopání života, předně toho pracovního. Buď to člověk zvládne a půjde od toho, nebo si opravdu bude muset nechat pomoct.

    OdpovědětVymazat
  27. hezka :-( iluze taky je, ze kdyz nic nedelam, tak se nemenim. ale to neni pravda. kdyz nic nedelam, propadam se do horsiho. neco jako stat na miste vlastne neexistuje. budto clovek jde nahoru, nebo dolu.

    OdpovědětVymazat
  28. ono to skatulkovani podle mne dost souvisi s narovnavanim nasledku, bez reseni pricin.
    kdyz zamenim leky nekomu kdo ma zelenou barvu a lek ho ma vratit na lidskou a nekomu kdo leze po strope a lek ho ma vratit na podlahu, tak mi zrejmne nepodekujou. ale na urovni pricin se to dost prekvapive zjednodusuje a sjednocuje.

    OdpovědětVymazat
  29. Jo, to bude nejspíš pravda.
    Ostatně... mě taky spíš v tuhle chvíli zajímá cesta ven, než jak jsem se do toho dostal.

    OdpovědětVymazat
  30. no jo, ono je hodne logik.
    tohle zni logicky,
    ale zrovna tak logicky zni ze jenom tehdy kdyz pochopim jak jsem se do toho dostal, se dostanu i ven. jinak totiz zas netusim co vlastne delam a kam to vede.

    OdpovědětVymazat
  31. nedavno jsem pochopil ze to strach se mnou hraje hry na logiku, na zodpovednost, a tak. a jak rikaji moudri, strach je spatny radce

    OdpovědětVymazat
  32. ja treba ted analyzuji svoje rodice protoze se z nich vyloupava jejich hluboka podstata.
    tatinek lezi a nehybe se tak dlouho, dokud se nestane neco coje pro nej zajimave. treba jidlo. zbytek dne (kdy se nic zajmave nedeje) se vyhyba jakymkoliv naruseni.
    maminka funguje jako robot. rano otevre oci, nastartuje motor a jede jako pila. hlava nehlava. veme tou pilou i tatinka ktery se schovava co to de. vecer maminka padne do postele uz v sedm a je uplne vyrizena. ale furt sobestacna, cila a schopna obstarat jak tatinka tak nam navarit, uklidit. Jak tatinek tak maminka uz jsou smireni se smrti. az prijde tak tam bude.
    tatinek se nehybe, aby se nevycerpal a smrt ho zastihla v hlubokem soustredeni vleze.
    Mainka se furt hybe aby ju smrt prekvapila za pochodu a proste jenom zastavila za pochodu.

    dva pristup k zivotu. jedne bez druheo nemuze zit. jsou jednotou. a toakhle to asi ma byt. dva lide se vzajemne drzi a podpiraji.

    OdpovědětVymazat
  33. Ano, pěkný příklad... takové jednomotorové domácnosti jsou často lepší, než když je moc aktivních najednou :-) Na své sestře, která je čistě ten lítací typ, pozoruju, jak poslední dobou zaujímá polohu vleže a rozjímání. Je to čistě kvůli tomu, že se jí někdo snaží korigovat život, vymýšlet plán dne - což bytostně nesnáší, ani když aktivita pochází od jejích dětí (možná hlavně v tomto případě). Takové to: "Když chcete, abych skákala podle vás, tak nebudu radši skákat vůbec."

    OdpovědětVymazat
  34. jo!! to je ono. clovek se stava pasivnim protoze to jeho podvedomi vyhodnotilo jako nejlepsi moznouobranu vuci okoli.
    pokud jsou to deti, tak proti nim nechce vedome vystoupit a tak udelala spici pannu.

    OdpovědětVymazat
  35. Tady je odkaz na článek (nečetla jsem ho, asi to bude to samý jako jiné podobné články o prokrastinaci, co znáš):

    http://psychologie.doktorka.cz/jak-se-zbavit-chorobneho-odkladani-povinnosti-neboli-prokrastinace/

    OdpovědětVymazat
  36. Pár myšlenek, které se mi mihly hlavou při přečtení článku: skutečná duševní nemoc je skutečná a musí se léčit, bohužel velice špatně a téměř vůbec nemůže přímo dotyčný jedinec poznat, kdy jde o nemoc ve slova smyslu nefungujícího organismu a kdy v jeho pocitech hraje hlavní roli psyché, mám s tímto složitým propletencem opravdu velice bohaté zkušenosti.Téměř dvacet let jsem manželka někoho, kdo se zmítá mezi "depresí" a nezralostí, leností a neochotou cokoli ve svém životě měnit. Můj pohled je proto velmi neobjektivní, vidím vše z pohledu toho kdo tu "káru táhne". Paradoxně já sama nemám právě díky této konstelaci na žádné podobné "prkotiny" čas. Ne proto, že moje tělesná schránka funguje o tolik líp. Naopak myslím si, že kdybych mohla, dovolila bych si ten "luxus" zhroutit se pokaždé, když už si myslím, že nemůžu fungovat a to tak, že s gustem. Je to totiž tak trochu "úleva" pojmenovat svoje pocity správně odborně a "lebedit" si v tom. Ty uvozovky používám, protože moc dobře vím, že to není vědomé a vůbec to není "schválně" a přece ... stavy úzkosti, temno, neexistence smyslu ...těžké, téměř neunesitelné stavy, které někdo neunese opravdu a končí se životem. Často si říkám, že mě zachránily před podobnými stavy dvě věci. Vlastně tři: blbost, poslušnost a pokora. Když mi bylo kolem dvaceti byla jsem tak blbá, že jsem chtěla (!) děti a natolik poslušná, že jsem se vdala a založila rodinu. No a jsem natolik pokorná, že jsem přijala tenhle osud po boku někoho o kom si většina lidí myslí, že je velký intelektuál, velký šéf a dokonalý manžel a jdu vedle něj a poponáším ho a díky dětem mě ani nenapadne opustit tenhle svět, protože jim bych to udělat nemohla. Díky dětem má můj život smysl a depky a strachy jsem postupně "zrušila" tři psychoterapie a nějaké prášky tam taky byly ale to všechno bylo, protože jsem musela přežít, ne kvůli sobě, ne kvůli manželovi ale kvůli dětem ... a tak jsem nakonec přijala s pokorou myšlenku, že jak to je, tak to je správně a tak to být mělo a ta úleva byla obrovská a všechno dostalo smysl ... i ta poslušnost i ta blbost, které stály na úplném začátku :-) Proto nakonec rada - asi hloupá ale ... pořiď si někoho, kvůli komu bude stát za to sám se sebou bojovat a vyhrát. Neboť postoj -život je boj- se k chlapovi hodí. Zdraví Čekanka.

    OdpovědětVymazat
  37. Ahoj Cekanko, moc dekuju za tvuj komentar, jde z nej poznat, ze vis, o co jde - byt tim neobjektivnim pohledem. Jsi blizko.

    Nemyslim, ze bych nejak silel z toho, o cem mluvime - fakt, ze se takhle priznavam znaci bud tu nevedomost, plynouci z nemoznosti vlstni diagnozy skutecne nemocneho, nebo jakousi rezervu, ze jsem schopny se z toho dostat sam a jeste u toho delat divadlo. Skutecnost bude asi neco mezi, ale fakt je, ze problem nejaky mam a ze je pri trose snahy, nastesti, zvladatelny. Mozna me desi ten bod zlomu, kdy se clovek o sobe dozvi, jestli je ochotny tu "trochu snahy" vyvinout - co kdyz ne? Pak by vse dalsi postradalo smysl.

    Jsem rad, ze muzes napsat o sobe to prijmuti sveho rozhodnuti ohledne rodiny, i kdyz za velkou vykupni cenu (termin s nadsazkou samozrejme). Tvuj "osud" je temer shodny s mou sestrou. Rozhodla se podobne, ale jeste nedosla k tomu, co ty - ona je jeste ve fazi vycitani si. Snad se ji to povede :-)

    S tim souvisi i ten smysl v podobe existence "nekoho druheho" - nic jineho v tom opravdu neni, a to je muj skutecny kamen urazu. Chlapy mas prectene dobre :)

    OdpovědětVymazat