pondělí 9. června 2008

Čekárna

Dneska jsem byl v čekárně u obvodní doktorky.
Nadvakrát.
První pokus jsem musel po půldruhé hodině čekání kvůli schůzce vzdát.
Do první kapitulace jsem si vestoje z chodby prohlížel sedící pacienty.
Byli staří.
Ne většina, všichni.
Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem.
Krom citoslovcí používali nejvíc slovo "bejvávalo".
Pak přišel mladší člověk.
Asi 25 let.
Bez pozdravu prošel rychle celou čekárnou a docela neomaleně si zadkem udělal místo na lavici naproti dveřím.
Zašumělo to.
Pár lidí něco procedil skrz zuby, ale nikdo nic nahlas, nebo tak, aby bylo rozumět.
Ticho způsobené vetřelcem vydrželo asi tři minuty.
Potom, co mu samosoudci sjeli děravý boty a našpiněný kraťasy, pokračovala debata v původním duchu, i když trochu míň hlasitá.
Přejel jsem očima celou místnost, zhruba napočítal hlavy, kouknul na hodiny a odešel.
Měl jsem nějaké zařizování.
Po třech hodinách jsem se vrátil a bez možnosti volby jsem si stoupnul na stejné místo, kde se dá opřít ramenem.
O zeď.
Prohlížel jsem si sedící pacienty.
Byli staří.
Většina.
Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem.
Krom citoslovcí používali nejvíc slovo "bejvávalo".
Na chodbě se ozval rázný tlukot podpatků.
Tlukot, umocněný ospalým chodbovým tichem a rezonující ozvěnou prázdných betonových stěn.
Skoro všichni se na mě podívali, jako bych jim měl o vteřinu dopředu říct, kdo to přichází.
Díky své pozici jsem totiž na chodbu viděl jen já.
Nehnul jsem ani brvou a otočil hlavu směrem do čekárny.
Schválně.
Přišla rázná blondýna okolo padesátky.
Měla vysušený přísný obličej bez špetky zájmu o dění okolo.
Byla mi nesympatická a měla s sebou syna.
Úplně jakoby vypadl z oka Miloušovi ze Saturnina.
Dlouhý klacek, asi sedmnáctiletý, v sandálích a ve vysoko vytažených bleděmodrých fuskách.
Pod nosem miloušovský chmýří, ale fakt ukázkový.
Jestli mutoval, to nevím, protože šeptal.
Když šeptáte, tak nemutujete.
Ale lepší je mutovat, než ze studu šeptat.
Tohle nebyl ani šepot z ohleduplnosti.
Bez pozdravu prošli rychle celou čekárnou a paní si docela neomaleně zabrala místo na lavici naproti dveřím.
Zašumělo to, protože na tom místě ještě před pár vteřinami seděla stará ohnutá babička.
Ta byla přes svou viditelnou sešlapanost sympatická a chvíli předtím odešla do ordinace.
Ale místo ještě nebylo dostatečně dlouho vychladlé, tak to všichni považovali za nemístné.
Milouš si chtěl sednout na kulatou plechovou stoličku s otočným talířem (jako ta piánová), ale spadnul.
Vybavil jsem si slavnou lehátkovou scénu a roztáhlo mi to koutky u pusy.
Nevěděl, že chvíli předtím si s tou stoličkou zběsile točilo malý dítě.
Mělo to od mámy dovolený, protože nezlobilo a neskákalo po celý čekárně.
Připadlo mi, že to má tak nějak dovolený ode všech, kteří mu ze stejného důvodu dokonce tolerovali i to strašný doprovodný vrzání.
Po chvilce se vrátili všichni k obvyklým rozhovorům.
Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem.
Několik lidí odešlo.
Nikdo nepřišel.
Sedl jsem si konečně do místnosti na uvolněnou lavici.
Přestože jsem už dost dlouhou dobu stál nadohled, byl jsem znovu sjet pohledy od paty k hlavě.
Naproti seděla starší paní s vysunutou bradou, která ji ohýbala koutky dolů a vytvářela naštvaný výraz bez příčiny.
Ta mě zkoumala nejvíc.
Útočil jsem pohledem do očí a vyhrával jsem.
Myslím, že se jí nelíbily moje nohy.
Byly naboso a byl mi vidět křivý prostředníček.
Když opět klesnul počet čekajících, měli jsme my, zbylí pacienti k sobě nějak blíž.
Hlavně potom, co vykoukla sestra a s omluvou v hlase řekla, že paní doktorka potřebuje pauzu na oběd.
Zašumělo to.
Byli jsme najednou ustrkovaní stejným dílem.
Podívali jsme se všichni na nástěnné hodiny, povzdychli si a dva z nás odešli.
Já neměl na vybranou.
Hodiny začaly nesnesitelně tikat a ručičky strašně zlenivěly.
Potřeboval bych několik prázdných řádků, abych vystihnul tu dobu.
Taky byla prázdná.
Až se ozvalo ťukání hole, která dávala tušit, že přijde někdo starý.
Otočil jsem se na pána u vchodu, jakoby mi měl o vteřinu dopředu říct, kdo to přichází.
Díky své pozici totiž na chodbu vidí jenom on.
Nehnul ani brvou a otočil hlavu směrem do čekárny.
Schválně.
Přišla paní o dvou holích.
Zlomená v pase do polovičního předklonu, zatímco bok vyjetý hodně do strany.
Asi 55 let jí tak mohlo být a pozdravila.
Pomalým, šouravým krokem přišla před dveře, opřela se do podpaždí, aby dala ulevit rukám.
Začala si prohlížet nápisy a příkazy.
"Tam nikdo není!", prohlásila Miloušova máma ve strachu, že jí bude chtít předběhnout.
"Mají oběd a my tady čekáme tak dlouho, že už ani nevíme, kdo kdy přišel."
"Vy jste po nás, žejo?!", vystřelila ke mně vyschlý prst, ve snaze udělat si zasedací pořádek.
Její intonace slepeného otazníku s přehlušujícím učitelským vykřičníkem mě docela překvapila.
Vzpomněl jsem si na klapot podpatků a beze slova zavrtěl hlavou.
Aniž by si uvědomila, co jsem jí vlastně naznačil, se zeptala na podobné otázky zbývajících.
Začalo jí to chroustat v hlavě, podívala se na hodiny a zkřivila obličej ke straně.
Pojď (Milouši), to nemáme šanci stihnout.
Vzala syna za ruku (!) a s prskotem na rtech odešli.
"Pozůstalí" si viditelně oddechli víc, než když odešlo dítě točící skřípající stoličkou.
"Maruško?!", zašeptala opatrně naproti sedící paní a překvapeně dodala: "Jste to vy?!".
Svůj dotaz a překvapený pohled namířila do zad paní, která stála pořád opřená do holí.
"Jé, dobrý den, ano jsem to já."
"Ježíšmarjá jak to chodíte!?", zeptala se sedící paní s rukou před ústy a neskrývaným zděšením.
"Rozpadnutý kyčelní kloub, to víte, to se moc chodit nedá."
"Ježíšmarjá. Sedněte si prosím vás! "
"Ale kdepak, já nemůžu sedět a navíc jen řeknu sestře něco o kartě a poběžím."
"To je hrozný!"
"No, dva měsíce čekám na endoprotézu, ještě musím vydržet do září a půjdu pod nůž. Patnáct tisíc mě to ale bude stát!"
"Neříkejte!"
"No, patnáct tisíc, že chci lepší slitinu, ale na takovou, co dostal Klaus, na tu teda nemám, ta stojí devadesát."
"Vy budete ještě platit?!"
"No, patnáct tisíc budu platit. Dneska je hrozná doba."
Za dveřmi se začaly ozývat hlasy, tak na ně paní s holí jemně zaklepala.
"Sestři, prosím vás, zrušte mi tu kartu u vás, já budu nastupovat na operaci jinde, ale až v září."
"Dobře, my už se s nima v Praze domluvíme, nashledanou", odpověděla sestřička a s bouchnutím udělala vítr.
"Maruško, ty pojedeš do Prahy? Vždyť tady je výborný specialista na kyčle, pan doktor....!"
"Ale jo, u něj jsem byla, ale nechce mě operovat, že mám slabý srdce, chce mě poslat radši do Prahy."
"Ježíšmarjá, tak ať vám to dobře dopadne a máte klid!"
"Děkuju vám... kdyby těch patnácti tisíc aspoň nebylo, a taky se mi nechce čekat do září, ale prý se čeká i dva roky."
"Dva roky! V takovémhle stavu! A ještě platit!"
"No, to Klausovi dali pro mladý, necementovanou... je starší než já! Ale já nemám devadesát tisíc."
"To víte."
"Tak nashledanou!"
"Nashledanou."
Paní od naproti vrátila obočí do původní výšky a mírně se vyklonila do chodby, aby se ještě jednou podívala na špatně chodící paní Marušku.
Taky aby se ujistila, že je z doslechu.
Hned jak to šlo, se naklonila ke svému sousedovi a šeptá:"Taková čiperka to byla!"
"Chudák ženská, čekat až do září. A ještě platit! Patnáct tisíc bude platit! A kdyby měla devadesát, tak ji dají lepší kloub!"
Její soused se bez zaklonění hlavy podíval na strop.
"Opravdu chudák ženská, to je ta reforma! Kam jsme se to dostali!!"
Jakoby tušila nezájem u přísedícího pána, otočila svůj "hněv" mým směrem.
"Vy mladší si na to ještě vyděláte, ale co ona?!" a zadívala se mi zase na nohy.
"Co to máte s tím prstem?"
"To je z bot", odpověděl jsem v představě, že stručná odpověď ji odradí od další komunikace.
"No měl byste to řešit, podívejte se na ní", udělala posunek do prázdné chodby, kudy vzpomínaná odešla.
"Ta kyčel je horší", brnknul jsem na její notu.
"To každopádně!" a zatetelila se na lavici, jakoby si chtěla upravit pohodlnější polohu na gauči před dlouhým filmem. "Ale kdyby měla devadesát tisíc, bylo by jí líp. To je dneska hrozná doba!"
"Bejvávalo", odvětil jsem.
"Cože?!", skoro vykulila oči. "Co bejvávalo?"
"Hrozná doba bejvávala, nebylo na výběr z léčebných metod."
"Jak na výběr?!", ještě víc vytřeštila pohled.
"V lékařství. Základní provedení má zdarma", odpověděl jsem, vybaven vzpomínkou na nedávný rozhovor s člověkem, kterému jsem měl zajišťovat do bytu výtah pro vozíčkáře (po operaci kloubů jsem přišel o kšeft, byl zbytečný).
Paní se natočila na stranu, podívala se na mě šilhavým způsobem, nepromluvila už na mě ani slovo a ve vzduchu se válel obrovský nesmazatelný černý puntík.
Byl můj.
Skoro jsem litoval, že si nenechá má slova vysvětlit.
Podíval jsem se na hodiny.
Další dvě byly pryč.
A za chvíli jsem na sestřino zavolání "Další prosím!" vešel do dveří.



.

25 komentářů:

  1. njn - tak to byva. Chceme to nejlepsi a divime se, ze musime priplatit.
    Nemam rada takovehle ty cekarny ... proto k doktorum nechodim.
    Nastesti mame rodinneho lekare, takze kdyz se objednam, jdu na radu ve stanovenou dobu a nemusim cekat v cekarne s nikym....
    Na zdravotnictvi taky nadavam, ale co se da delat - no nic.
    Platim za leky, za doktory a jsem rada, ze jakztakz muzu zit normalni zivot.

    Porad si rikam, ze jsou lide, kteri jsou na tom hure.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Lilu, mně spíš přijdou divní ti lidé. Jak se dokáží k sobě chovat, jak si myslí, že jsou vyjímeční a obvyklé "cizí" starosti, se jich netýkají - s o to větší silou je to pak srazí do kolen. Neustále se ptají komu zvoní hrana. Člověka, kterého ještě před chvílí frázovitě podporovali, okamžitě zdrbou a je jim jedno, že to slyší celá čekárna svědků jejich předchozího "společenského" vyzvídání. Právě čekárna je krásným příkladem, jací lidé jsou a nejsou. To šeptání, to mluvení extrémně nahlas, ta arogance při příchodu do uzavřené skupiny, neschopnost přímého pohledu do očí, nebo naopak slušné sebevědomé chování, adekvátní situaci. Lidi, kteří si rozuměli se sebou skoro nemluvili, stačily pohledy.
    Tahle čekárna má režim v podobě vyhrazených hodin pro zaměstnané, pro pozvané, pro akutní případy, atd., ale nikdy jsem nezažil, aby to někdo dodržoval, to mi vadí. Dokonce si dokázali lidi zlostně bručet, když si paní doktorka od půl jedné do jedné dovolila vzít volno na oběd (skutečná, napsaná přestávka je 12:00-13:00), chtěl bych vidět, jak pracují ti, co si stěžovali nejvíc... Doufám, že se nikdy nedostanu do situace, kdy nad lidmi ukřivděně zlomím hůl a přestanu je se zájmem pozorovat. V tu chvíli bych se stavěl do stejné řady. Jsem součástí společnosti, kterou tvoří všichni, tedy i "oni" a něco z nich ve mně tedy zůstává a poznamenává mě to. Nezbývá než doufat, že to člověk vstřebá použitelným způsobem.

    OdpovědětVymazat
  3. Lide jsou ruzni...

    Mas pravdu - chovame se k sobe hrozne.

    Stejne jako s cekarnou je to i napr. v MHD, kdy si zenska sedne a na sedacku vedle si milostive odlozi svou kabelku a kdyz clovek slusne pozada o uvolneni, div, ze cloveka nesezere...

    Tohle vadi me... mam listek... jeji kabelka preci ne...

    Nevim. Stejne je to i "nadavanim na tu dnesni generaci"... jsem dnesni generace a tyhle keci me vytaci... jak vsichni fetujeme, flakame se a tak...

    Jsem slusna, chodim do prace, nefetuju (kupodivu), neflakam se, ale stejne mam nalepku "dnesni generace"....

    OdpovědětVymazat
  4. furt lepší, než bejt včerejší ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. pravda, pravda...ono byt vcerjsi zavani tim, ze ma clovek proslou zaruku :-))

    OdpovědětVymazat
  6. Jirko, precetla jsem to se zatajenym dechem. Nadherne napsane. FAkt nadherne. Vzdycky zasnu jak maji nekteri lide dar se vyjadrit psanym slovem.

    A o tech cekarnach? Stari lide ziji svymi nemocemi. Jako divka jsem si toho vsimla a rikala si ze takhle nikdy nechci dopadnout. Jenze clovek se musi ptat dalsi vetou, co chce proti tomu udelat, jakou zvoli sam pro sebe prevenci aby jednou takhle nedopadl.
    Protoze temer vsichni tihle stari lide byli kdysi mladi. A mysleli si totez o jinych starych ktere s odporem (ci bez spetky pochopeni) tehda pozorovali. Ja nevim jaka je prevence. myslela jsem ze aktivita, touha poznavat nove, velkorysost, tolerantnost. Ale cloveka to postupne zmaha. Najendou zjisti ze nemuze. Ze tloustne. ZE ho nebavi veci ktere ho drive bavili. Ze starne.
    A tak i ja vidim presne to co popisujes a bourim se zbytky sve energie proti tomu. Ale co kdyz me semele mlyn stari proti me vuli. Mladi by si tohle meli uvedomit co nejdrive. Protoze az je zacne ten mlyn stari mlit, tak by meli mit udelano to co udelat chteli. Pak je jiz pozde a zustanou znich zatrpkli zaprkli paprdi v cekarnach.

    OdpovědětVymazat
  7. Anonymní11.06.08 0:57

    Přidávám se k Radce s chválou na napsání ;)

    A nakonec i s tím "preventivním myšlením". Přemýšlím, čím to je, že někoho to semele, a jiného ne. Tohle, cos tady popsal, jsou věci, které by moji staroušci nikdy neudělali. ("Nikdy", jasně, je to relativní, ale...)
    Doufám, že budu jako oni. Ale jak toho docílit? Stačí to uvědomění si, o kterém píše Radka?

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to se ani nedivim, proč lidi radši k doktoru nejdou.. :D

    OdpovědětVymazat
  9. Radko, vyvážená strava a zdravý životní styl... :)))

    Jirko, nádherný post. :)

    OdpovědětVymazat
  10. googly a kolik ti je let?

    OdpovědětVymazat
  11. Výborně napsané a vystižené!

    OdpovědětVymazat
  12. Kolik bys čekala, Radko? ;)

    OdpovědětVymazat
  13. Anonymní12.06.08 7:54

    mene nez petapadesat. to pak clovek jeste nevi o cem je rec :o)

    A pokud ti je vic tak vis o cem je rec a vis jak na to :o)

    OdpovědětVymazat
  14. No, trefila ses. Je mi méně než 55 let... :))

    Obecně prevence je asi dobrá, ale kdo si to v "našem" mladém věku uvědomuje. Já možná už trochu, když mám ze sportu zničená záda a koleno.. :)

    Nedávno v televizi proběhl takový krátký spot, kde zájemcům dali na sebe oblek, který simuloval všechny obvyklé pohybové limity starých lidí a zúčastnění celkem žasli, jak je najednou pohyb obtížný. A to samozřejmě ani nesimulovalo všechny bolesti s tím spojené.

    OdpovědětVymazat
  15. No, ono stačí po pěti nocích probdělých u nemocnýho koně složit osmdesát metráků sena. A ani oblek nepotřebuješ...

    OdpovědětVymazat
  16. Kdyz je clovek mlady tak ho nenapadne ze bude stary. A kdyz napadne tak vidi ty "cekatele v cekarne" a rika si, to je hrozne takhle nechci dopadnout.

    Ale prave v tenhle moment mladi a rozpuku sil se rozhoduje, jak teda dopadne. Vzdycky kdyz jsem naznacila za nase pritomnost je nase budoucnost a jak si usteleme tak si lehneme, tak jsem ehm jaksi nepochodila. Ze se to neda planovat. Planovat ne. Ja nevim co bude za tricet let, treba budu mrtva. Ale pokud nebudu tak to co budu je dusledek toho co jsem byla. Je to jako pevna sit. I kdyz se pokazde da zacit znovu a znovu (coz ja delam) tak ta startovaci cara je presne tam kam jsme dosli a nikde jinde. A tam kam dojedem v padesati, tak tam muzeme pak v padesati znovu a treba jinak startovat.

    I proto nevim jaka prevenece, ale vim jiz ted jak je uspokojive za sebou neco videt. Jak je to konejsive ta tlusta cara naseho zivota. Kdby tam nebylo nic, tak bych v padesati zacinala sice znovu, ale s omezenou silou i energii. A dosla bych mozna do pulky a mozna jeste mene. A padala zmozenim.
    Sily ubyvaji. Clovek bilancuje. To neznamena ze jiz nikam nechce, ze nic nechce. Jenom ze ubira na plynu. Protoze to co chtel udelal. S velkym vypetim sil a plnym nasazenim. MOzna je pak starnuti prijemnejsi. Mozna. MOzna ne.

    OdpovědětVymazat
  17. Asi ta prevence je fakt v sebelasce. Pecovat o sve telo a sveho ducha (myslim rozvijet poznani sebe i souvislosti) tak, aby v momente kdyz prijdu uplne o vsechno vcetne sveho zdravi vedela, ze tohle je zivot a ze takhle se zivot projevuje. A ze tohle prichazi protoze jednou mam a pak nemam. Jednou jsem silna a pak slaba. Jednou zdrava a pak nemocna. Asi tohle je ta prevence. Tohle si zadrit pod kuzi natolik, aby nic z toho co nas potka nebylo spatne. Aby to byl zivot sam, co nas bude potkavat, nami prochazet az do momentu posledniho vydechu. Abychom to ocenovali a nebrblali, nemeli zivotu zazle neco za co vubec nemuze. Protoze zivot plyne porad dal jako vecna zmena. Jemu je jedno jako to co nam prinese vidime.

    OdpovědětVymazat
  18. Anonymní13.06.08 2:24

    Radko, já měl včera... vlastně už předevčírem, tak krizovej den, že se tomu ani nedá věřit. Na co jsem sáhnul, to jsem zkazil, spálil jsem se o vařič, zapomněl na něco, co jsem slíbil, počítač mi "odešel" a ztratila se mi nějaká celkem důležitá data, s tím souvisely další problémy a hrnulo se to hrnulo, až jsem musel zapnout svý základní obranný mechanismy (ten styl "o co jde? když o nic nejde!) abych se z toho nezbláznil. Málem jsem opravdu kleknul. Tvůj komentář s pochvalou byl tak nakopávací moment, že teprve potom jsem ucítil nějaký posun do plusu.

    A k té čekárně - ano, souhlasím s tím, že "mlýn stáří" často člověka semele tak, že dělá věci, o kterých mu dříve ani myšlenka neškrtla a možná tam existuje nějaká spravedlnost v tom, že si ty věci už tolik neuvědomí a necítí se tedy vůči těm původním předsevzetím tak špatně. Ale v té čekárně jsem měl na mysli spíš pohled na lidi jako takové. To, co jsem psal ve svém komentáři nahoře (10.6.-11:01), tedy chování, které má člověk zažité, u kterého nezáleží až tak na věku - ten jsem udával jen kvůli častému paradoxu a překvapení, jak se v jakém věku lidé chovají. Ten pohled na lidi v situaci (nebo na místě) kde jsou tak nějak ve svém živlu a z nějakých příčin začínají vyplouvat na povrch kolikrát negativní věci. "Všechno je v pohodě, jsem usměvavá a chápavá, ale zkuste mě předběhnout, když jsem tady byla dřív hajzlíci!!!" - asi takové tam bylo ovzduší. Když o nic nejde, jsou všichni milí. Nechutnou scénu s upuštěnou a nikým nepodanou holí té staré babičky jsem ani nezmiňoval, nechtěl jsem si jí ani připomínat. Radko, nevím, jestli ten článek bereš jako pohled mladého na staré, v podtextu "takhle nikdy dopadnout nechci" - je to spíš můj pohled na lidi, kteří se nechovají tak, jak bych se chtěl jednou chovat já, a to je trochu rozdíl, věk není důležitý. Jen jsem po nějaké době opět viděl, že věkem člověk není automaticky "kvalitnější" nebo jak bych to řekl. Prevence je v tom, co píšeš v dalších komentářích, souhlasím. Sice se nic nesmí přehánět, ale spolehlivější způsob těžko hledat.

    Jes-terko, tvůj kometář byl hned druhý nakopávací moment :-) To uvědomnění, o kterém píšeš, určitě nestačí, ale je nezbytné, to se nedá obejít. Příklad s tvými staroušky je přesný. Tyhle rozdíly mezi lidmi mě přiměly k napsání (si) článku.

    Míšo_lásko (doufám, že to skloňuju dobře :-), tomu neutečeš, to bys nemohla nikam :-)

    Googly, spíš vyvážené starosti a radosti ;-)

    Bah, poklona, děkuji :)

    Ruliso, snad nejsou nějaké problémy s tím čerstvým přírůstkem... (?)

    OdpovědětVymazat
  19. Další nakopávací moment pro Jirku*: to není na nakopnutí, to je na poplácání a potřesení. Pěkný!

    Ty čekárny u doktora jsou hrozně agresivní prostředí! Vážně. Rvavost, pasivní, jedovatá, syčivá, nenávistná, bolestná. Nezdravá.
    Před pár lety jsme s mámou dopravily (sanitkou) tátu k doktoru a čekaly s ním v čekárně. On musel čekat vsedě dvě hodiny na dřevěné lavici, a to byl zvyklý sedět jen tak hodinu denně, na měkké posteli, jinak ležet. A to samo sobě vyvolává v těch starých nemocných lidech velkou nervozitu, naštvanost na svět a zlobu. Ale o tátovi psát nechci.
    V té čekárně jeden mladík vzteky kopnul do dveří a pak odešel. Jeden stařík se při všeobecném podivování a kroucení hlavou obracel na mě a svou kritiku mládeže zakončil ve stylu "bejvávalo": jak za "našich časů jsme jedli jen vařené brambory..." Zeptala jsem se ho nahlas na celou čekárnu, co mají společného jeho vařené brambory s tím agresivním mladíkem. Zalapal po dechu. Kdybych odešla, jistě by kritizoval i mě. Moje matka mě v tu chvíli začala šťouchat a okřikovat "Mlč." Musela jsem se dost ovládat; ta celková pasivně agresivní nálada se přenesla i na mě a měla jsem chuť toho pána řádně skoupat, ať si hledí svého a nekritizuje nepřítomné. Z toho usuzuju, že ta agresivní nálada je nakažlivá. Fuj.

    OdpovědětVymazat
  20. Jo a v té čekárně byla taková slaďoučká stařenka, samý med. Když byl táta (v tu dobu po mrtvici děsně pohublý, ale byli jsme rádi, že vůbec žije) v ordinaci a já v čekárně zůstala, paní se na mě obrátila a ptala se, kolik mu je let. Když se to dověděla, nepokrytě začala jásat a hlasitě (mně!) říkat, že ona je starší a jak on vypadá sešle. Kráva zasraná, sladká.

    -vidíte, jak je to prostředí čekáren (hlavně u doktora) agresivní. Hned bych při vzpomínce měla chuť... ale to snad nebudu říkat, aby se o mně neřeklo, že ... :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Liško jo, to jsem měl přesně na mysli ;-)...je to nakažlivý, i když do určité míry i v tomhle případě existují formy imunity. Neřekl bych, že jsi lehce vytočitelná, nebo snad jo?! :-))

    OdpovědětVymazat
  22. Dostávám se sem se zpožděním, ale přesto musím říct, že jsem taky ten článek přečetla jedním dechem. Je moc krásně napsaný. - Ostatně - na to jsem u tebe docela zvyklá!! A souhlasím s tebou, Jirko, nezáleží na věku, ale na tom, jaký člověk je celý život. Akorát se to pak možná věkem znásobuje, obzvláště - jak píše Liška - v té čekárně, protože ty nemocné kde co bolí a jsou netrpěliví atd. Čekárny přímo nenávidím. Naštěstí už tam skoro vůbec nechodím!!! Moc zdravím.

    OdpovědětVymazat
  23. ahoj Hančí, to jsem rád, že tam chodíš zřídka :), přesto si myslím, že bys patřila k těm "normálním" a málo ovlivnitelným... a děkuji za pochvalu :-)

    OdpovědětVymazat