středa 4. června 2008

Kdo má pravdu?

Ten, co tvrdí, že "zbavit se" něčeho, co bylo původnímu majiteli vzácné, né-li svaté, je hřích a trestuhodná blbost, pošlapávající dobré jméno, vůli a úmysly zmíněného předchůdce,

nebo

ten, co tvrdí, že nucené schraňování určitých předmětů po předcích, je falešná přetvářka a alibismus člověka, který si bláhově myslí, že v nich tak zůstane zachována památka na lidi, na které si bez fotografie vzpomene maximálně jednou do roka?

Je každý odkázaný na to, jak se zachová jeho zadek? (opak předka)

Přijde někdo špatným rozhodnutím do pekla?

Máme strach, že na nás předci sešlou hromy, blesky a neštěstí?

Bojíme se, že tím pošlapeme jejich památku?

Existuje vlastně v tomhle smyslu špatné rozhodnutí?

Je to vpořádku, že nám to dva ze tří příbuzných odkývají, byť cítím, jak je to ve skutečnosti v nepořádku?

Existuje vlastně v tomhle smyslu dobré rozhodnutí?

Jaký smysl je tedy ve vlastnění věcí?

Má vůbec smysl se takhle ptát?



.

19 komentářů:

  1. to je mi otazek...
    ja jsem pro schranovani... je pravda,ze si na urcitou vec vzpomenu, treba jen jednou za rok, ale kdyz ji vidim, vybavi se mi vsechny ty krasne vzpominky, kter jsou s danou osobou (puvodnim majitelem) spjate...
    Neumim si predstavit nemit vzpominaci artefakty...
    Prave proto pisu vsechny svoje pocity na web - nechci se jednou dozit toho,ze si nevzpomenu viz
    http://www.lilu.cz/www/nedenik/misto-denicku-blog.html

    Proste si chci vzpomenout... a POTREBUJU k tomu ty artefakty - at uz je to detinske jak chce.

    Takze bych schovala to, co Ti ocividne lezi v srdicku hodne hluboko... a na ostatni kasli! :-)

    Jo! A ma cenu se takhle ptat:
    a) kolikrat uz jen tim, ze si otazku (nahlas) polozime se nam jevi, ze najednou zname odpovedi
    b) existuje spoustu virtualnich pratel, kteri radi odpovi *mrk*

    OdpovědětVymazat
  2. Chceš-li schraňovat, schraňuj! (latinsky by to znělo jako ještě větší "moudro", ale latinou aktivně nedisponuju).

    To je na potomcíh, co zachovají a co ne. Pokud jim rodina dost nevtloukla do hlavy, že nějaký předmět je důležitý, rodinný, památeční, uchovávající tradici, tak ať ho neuchovávají.
    Pokud předek výslovně neřekl, že majíá jeho potomci něco zachovat, tak to zachovávat netřeba.
    Howgh.

    Jiná otázka je: Pokud předek výslovně řekne "Všechno, co mám v šuplíku, spalte," musí potomek vyhovět? Když tam najde skvostné lyrické básně, kterým není v světě rovno, ale odhalují např.dosud skrytou nevěru autora? Když tam najde bankovky vysoké hodnoty?

    OdpovědětVymazat
  3. Jo - a nemá smysl se takhle ptát. Ty otázky jsou formulovány všechny jedním směrem - k vyvolávání pocitů viny a zastrašování. A to teda smysl nemá. To je metla samo-metla.

    OdpovědětVymazat
  4. Souhlasím s liškou, že je to kapku sebemrskačské poptávání...
    Moje jediná (ještě nedokončená)zkušenost je ta s mými staroušky: dvě věci, které chtějí uchovat, byly takto jednoznačně prezentovány už notnou dobu, o zbytku se mezi námi už notnou dobu otebřeně mluví tak, že s tím máme naložit dle svého. A abysme s tím jednou neměli moc práce, babí a děda procházejí postupným vzpomínáním na celý svůj "zachovaný" život a postupně likvidují, co i oni sami uznávají jako nadbytečné.
    Jinak jsem typ, co vzpomíná spíš v hlavě, takže se mi věcí zbavuje celkem snadno...

    OdpovědětVymazat
  5. Lilu, to ano, pár drobností není od věci vlastnit, zvlášť když jsou darované (i když existuje mnoho podob danajských darů), ale to počítám do úzkých osobních předmětů, tak do jedné vzpomínací krabičky. Spíš jsem zastáncem uchování památky formou vzpomínek v hlavách těch, komu zato ten člověk stál. Všechno ostatní je zbytečná křeč a umělé prodlužování, ale taky to není lehký rozeznat. Vpodstatě princip je asi stejný, jako u věcí, které jsem měl na mysli já - tedy ty větší, nebo řekněme viditelnější, jako je třeba sbírka mincí, obrazy, nábytek a tak. Takové ty věci, do kterých mohou ostatní příbuzní tak trochu kecat, i když sami neví, jak by s nimi naložili, ani je nechtějí. Ono jde určitě o konkrétní rozhodování podle toho, o co se jedná, o tom se nedá mluvit obecně.

    Liško, pardon, Lištice, ta samometla je přesný slovo :) Jo, je to na potomcích a na tom, co mají vtlučeno do hlavy (nenásilně a přirozeně tedy - aspoň zdánlivě, to stačí), ale pere se to ve mně teda slušně. Vím, že udělám to, co uznám za vhodné, ale nemám rád ty nevyřčené věci, které jsou cítit z nepatrných náznaků právě těch příbuzných. Už jsem měl taky "tu čest" poznat na vlastní kůži jakési zatajování faktů, respektive záměrně neúplné pravdy o věcech, které právě v tomhle rohodování hrají podstatnou roli. Uvidime.

    Jes-terko, znamená "sebemrskačské" to, že už konečně umím sebou mrsknout? :-) To, co popisuješ ve svým případě, je podle mě to nejlepší, co může v téhle věci člověka potkat. Vzpomínání v hlavě se mi taky zamlouvá víc, i když mi je jasný, že to má každý jinak, ale úplně nejvíc mi vadí, když to blízcí lidé odmítají tolerovat.

    Tenhle článek, nebo spíš momentální výkřik, jsem napsal tak trochu v afektu, v určitém stupni vytočenosti. Chvíli předtím jsem se dozvěděl, že se mám starat o hrob, o kterém nevím vůbec nic. Historii má celkem bohatou, s mými předky samozřejmě spojitou a určitě ji dohledám, ale naštval mě (specifickým způsobem) člověk, který mě bez mého vědomí napsal před deseti lety jako nájemce toho místa. Ten člověk pár týdnů po tom přepsání zemřel, takže nemám absolutně žádné informace. Mluvil jsem s ním hodněkrát o tom, že nesnáším hřbitovy, že nemám rád, když "se má někam chodit" za někým, kdo o to místo kolikrát ani sám nestál. Proč mám soutěžit o nejčistší žulovou desku, když to navátý listí a starý, nikdy nezapálený svíčky lidi tak pohoršuje? A tenhle člověk si ze mě prosím takhle vystřelil. Možná myslel, že mi názor na věc náležitě upraví. Možná chtěl, abych měl o čem přemýšlet, to se mu určitě s odstupem povedlo.

    OdpovědětVymazat
  6. Mne osobne se zatim nedostalo do ruky nic, k cemu bych mela nejaky "obrovsky vztah" nebo jako jsem si rekla "Cha! Tohle musim mit a bude to dedit i dalsi generace!". Nevim, nu...
    Ale vsechno jsou to stejne jen veci, ktery tu po nekom zbyly a opet zbudou po mne.
    Mozna to bude znit jako strasna nerozvaznost od holky myho veku, ale... vidim to tak, ze pro to, abych si treba nekoho pamatovala, nemusim mit jeho veci.

    A i s temi hroby souhlasim. Stejne tak nemusim na nekoho vzpominat prave u hrobu a starat se, aby tam nebylo napadany listi.

    OdpovědětVymazat
  7. Tezz, nedívala ses předevčírem na "Good bye Lenin"? Matka sourocenců chtěla po smrti rozprášit po místech, kde ráda chodila, tak ji na střeše nacpali do ohňostrojový rachejtle a podpálili zápalnou šňůru. To byl pohled! Nervózní ticho, třesoucí se ruce, všichni (včetně diváka) napjatí, jestli se to povede a najednou se vysoko na černočerné obloze rozprskne obrovská růžová koule z tisíců světel... asi půjdu napsat závěť :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Tezz mi něco připomněla:

    Chtěla jsem napsat, že s emi taky zatím nedostalo do ruky nic... - Ale pak jsem si vzpomněla, že dostalo.

    Když jsem se vdala, dostala jsem od své matky prsten, zlato s nějakým rubínem nebo granátem nebo něčím takovým drahým, jemně elegantně kudrlinkově vyvedenej, prý rodinná památka, co se dědí od jakési prapředkyně - zámecké komtesky - dostala to ona, schovankyně, jako svatební dar od své zámecké paní.

    Inu ale já, nenáušnicová neprstýnková, jsem ho šupla do nějaké krabičky a zřejmě bych o něj časem definitvně přišla podobně jako o ten snubní, nebýt toho, že krátce po svatbě jsem ho ukazovala tchýni a obě jsme se podivily, jak skvěle jí jde k náušnicím. I - dala jsem jí ho. Nosí ho už sedmnáctej rok a občas se mě zeptá, jestli ho nechci vrátit, nebo jestli se moje maminka nebude zlobit, když ho na ní uvidí. Povídám dycky: "Dala mi ho, tak je moje věc, co s ním dělám já. A lepší, když se nosí a k něčemu je, než když leží někde ve skříni. Až umřeš, tak mi ho v závěti zas odkaž zpátky."
    A je to. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. treba videl (vedel) neco co Ty ne!
    uvidis...na hrbitove...o pulnoci...

    OdpovědětVymazat
  10. Ruliso, tak nějak. Akorát to máš o něco jednodušší, že se můžeš ještě domluvit (anebo složitější?). Je jasný, že by mělo záležet na člověku, který na tu věc má nárok, ať už právně nebo morálně, ale i přesto kolikrát ti ostatní právě občas sledují skrz prsty rozhodnutí, které se jim tolik nelíbí (a mohou stokrát tvrdit, že je to jen na mně). Asi je to jejich problém. Pustím to z hlavy, ale po částech.

    ORe, lopatičku s sebou... píšu si... možná dojde i na kořen mandragory ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Ru, to jsi dobře zařídila, s tím prstenem.

    Jirko*,
    tak to úplně chápu tvoje rozhořčení! Taky si nespojuju lidi a jejich hroby, to teda ne. A moje matka to nechápe. Zatím jsem ale nepodědila starost o jeden až dva úložné prostory na mrtvé příbuzné.
    Jak to hodili na tebe, to je teda šok. A jak potom vyhovět svému nehrobaření a na druhé straně rodině s tebou předky spjaté... co kdybys to hodil na někoho jiného z rodiny? Tu žulu...

    OdpovědětVymazat
  12. žulu... :-))
    to né, to bych si přidělával práci přeci;-)

    OdpovědětVymazat
  13. no tak až takhle morbidní to je - ja myslela, ze jde o par fotek nebo tak...
    hroby tez neschranuji :-)
    A zulu bych nehazela - jeste by nekomu spadla na nohu a mel by dva zlomene prsty na noze :-))

    OdpovědětVymazat
  14. nejde jen o hrob, jde i o větší i naopak o drobnější věci, ale princip je skoro stejný

    OdpovědětVymazat
  15. V podstatě jste to tu už všechno napsali, podle mě samé rozumné a normální postoje. Prostě, pokud k tomu nemáme důvod, není to nějaká srdcová záležitost pro nás a můžeme klidně schraňovat všechno, pokud chceme. Mám taky pár věcí, které ráda občas vezmu do ruky a cosi se mi vybaví a dost možná nemám to, co by si třeba, možná předci přáli...

    OdpovědětVymazat
  16. já jsem ta nechtíc anonymní :)

    OdpovědětVymazat
  17. říkal jsem si, že to budeš ty :-)

    jo, vždyť já měl taky rubriku "poklady ze skříně", nějaké vzácnosti být musí, ale jen když člověk chce :-) vzpomněl jsem si na jeden, jdu ho oskenovat a zveřejnit, stojí zato...

    OdpovědětVymazat
  18. JIrko, precetla jsem si tento clanek az dnes. A nemam jednoznacny postoj. Prave proto ze se jedna o rodinnou hrobku a mozna nejake kultovni predmety s ni spojene. je videt ze pochazis z kulturni rodiny ktera ctila tradice. Jiz to samo mi nahani husi kuzi a zaroven respekt. Presto bych to nezatratila, nybrz nasla metodu jak preklenout obdobi kdy ti je "prenos tradice dal" proti srsti. Treba za 20-30 let to bude jinak.
    Ja taky delala ve triceti ostre cary s tim ze me nezajima to co bylo, mozna jeste ve ctyriceti. Ale ted kdyz mi je patesat se zacinam ohizet. A s dojetim saham na veci stare sedesat let, ktere jsou tak krasne delane vlastni rukou meho otce. Jeho junacky zapisnik s kresbami.TEd zacinam chapat o cem je rec. Nevim zda bych se starala i o hrobku, mam k tomu odpor. Ale treba za deset let to bude zase jinak.
    A tak doporucuji zakonzervovat. VEci naskladat do nejakeho rohu do krabic a nechat tam lezet desitky let tak aby se k nim jednou dalo vratit. A najmout nekoho kdo za maly obolos bude pecovat o hrobku.
    S malou namahou udelat alespon to zakladni a nechat lezet.

    OdpovědětVymazat
  19. Radko, tenhle hrob je totiž už třetí v pořadí, kde jsem "správcem" a vůbec nejde o fyzické zvládnutí, spíš ta druhá stránka dává zabrat. V tomhle případě jsem opravdu přemýšlel, jestli do toho mám jít, protože vůbec neznám lidi, kteří tam leží, ale už jsem to vyřešil. Osobní věci nechávám (to jsem ani jinak neuvažoval), ostatní s lehkostí a bez výčitek pouštím (ale jen ty, které nejsou tak přímo spojené s rodinou, to bych si nedovolil). Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem na ty povinnosti sám, tak to není, takže zvládnuto bude všechno tak, jak má (tedy jak rozhodnu:-)

    OdpovědětVymazat