sobota 6. prosince 2008

Co já vím.

Zažil jsem toho v poslední době celkem dost, na můj skus. Nejdřív jsem byl překvapený z toho, co může udělat člověk, který předtím nemohl vůbec nic . Pak jsem poznal, že když chci moc, tak je to moc. A přes to, že žiju ve společnosti, kde i zajíci kradou mrkev sněhulákům, se pořád nepřestanu divit, že ostatní chtějí být pořád výš, než jim kšandy stačí. Včera jsem hrál takovou tu hru, kdy se všichni oblečou do černýho, sejdou se na smluveným místě a soutěží, kdo dřív spustí slzu. Není co závidět. Nálada níž, než mrazy v Rusku, ale přesto nějakým způsobem obohacený. Nejen já. Skoro všichni. A zas trochu obroušený, ale to je nutný. Strachem probát, bolestí probolet - znovu opakuju a příště to napíšu klidně zas, protože pravda to je. Jenže to obohacení, o kterém mluvím, je v tom poznání nutnosti užívání si lepších věcí. Těch vyvažujících. Druhá strana houpačky, o které s jistotou víte, že jentak nesesedne, abyste si narazili prdel o zem. Jen je poznat včas. A pamatovat si. Ale ještě před tím pamatováním si, to prožít. Pořádně. Tam nemám úplně čistý svědomí. Ale nemyslete si, depku nemám, jsem totiž nad věcí. Možná výš, než mi kšandy stačí.


11 komentářů:

  1. Anonymní06.12.08 7:48

    Co na to říct? Snad jen... že čas to nějak zamete pod koberec...

    OdpovědětVymazat
  2. Jé... Noro, to právě doufám, že ne :-) To o strachu a bolesti píšu právě proto, aby se to odestálo, člověk se pořádně srovnal, vyřešil a šel dál. Bez toho, aby se to právě kumulovalo kdekoli. Ať už pod kobercem, nebo jinde. A možná by se lidi neměli tolik spoléhat na čas. Jsou to oni, kdo to musí vyřešit. Nebo se to neúnosně nahromadí. Pak vznikaj výbušný koncentrace.

    OdpovědětVymazat
  3. je pravda, ze vetsinou nam otevre oci neco velmi silneho, co zazijeme a smrt nekoho kolem nas je poradnej kopanec k uvedomeni si, ze se mame vlastne strasne dobre....

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle je z Duny, ale myslím, že to platí nejen v literatuře:

    "Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam odešel, nic nezůstane. Zůstanu jen já."

    OdpovědětVymazat
  5. Lilu, anebo jak jsme malí :-)
    ...bo, "nesmím se bát, ale dovolím mu projít skrz", to by mohlo znít jako protiklad v jedné myšlence :) ale chápu to podobně - nic neodfláknout, všechno popořádku :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Já to chápu takto.. Natáčet se čelem problémům a krizím a jít proti, aktivně je zpracovávat. Neotáčet se zády, či bokem a nechat se zasáhnout a spláchnout. Jako loď za bouře. Vždy přídí proti vlně.

    OdpovědětVymazat
  7. pak to chápeme stejně

    OdpovědětVymazat
  8. Já to nechápu. Většinou se nebojím, často jsem zvědavá jak něco dopadne a v případě že to je nepříjemné je to stres, ale ne strach. Bolest bolí, to je jasný ale i to se dá přežít. Když mi vytrhali osmičky, vyzkoušela jsem jestli lépe funguje teplé nebo studené a pak už konzumovala pouze to + mozek zaměstnala seriálem na DVD, takže jsem celý dva dny o bolesti skoro nevěděla. Neuznávám dobrovolné sebetrýznění, sebetrápení, sebekárání a mučednickou polohu mysli. Věci se dějou, nazdar. Pokud se něco nepovede, fajn, je třeba se z toho poučit, ale ne hroutit!!
    Sakra, trochu sem se rozjela. Pardon!
    Jsem si vědoma toho, že tenhle můj názor je děsně nepopulární, že si s ním můžu nadělat nepřátele. Ale já bych tak hrozně chtěla potkávat veselejší lidi a barevnější svět..

    OdpovědětVymazat
  9. Nechci aby to vypadalo jako hroucení, to určitě ne. Mám zato, že se jen nemá člověk takovým věcem vyhýbat - ale ani se v nich ráchat nadměrně dlouho (což už možná dalším vysvětlováním dělám), to platí pro všechno. Přesně jak píšeš - věci se dějou a nazdar :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jirko, naprosto s tebou souhlasím v tvém přístupu. Já se bojím docela dost - protože jsem zažila hodně těžké situace - na smrt nemocné dítě atd. Ale člověk tomu nesmí propadat. Taky jsem se vždycky bála udělat první krok, ten rozhodný - strach z neznáma a možného nezvládnutí....... Moc zdravím.

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj Hančí, zdravím i druhým směrem :-) Ano, nesmí propadat. Hlásím, že u téhle zkoušky jsem prospěl ;-)

    OdpovědětVymazat