neděle 13. ledna 2008

Jak jsem měl poprvé v posteli ženskou

aneb: "Strč prst skrz prd, v jahodové nemocnici s exhibicionistou navrch."

V nemocnici jsem ležel zatím jen jednou. Byla dětská. To proto, že jsem se v tom věku nacházel, byť jsem to už, coby čtrnáctiletý frajer, odmítal veřejně přiznávat. Kdo jste v podobném zařízení byl, dáte mi jistě zapravdu, že má svůj uzavřený, zaběhlý způsob života s poměrně přísným režimem. Tahle nemocnice měla navíc i třídu, ve které jsme doháněli vyučování, což jsem nesl ze začátku velmi těžce. Vzhledem k tomu, že jsem tam měl být a byl jen deset dnů, jsem měl zato, že se tomu vyhnu a užiju si zasloužené prázdniny, ale nakonec jsem byl docela rád, protože bych se sám na pokoji stejně brzy nudil. Navíc si mě tamní učitelka oblíbila kvůli čtení pohádek, kterým jsem jí pomáhal zklidnit ty spratky mrňavý, kteří ještě byli moc malí a nevěděli, co je zodpovědný přístup k životu. Stejně jako dospělí, světe div se, jsou i děti různých modelů a vlastností; tak jsem měl možnost vidět pohromadě celkem zvláštní sbírku, navíc v intimních a supertajných chvílích, jako je strach z injekcí, stesk po domově a bonbónové absťáky. Často si ke mně chodily postěžovat, popotáhnout moldánky, nebo trošičku zapomlouvat spolubydlící na svém pokoji. Některé to měly docela drsné v tom, že za nimi ani nikdo nechodil na návštěvy. Nesmál jsem se jim už jenom proto, že jsem byl vpodstatě ve stejné situaci jako oni, možná ještě níž, protože jsem své slabosti nechutně maskoval.
Dva exempláře byly takového kalibru, že se mi z paměti ještě nevymazaly a stojí za zmínku. Jedním z nich byl kluk, asi osmiletý, který byl čistokrevný exhibionista se vším všudy. Docela by mě zajímalo, kde je mu dneska konec. Neustále se obnažoval a využil každé příležitosti k tomu, aby utekl přes zásobovací rampu ve dvoře nemocnice ven na ulici. Za tu poměrně krátkou dobu, co jsem tam byl, se mu to povedlo nejmíň třikrát. Já nejdřív myslel, že chce utéct, jenomže on se vždycky svlíknul z pyžama jen proto, aby oběhl barák a skákal za mohutného vyřvávání a mávání zpátky do oken třídy, kde jsme se v tu dobu obvykle učili. Těžko si vybavíte situaci, když jste tam nebyli, ale představte si vysmátou třídu válející se smíchy nad pohledem na mrskajícího se „Bimbase“ (asi přezdívka), zatímco šokovaní kolemjdoucí se napůl lámou v pase, nebo křižují a svorně uskakují pobíhajícím obtloustlým postarším sestřičkám, kterým ten malej záškodník naučenými pohyby celkem úspěšně uniká a vyklouzává, zatímco jeho nadšený jekot prudce stoupá s každým neprofesionálním projevem nasranosti od personálu. Druhým, neméně zajímavým případem byl malý, celkem tichý a podle prvního pohledu ustrkovaný kluk, který nesnášel, když byl středem pozornosti. A tu právě nechtěně vzbuzoval svým podmíněným reflexem při vyšetření krku, hlavně špachtlí. Já vím, každému ten suchý dřevěný hnus není příjemný, ale on reagoval pokaždé tím, že si prdnul. No fakt. Normálně prdnul. Jeho smůla byla v tom, že se do nemocnice dostal právě kvůli problémům s dýcháním, takže strkání různých lékařských pomůcek do krku se málokdy vyhnul. Netuším, jestli to bylo strachem, nebo čím, ale on vydal ze sebe krátké, sotva potřehnutelné prdnutí s tak spolehlivou pravidelností, jakou nemá ani zásobník na tekuté mýdlo. Jak švýcarský hodinky. Z něj pokaždé prostě něco vyšlo.
Ještě vám dlužím můj tehdejší chorobopis, nebo spíš důvod k tamnímu pobytu, ale to není až tak důležité, jelikož toto období pokládám za trapnější část života až potupného typu. Měl jsem jít totiž na vyšetření ledvin. V tom samotném jsem ještě žádnou zradu nespatřoval, ovšem když jsem se dozvěděl, že ty ledviny chtějí fotit přes břicho, začalo ve mně cosi hlodat. V té době jsem čerstvě vyfasoval učebnice biologie pro žáky sedmých tříd a i když mě tam tehdy zajímaly úplně jiné stránky než ty o vnitřnostech, bylo mi laicky jasné, že nejdřív musí vyprázdnit střeva. Přiznám klidně barvu, bál jsem se, že mě bude čekat něco jako výplach, ale naštěstí mě poslali z odměnu na delší pobyt, kde tuhle vnitřní sanitu aspoň rozložili do několika dní a všechno šlo přirozenou cestou. No, vlastně zas tak přirozená nebyla, protože ty zákeřný malinký žlutý pidiprášky ve vás nadělají takovou paseku, že máte pocit dobrovolníka na testech zbraní hromadného ničení. Měl jsem vychutnávat tři za den, ale po čtyřech bezesných nocích úplně bohatě stačilo, když jsem si bral jen jeden a zbylé kousky schovával pro kamarády, poněvadž jsem jim chtěl taky něco „přivézt“. Navíc jsem to pak dokonale využil ve školní jídelně, kde jsem uskutečnil pár demonstrativních ukázek této zničující zbraně pomsty, za účelem jejího dalšího prodeje. Cena okamžitě vzrostla, vzhledem k účinnosti a spolehlivosti, závratným způsobem. Když se ale vrátím do nemocnice, nevzpomíná se mi zrovna lehce, protože prvním, kdo těžce zkoušel, jsem byl já a můj svěrač. Má spotřeba spodních dílů pyžam se ustálila někde okolo počtu jedno na dva dny, protože když se vzbudíte a s otevřením oka se vám zároveň otevře i to druhé tam dole, tak nemusíte ani sestřičkám nic vysvětlovat, protože právem vzbuzujete soucit a pochopení.
Ovšem byla tam ještě jedna bytost, stojící za zmínku. Tohle nadpozemské označení používám zcela vědomě a právem, protože svatější a nádhernější objekt bych těžko v tomhle prostředí hledal. Myslete si třeba, že se jmenovala Martina. Podle mých dnešních výpočtů jí mohlo být něco mezi dvanácti a třinácti lety, tedy těsně v závěsu. Samozřejmě byly pokoje rozdělené na „muže a ženy“ a veškerý společný prostor byl, vzhledem k přísnému zákazu návštěv na pokojích, omezený jen na chodbu, učebnu a společenskou místnost s televizí. Naše první setkání je ale nejhorším trapasem mé dosavadní éry. Jednoho rána k nám přišla Upírka. To byla jedna z nejošklivějších ženských v mým životě, s ukrutně až octově smradlavým podpažím, která nám pila plánovaně krev. Tenktokrát mi jí vzala tolik, že se mi začal točit pokoj a švihnul jsem s sebou zpátky na polštář a byl pár sekund v rauši. Krátce na to jsem se opět posadil, vyslechnul od té babizny něco jako „že jsem nějakej cimprlich a že už mám bejt velkej“, načež jsem zoufale zabarveným hlasem odvětil, že musím okamžitě na záchod. A v tom se to stalo. V otevřených dveřích stála ONA. Krátce jsme se na sebe podívali, já zčervenal, ona se usmála. Místo původně zamýšlené otázky na sestru začala tiše a se zájmem pozorovat to divadlo, kde jsem měl bohužel hlavní roli. Skloněná sestra neměla kvůli těm svým zkumavkám ani páru, že někdo stojí ve dveřích a klidně pokračovala v potupných prupovídkách. Hlava se mi zatočila podruhé, ovšem už kvůli bezvýchodné situaci s tragickým koncem, ke kterému celé dění na jevišti neodvratně spělo. Z dřívějších zkušeností jsem totiž moc dobře věděl, že mám šanci doběhnout na záchod jen v případě naprosto volné, nikým nezablokované cesty a neobsazeného záchodu. Navíc jsem si byl jistý, že obsah, který chtěl mermomocí na slunce, mi dává šanci maximálně tak na pět zoufalých přískoků, což jsem s ohledem na bojovou situaci opravdu nemohl zvládnout. Sestra se mezitím přesunula ke spolubydlícímu se špachtlí v ruce a ještě víc odhrnula scénu, kterou před jediným divákem do té doby alespoň částečně zakrývala svým nemalým tělem. Byl jsem ztracen. Napětí ve mně stoupalo, krevní oběh byl okamžitě bez tekutin, na čele vyrazil studený pot a já zahájil odpočítávání. Upírka řekla spoluvězni „Řekni ááá“, strčila mu špachtli do chřtánu, on si prdnul a já, podpořený tím charakteristickým zvukem, se posral. Ramena mi spadly asi o metr níž, mé obličejové podkoží zalila rudá záře a chtěl jsem bez jakýchkoli odkladů do pekla. K mému překvapení si ale nikdo vůbec ničeho nevšiml, a tak jsem zůstal, teď už s kamenným výrazem, sedět na posteli s prstama zarytýma do prostěradla a hmatem nenápadně sondoval rozsah škod. Kupodivu se mi hrozně ulevilo a byl jsem přesvědčený, že horší už to nemůže být. Jenže bylo. Velká paní s čepcem si to odkvačila se svými úlovky kamsi a nezbyly jí ruce na zavření dveří, tak poprosila Martinu, aby to udělala za ní. Ona jí sice poslechla, ale nejdřív se ohlédla na chodbu, udělal dva kroky ke mně, ukázala prstem na mou náplast a z nebezpečné blízkosti mi povídá: „Ahoj.“ a já: „Ahoj.“ a ona: „Bolelo to?“ a já: „Vůbec.“ a ona: „Hm... tak ahoj.“ a já: „Ahoj.“ a zavřela pomalinku dveře, zatímco já byl z plánovaného pekla šmahem v nebi, a to rovnou v tom sedmým. Teprve pak jsem si uvědomil, jak voní. Byla tady první den. Tohle se s kyselým podpažím nedalo absolutně srovnávat. Když jsem přišel k sobě, chtěl jsem vstát, ale došlo mi, že ještě musím vyřešit cosi pod sebou, tak jsem ještě zůstal do té doby, než se kolega otočil ke zdi a dospával. S největší opatrností jsem se pomalu zvedal z místa činu, zatímco jsem sevřel půlky jak nejvíc dovedu. Pohmatem i vizuální kontrolou jsem zjistil, že to dopadlo celkem dobře a hlavně z toho důvodu, že „léčebná kúra“ už nějaký ten den probíhá a mé útroby jsou téměř prázdné, tak po mém odchodu do „myčky“ po mně zbyla na kraji postele jen kakaová skvrna velikosti mexického dolaru.
Sebetrapnější příhoda mi ale nijak nemohla zabránit v bližším seznamováním se s Martinou, kdy začala intenzívní série společných hovorů o všem možném na chodbě, v televizní místnosti, v zádveří na záchodě, ve dvoře na zásobovací rampě a rozuměli jsme si víc než normálně. Odmítám veškerá tvrzení, že jsem si její pozornost zasloužil jen proto, že bydlela se samými mrňaty a v jejím věku a pohlaví nebyl v povoleném okruhu vůbec nikdo. Přestal jsem myslet na malé žluté potvory, proti kterým jsou má střeva bezbranná, periody základních potřeb jsem začal zvládat s neobyčejnou lehkostí a v tom bezproblémovém období se mi nelíbilo jen to, že se nám společný pobyt hrozně rychle krátí a já půjdu brzy domů. Seděli jsme spolu při jídle, u televize, kterou jsme stejně moc nevnímali a všechny texty, které jsem dostal za úkol číst v učebně nahlas, jsem už směroval jen k ní. Nikdy bych nevěřil, že se mi v nemocnici bude někdy líbit. Jen jedno jsme si nemohli dovolit. Návštěvy na pokoji. Měl jsem pocit, že nás personál pozoruje trochu jiným okem než ostatní, protože jsme svým věkem vybočovali a oni asi nechtěli riskovat průser. Myslím, že si dělali starosti zbytečně, protože ani jeden jsme nikdy nepřekročili tu přirozenou, nahlas nevyřknutou hranici bezelstných úmyslů. Ale jednoho dne, vlastně večera, jsem se přece jen dočkal. Už nevím proč, ale nikdo ten den se mnou na pokoji už nebydlel a pravděpodobně byl víkend, kdy je trochu mírnější režim a hlavně málo sester. Někde okolo osmé se ozvalo tiché zaklepání na dveře a v nich podruhé ONA. „Ahoj“, zašeptala a opatrně za sebou dovřela dveře. „Ahoj, co tady děláš?“, polknul jsem knedlík v krku. „Neboj, nikdo tady skoro není a jsou zalezlí na sesterně.“ Sedla si na okraj postele a chvíli jsme trapně hledali společné téma. Tahle situace nás viditelně vykolejila oba, takže obvyklé přirozené kecání se rozjíždělo jen ztěžka. Sedla si víc do hloubky postele a začala vyprávět co bude, až bude větší, co by chtěla a co rozhodně ne, a tak, ale nějak jsem přestal rozeznávat, co povídá a spíš začal vnímat její stále voňavé vlasy, malou pihu pod spánkem a jak se to všechno dohromady krásně pohybuje, když mluví. Řeknu vám, to byl pohled pro bohy a já jím v té chvíli byl. Zvlášť když se během řeči nenápadně přesunula do polohy napůl vleže, a podepřela si hlavu loktem o deku jakoby se nic nedělo. Ležel jsem pořád strnule do mírného oblouku, odsunutý ke zdi kvůli místu pro ní, hlavu taky opřenou o pěst a snažil se pochopit chemické reakce uvnitř, zvlášť když jsem v jednu chvíli uviděl v mezírce županu ty její napuchlé jahody. Nouzové světlo nad dveřmi umocňovalo modrošedou atmosféru nevšední seance a mně začalo být jasné, že právě končí období, kdy jsou holky dobré jen na tahání za vlasy, lámání pravítek a k demonstrativnímu sahání zezadu na prsa, když o přestávce mažou oběma rukama tabuli. Téma se sice ubíralo úplně jiným směrem, než co se mi honilo v hlavě, ale to nebylo, stejně jako teď, vůbec podstatné. To opravdu nezapomenutelné se stalo krátce po tom, co se jí podlomila už dřevěná ruka, o kterou se opírala. Ještě víc se přitáhla, opravdu hodně zblízka se mi podívala do očí a se zastřeným hlasem zašeptala: „Chceš něco vidět?“, a aniž by čekala na mou reakci, tak se jí svezla ruka po županu a bez varování mi ukázala osmý div světa - nádherný černý plastový digitálky s kalkulačkou.

16 komentářů:

  1. smich prej leci - tak dekuju:-))

    OdpovědětVymazat
  2. jeeeeeeee :o) To je parada. Nadhera. Nejintenzivnejsi pocity zivota. Tak silne, neprekonatelne. Presne takhle si to pamatuji taky.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je parádní článek, četla jsem ho jedním dechem.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju vám za uznání :-) ještě bych k tomu mohl doplnit jednu "třešničku", že poté, co jsem tuhle terapii absolvoval (tedy myslím to ponížené vyprazdňování), jsem nasedl do sanitky a odvezli mě na zmíněný zákrok. Sedím si takhle v šatně a slyším přes dveře: "No počkejte, ale my nemáme látku!" "Jak nemáte látku?!" "No prostě nemáme, vždyť jsme vám to říkali! Tak si ho zase odveďte." ...a šli jsme pryč. Celých deset dnů na... naprd :) Domů mě pustili ještě před obědem a já si vychutnával upravený průběh trávení ještě tři dny potom a bez nemocenský...pěkně rovnou do školy. Napadlo mě, že je to vlastně dobře a až budou mít "látku", tak si zase půjdu povídat s Martinou, ale nakonec to bylo celkem pozdě a už by tam určitě nebyla, tak jsem radši umluvil rodiče, abych to podstoupil doma. Odvětili, že to určitě nejde a proč by mě jinak nechávali předtím v nemocnici. Tak jsme zašli za paní doktorkou a ta řekla: "Proč ne?" a bylo...

    OdpovědětVymazat
  5. Úplně jsi mi připomněl všechny mé hrůzné zážitky z nemocnice, kdy mě jako tříletou zavíraly zlé děti na záchod... ovšem takhle geniální trapas se mi za mou kariéru trapasů ještě nestal. Ale to přijde :)

    OdpovědětVymazat
  6. pěkný spiklenectví a víc :)

    OdpovědětVymazat
  7. To je dokonalý!
    Parádní článek se vším všudy!
    Můžu si to okopírovat a uschovat pro osobní četbu ve chvíli, kdy budu mít náladu pod psa a náhodou na ten tvůj uschovaný článek natrefím? Až to přijde, pošlu ti děkovný dopis.

    OdpovědětVymazat
  8. N., to jsem nechtěl :-) a... ano :) to přijde :-))

    Anino, co pěkný! To nejhezčí! :)

    Liško, to se ví, přeci... pro tyto účely to taky bylo sepsané. Až to přijde, pošli radši telegram, ať se s tím dá ještě něco udělat ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. to jsou veci...
    byt to basen bylo by drsnoftipny rict ze mas basnicky strevo :-)
    ze ma nekdo prozaický strevo se pokud vim nerika, ale to je jedno, stejne ho mas :-)

    OdpovědětVymazat
  10. to je skvělej článek !!! Fakt. Díky.

    OdpovědětVymazat
  11. Ještě doplním, proč mě tvůj článek okouzlil. Mám dobře odzkoušený o čem mluvíš. Patnáct let koučuju chronickej zánět tlustýho střeva a vím, že posrat se do postele a bez výrazné pomlky pokračovat v započatém hovoru, to chce opravdu zkušeného praktika.
    ( a mimo to ... digitální hodinky s kalkulačkou, to je dětskej sen, kterej jsi mi připomněl, že si mám dodatečně splnit)

    OdpovědětVymazat
  12. Ore - herdek, jak to mám skloňovat? :) Díky za pochvalu. Až budu mít chvilku, tak se prohlídnu a dám vědět, jestli jsem ho našel. Kdyžtak potvrdím :-))

    #m., poděkování na mé straně. Ono to samovolné pouštění nebylo až tak důsledkem zkušené praxe, jako spíš zevšednění vlivem častého opakování :) Ale, aby nedošlo k omylu, neodnesl jsem si to s sebou do dospělosti - teď už to bez hnutí brvy prostě nedokážu :-))
    Jo, digitálky s kalkulačku byl něco jako Everest - nedostižný vrchol, který znám jen z obrázků. Jsem rád, že mi konečně někdo potvrdil, že jsem normální, když považuji tenhle technický zázrak za vrchol popisované scény.

    OdpovědětVymazat
  13. Já měla bílý, ty digitálky. Sice bez kalkulačky, ale... Zážitek z nemocnice podobnej. Taky jsem se tam válela jen jednou v životě, když teda nepočítám povinnou rekreaci hned po narození. Byly mi asi čtyři a rvali mi mandle. Brácha doma omarodil, tak mě tam nechali dýl. A pokoje byly společný, byl tam s náma i asi tak čtrnáctiletej kluk, možná i starší. Myslím, že mě miloval. :-) Říkal mi "princezna Zlatovláska" a pohádky četl výhradně jenom mně, nosil mě za krkem jako na koni, blbnul na kvadrát a smál se tak, jak už nikdo nikdy. Kde je mu, sakra, konec? :-)

    OdpovědětVymazat
  14. normálně ve mně hrklo - všechno sedí, až na toho koně a věk :)
    já to časem dotáhnul na stříbrný digi. Myslím, že na nich bylo "Kessel" a byly zakulacený, což bylo nevídaný, a proto vzácný - oproti těm hranáčům všude kolem. Ale jinak klasika - jenom sedm melodií a kalkulačka fuč.

    OdpovědětVymazat
  15. Krásný a vtipný. m

    OdpovědětVymazat