Pravdě podobný industrial

nalaďte si (se), prosím a nepředbíhejte...

Připadám si jako zmetek,
jako nedokončený výrobek,
co sjel z pásu dřív, než měl.

Nic mi nechybí, jsem relativně kompletní,
ale jakoby selhala výrobní kontrola,
poslední zkouška provozuschopnosti celku.
Jednotlivé součástky fungují,
ale nespolupracují.

Někdy se přistihnu, jak se snažím někam dostat.
Jako bych chtěl vylézt zpátky na pás, aby mě dali dohromady.
Ostatní "výrobci", padající čerstvě dolů, mě ale srážejí zase do bedny,
tam mezi ostatní, hotové a neroztříděné,
ležící podle toho, jak zrovna spadli.

Zaráží mě ta nechuť nebýt jako ostatní,
stojící vedle touhy být jako někdo jiný,
jako někdo, kdo se zdá lepší.
To srovnávání je zarážející,
ne výsledek,
ne ta pravda - není podstatná,
i proto, že je neopravitelná.

Nechápu svou potřebu něco opravovat.
Měnit.
Neznám důvod pouštění se do nepodstatných věcí.
Abych zjistil, které to jsou?
Blbost.
Zbytečnost.
Opakovaná chyba.

Kosmické lodě potřebují postrčit.
Nějakou věc, která je vynese nahoru,
aby byla vzápětí odhozená.
Aby nepřekážela.
Netížila.
Žádný rádoby chytrý metafory,
ženská v tom není.
Možná by bylo lepší, kdyby byla,
bylo by to jednodušší.
Ne jednodušší.
Bylo by to řešitelnější.
Možná.
To je pravdě podobný.

Neperu se.
Násilí nemám rád.
Ale vím, že nenechám strkat do kouta,
zvlášť, když je to v posměšném tónu.
Někteří se mé zdrženlivosti diví, prý vypadám,
jako bych často svoje věci prosazoval silou.
To taky nechápu.
Jak může někdo vypadat úplně opačně,
než jaký je?
Vnitřek a vnějšek je přeci provázaný.
Žeby další vada?

Ne dokonalý výrobek,
o něj mi nejde.
To je nereálný.
O tom jsem se už nakecal hodně.
Ale použitelná věc,
aspoň jedna dotažená do konce.
To bych chtěl.
Taková, co projde zase mou kontrolou,
mými nároky.
Neprofláknutými.
Nesdělitelnými.
Interními.
Niterními.

Vrátit mě nejde,
záruka je dávno prošlá.
Ani vykoupit obal nelze.
Životnost sice negarantovaná,
ale přesto dál, než si myslím.
Pravděpodobně.
Pravdě podobně.
Přibližně.
Použitelnost nejistá.
Nesnadno prodejné zboží.
Nejnižší poloha regálů.
Bez reklam.

A úplně nejvíc nechápu tu vrozenou "antiobranu".
To zkratkovité odmítání nabídnuté pomoci.
Bránění se novým i starým kontaktům.
Nevím proč.
Možná ze strachu,
že se někdo dozví mou skutečnost,
jaký doopravdy jsem,
a to nepochopitelně nedovolím.

Připadám si jako zmetek,
ale ne v tom smyslu, jak to mezi lidmi obvykle vyznívá.
Jen jako nedokončený,
nebo špatně odvedený výrobek,
co sjel z pásu dřív, než měl.
Aniž by mu někdo řekl,
proč byl vlastně sestavený,
když vlastní pocit naplnění
se jaksi nedostavuje.


...
vidíte... ani to nedokončím
...
navíc plácám poslední dobou nesmysly,
nechutně laciný nesmysly.

...