neděle 10. února 2008

Je stěhování opravdu tak lehké?

Radka se ptá, jestli existují mladí muži, kteří chtějí rodinu a dítě. Měl bych taky jednu otázku: "Je stěhování za partnerem opravdu tak lehké?" Každý říká něco ve smyslu "když ji/ho miluješ, není co řešit" a že to prý v rozhodování pomáhá, ale nějak mi to pořád nechce zapadnout do sebe tak, abych v tom měl jasno.
Myslím oba směry. Jak stěhování ženy za mužem, nebo následování partnera opačným způsobem. Co vůbec rozhoduje? Jen majetek? "Já mám lepší dům, tak budeme bydlet u mě! Né, já mám šanci na větší byt blíž u práce, tak je lepší, když se přestěhujeme ke mně a časem se možná můžeme přesunout do domku, až budeme mít vyděláno, ta garsonka nám zatím stačí, dítě budeme mít stejně až mi zvednou plat. Tam ti nepůjdu! Nechci, aby v panelákovým bytě vyrůstalo naše dítě a couralo se někde po sídlišti! A v domě je zase plno pavouků a je moc na samotě! Né, není na samotě, je na krásném klidném místě, kde tě nikdo neotravuje a děláš si co chceš! Tak pojď ke mně, už se nezlob, ráno brzy vstáváme, vyřešíme to jindy... ehm.. vzala sis prášky?"
Pořád nechápu, jak může jeden člověk, kterého sice miluju a funguje mi s ním všechno, co fungovat má, nahradit celý ten kolos ostatních věcí jako jsou známí, přátelé, prostředí, na které je člověk zvyklý, příroda, klid, nebo naopak ruch a civilizační výhody města. Neztrácí toho jeden moc? Neriskuje, že jednou bude sobě, nebo tomu druhému vyčítat, že nedostal za svou oběť přiměřenou náhradu? Co když to člověka změní a přestane být tím, pro co ho má ten druhý rád? Nebo co když se bude nesnesitelně trápit? Kdo tedy rozhodne, co ustoupí, kdo bude ten, co tratí. Já vím, tratit by neměl nikdo už jen proto, že ve fungujícím vztahu nemá člověk chtít něco za něco, ale pořád se mi zdá, že se něco z nás utrhne, když se přestěhujeme a neseme si to jako malou křivdu.
Jsem zaujatý, nikdy jsem se nestěhoval. Až na pár dní, co jsem se flákal v porodnici, žiju na jednom místě. Sice se nepovažuju určitě za "zápecní" typ, ale opouštění zaběhlých rituálů a prostředí, tvořeného tolika drobnými součástmi si prostě neumím představit. Co vy? Kolikrát jste se stěhovali/y?


35 komentářů:

  1. Mockrát.
    //////
    To jsem to počítala.
    Nepočítala jsem stěhopvání se na kolej a tak.

    Musí být stěhování se jednoho az druhým oběť?

    Mně by to například bylo jedno. Vždycky je něco plus a něco mínus.

    Optimální asi je, když ti dva, co chtěj bydlet spolu, se spolu chytnou za ruce aspolu se odstěhujou někam, kde spolu znova začnou. Oba na tom stejně.

    Ale záruka ničeho do budoucna to taky není. Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

    Vždycky je to risk a každá změna z nás něco utrhne, něco ztratíme. Ale taky získáme.

    Odstěhování se k někomu mi nevadí jako fakt změny, ale jako fakt vydání se mu jako závislák na něm. Ale co vím, třeba někdy... Jó, ale to by musela bejt Láááska... :-)

    Brala bych žít v takovým tom velkým autě jako v Americe ty námezdní dělníci. Ve svým, ale nepřivázaná k jednomu placu hlíny.

    OdpovědětVymazat
  2. oběť to být určitě nemusí, to ne, ptal jsem se spíš na ty případy, kdy to tak bylo. Někdy je fakt lepší vlastníma schopnostma začít někde něco nového, ale jak to udělat, když nějaké základy jsou od rodičů, což se nedá odbourat...třeba takový ten případ, kdy táta postaví dceři dům a ona se mu odstěhuje pryč :) to musí být pro něj tvrdý.
    O tom získávání to je taky, to se rozumí, ale zajímalo by mě, kolikrát to "začínat znovu" člověk vydrží. Šestkrát je dost, ale tipoval jsem tě ohledně stěhování za favoritku, podle toho, co jsem měl možnost dozvědět se časem z komentářů :) (možná Radka tě jen může "trumfnout" :) A ano, má otázka úzce souvisí i s tím, že to znamená vydání se mu/jí, co do závislosti...kolikrát má ten jeden/jedna výhodu domácího prostředí, aspoň ze začátku :-) Obytný vůz je mým snem, často brouzdám po internetu v bazarech :-) Nedostižné.

    OdpovědětVymazat
  3. Rodiče, co staví dům pro svoje ratolesti, tak činí na vlastní nebezpečí.
    Povinnost ctít rodiče nezahrnuje povinnost žít podle rodičovských představ. :-)

    Ad vydání se do závislosti: Možná proto je běžnější, že se stěhuje žena k muži, protože ženská role je chápána a obecně přijímána jako submisivnější. A ženy samy mají touhu svým vyvoleným podléhat (dokud z toho nevystřízlivějí, nejsou-li masochistky:-).
    Nicméně např. u sousedů se nastěhoval muž k ženě. K jejím rodičům. A funguje to. Celé rodině velí on. :-)
    Takže jako obvykle, je to spíš asi na tom, jak si to lidi sami udělají.

    OdpovědětVymazat
  4. Ano.
    ad první věta - tato rizika mi jdou celkem vhod a činí minimálně třetinu zakázek (zejména pozdější úpravy) :-))
    ad druhá věta - přesně, ale někteří z nich si jsou ochotní tuhle pravdu přiznat až s odstupem.

    A velení celé rodině? To by mě tedy zajímalo, jak to má s původní hlavou rodiny. Buď jsou hodně v pohodě, nebo hodně v nepoměru. U nás to, co pamatuju, docela jiskřilo (v podobném, ne-li stejném případě).

    OdpovědětVymazat
  5. Původní hlava rodiny skřípe zubama a kouká si to léčit kde jinde, radši nebudu rozebírat kde:-), ale on byl už předtím v těžkém oslabení vůči ženské přesilovce. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vzdycky je to risk. Hop nebo trop. Na tom, ktery se stehuje je, aby zvazil miru rizika.
    Ja se stehovala za svuj kratky zivot jednou za partnerem. A vztah po 3 letech nevysel... tedy jsem se stehovala zpet. A jestli lituji? Stehovani nelituji!

    Kdyz jsem si jista, ze s nekym chci byt, urcite nepremyslim nad oním CO KDYBY....

    Tudiz ja zvedam kybernetickou rucku pro stehovani:-))

    OdpovědětVymazat
  7. Lilu, jaký jsi měla pocit, když ses vracela? Bylo to do "svého", nebo k rodičům?

    OdpovědětVymazat
  8. Já jsem to měla tak, že jsem se z dlouhého výletu vracela jinam. (úsměv)

    Ten roční odchod do Hamburku totiž vážně neberu jako stěhování ale jako výlet. Mezitím, co jsem byla pryč, se naši přestěhovali, já jsem se na tom podílela jen na dálku, to moc nešlo. A po návratu jsem si prostě vybalovala věci do stejné skříně, jen v jiném Houští, v jiném pokoji.
    Čekali jsme na to stěhování dlouho, takže jsem byla ráda.

    A žádné stěhování "k němu" nebo "za ním" zatím nebylo.

    OdpovědětVymazat
  9. (mimo tema) vidim dole blikat -1 !!!

    OdpovědětVymazat
  10. Ebo, ale zase se ti špatně odjíždělo z toho Hamburku, že? :)

    ORe, už tam blikala i jiná čísla, ale jde to ztuha, pravda :)

    OdpovědětVymazat
  11. Taky myslím, jako Ru, že když otec postaví dětem dům a ony se odstěhují jinam, je to jeho problém. A naběhnul si na to. A živě si představuju, jak bych byla na takového otce nasraná - za to, že mi párkrát připomněl, že ten dům stavěl. A zároveň by mi ho bylo líto, že mu to nevyšlo, ačkoli chtěl pro mne něco hezkého udělat, protože mě má rád. To je těžký pro oba!

    OdpovědětVymazat
  12. Liška Ryška11.02.08 15:49

    A to stěhování vidím jako hodně těžké. Ten titulek mě udivil - kdo říká, že je stěhování k někomu nebo s někým nebo bez nikoho lehké? To nemůže být lehké.
    Pro mě bylo stěhování před rokem a něco těžké. Poprvé bydlet sama. Tři dny jsem jen ležela v posteli a bylo mi na umření. A teď? Neumím si představit nic lepšího než bydlet sama a bydlet v bytě, kde bydlím.
    Už jsem to zajela :-)
    A až přijde změna, bude to zas těžký. I kdybych ji chtěla. Ale budu k tomu jistě mít důvod a když se pro stěhování rozhodnu, nebudu litovat, to mě ani nenapadne. Zas to "zajedu" a bude.
    Jen co bych nechtěla - bydlet zase u rodičů (kdyby třeba hodně onemocněli), bydlet v tom bytě. Už mě nebaví. Bojím se toho trochu. A štve mě, že jsem taková individualistka. Ale věřím, že kdyby se stalo, že bych bydlela pohromadě s velkou rodinou, zas by se mi to líbilo a nebyla bych už indivindi a byla bych taky ráda.

    OdpovědětVymazat
  13. Ano, často se setkávám s tím, že starší rodiče mají celé patro prázdné, někdy i zamrzlé a děti bydlí ve svém bůhvíkde. Je to jeho problém, ale třeba se chce vyhnout tomu, aby mu jeho syn/dcera jednou vyčetli, že pro ně nic neudělal. Ukázkový příklad mám teď zrovna asi měsíc čerstvý. Kreslil jsem jednomu, asi pětatřicetiletému chlapovi dům, který hned začal stavět a za půl roku za mnou přišel s očima navrch hlavy, že mu při oslavě osmnáctin (!) jeho dcery řekla, že tam s nima nikdy bydlet nebude a že jí měl dát radši peníze na byt. Tak že to mám předělat na hostinské pokoje a dokreslit malý vejminek na zahradě na dům si pověsí ceduli zimmer frei.

    OdpovědětVymazat
  14. no... ten titulek jsem napsal takhle proto, že jsem nezávisle po sobě mluvil se třemi lidmi, které se týká podobné téma a všichni se shodli na tom, že jim to problémy nedělalo, a to všichni šli úplně do nového, téměř bez mostu zpátky. Tak mi vrtalo hlavou, že tak lehký to být zase nemůže

    OdpovědětVymazat
  15. No vida. A vydělají dceři na byt. :-)

    OdpovědětVymazat
  16. EEhm, patří k ob jedno. :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Jirko, ad titulek:
    A napadlo tě, že jim to nepřišlo těžký, protože bez mostu zpátky se odchází mnohem snáz?
    Odejít z něčeho, to tam prostě nechat být a sám začít na čistým - to je ta naprosto nejjednodušší a nejpříjemnější varianta změny.

    OdpovědětVymazat
  18. nojo, jenže to "nechat být", je někdy zatraceně těžký

    OdpovědětVymazat
  19. Jirko* - ještě si říkám, proč o tom vlastně píšeš! Tebe se to přece netýká. Nebo snad hrozí, že se budeš stěhovat? Tak proč o tom tématu vůbec chceš spekulovat?
    - ne že by to nebylo zajímavé téma, ale trochu mi připadá jako zbytečné starosti a zbytečné předjímání něčeho, co snad nikdy nebude. A když tohle schéma se urodí v mé hlavě (na jakékoli téma), vždycky mě to dovede do smutku a nejinam.

    OdpovědětVymazat
  20. Já se stěhovala... (taky počítám)... čtyřikrát. Nepočítám, když mě v necelém roce věku stěhovali naši, ani svůj "výlet" do USA.
    Bydlela jsem s našima, pak sama, pak jsem se odstěhovala za chlapem, pak s tím chlapem do nového bytu a naposled ke spolubydlící.
    Evidentně mám ještě nějaké to stěhování před sebou :) UF!
    Stěhovat se za někým? Po Praze je to jedno. To se nedá počítat. Že by to jinak bylo "není co řešit", to si nemyslím, ale jedno z mých životních pravidel je o tom, že nemám litovat svých vlastních rozhodnutí ;)

    OdpovědětVymazat
  21. Teda JIrko, jdu nahodou kolem a co nevidim :o) Meee jmeeeeno :o)

    Ja se stehovala mockrat. Jako vdana sestkrat. Pricemz kazde stehovani pro me predstavalo nejakou novou kvalitu. Uspokojeni zvedavosti a zivotni pouceni.

    A souhlas s Rulisou. Ani k ni a ani k nemu, uz vubec ne ke tchanovcum :o) Jkao prechodne reseni ano. treba na rok, nez se najde spolecne reseni. Spolecne reseni znamena ze se nastehuji spolecne do spolecneho :o) A ma to spoustu duvodu proc si myslim ze je lepsi spolecna pastouska nez palac jednoho z nich. A prestehovanim se clovek vzdava neceho, ale neco jineho ziskava. Ziskava novou kvalitu a proto se stehuje. Stehuje se aby zacal novy zivot. Jiny zivot. Vsechno je pak jine. Nove.

    OdpovědětVymazat
  22. Jirka* 16:07:
    A někdy zatraceně lehký...

    OdpovědětVymazat
  23. Liško, píšu o tom, protože mě ty odpovědi zajímají. Ano, neřeším věc, která by se mě bezprostředně týkala, nejde o přítomný čas, ale to přeci neznamená, že nemůžeme nahlížet do budoucnosti, představovat si, jak bychom se zachovali...nebo spíš jak se zachováme, až na to přijde. Pravda je, že pokud si něco představujeme, tak se to zpravidla odlišuje od toho, jak to opravdu uděláme, ale to nikomu nezabrání, aby na to, na cokoli, dopředu nemyslel. Přemýšlím o tom, jestli nejsem příliš spjatý s domem, ve kterém bydlím a který rekonstruuju, jestli nezarostu přes tu mez, která je už zpátky nepřekonatelná. Přestože mým snem je (tedy krom toho obytného auta:) chata někde v klidné přírodě, zároveň se bojím, že nebudu už schopný se odpoutat.
    Přivést ti do hlavy smutné myšlenky, to je to poslední, co bych chtěl Liško...vlastně ani na tom posledním místě to není. To snad víš.

    Jes-terko, to je nejdůležitější pravidlo, které existuje :) Stěhování po bytech, které nejsou vlastní, je trochu jiná sorta, ale taky si člověk zvykne a jde to trochu ztuha. Ty budeš mít pravděpodobně opačný problém - řešit nestěhování :-)

    Radko, říkal jsem si, že bys jako jedna z mála mohla troufnout Rulisu :) Nevím ale, jestli se dá rovnocenně (tedy co se tématu týče) počítat stěhování v rámci jednoho manželství :), ale vzhledem k tomu, že jsem včera zahlédl tvůj výčet staveb u #m., tak nemůžu jinak, než smeknout klobouk.
    Máte pravdu, nejlepší je nové společné bydlení a komu se to podaří, bývá zpravidla šťastnější než ti, kteří jsou ekonomicky nebo jinak donucení přijímat od rodičů (což samozřejmě může fungovat taky bez problému).
    Tak to "nechat být" může být i nejen zatraceně lehký, ale i životyzachraňující :-)

    OdpovědětVymazat
  24. éé Radko, né troufnout, ale trumfnout :-)) ale kdoví..nakonec

    OdpovědětVymazat
  25. Jeste jedna vec, Jirko. Kazde moje stehovani byla nutnost. Vyplynula ze situace a byla to jedina mozna volba. A tak se i TY dostanes do situace, kdy budes muset volit. Pokud zustanes ve svem dome,tak to bude taky tvoje volba a bude to pro tebe v ten moment spravna volba. Ale muzes se dostat do situace, kdy tam jiz nebudes chtit byt, kdy bude jedina moznost odejit. A pak ti neprijde zatezko vsechno zanechat. Zivot nabizi spoustu variant. Ani ve snu nas nenapadne co nas jeste potka. A tak to nech plynout. Tu krizovatku poznas okamzite :o) Az prijde.

    OdpovědětVymazat
  26. Vždycky jsem byl zvyklý brát věci tak, jak přijdou... nebylo vyhnutí... jen se mi poslední dobou zdá, že jsem si buď odvyknul, nebo se nic neděje. Obojí bych nechtěl dopustit :)

    OdpovědětVymazat
  27. snad Te jirko moc nevydesim:o) Co kdyz sis jiz vybral?

    OdpovědětVymazat
  28. nestraš... tahle volba by se mi moc nelíbila, zatím s tebou nebudu souhlasit :-)

    OdpovědětVymazat
  29. Nastesti to byla jenom opatrna otazka :o) Nikoliv konstatovani.

    OdpovědětVymazat
  30. Jirko, stěhovala jsem se mockrát a s partnery bydlela na různých místech od ubytoven přes pronájem, podnájem až po byt jeho rodičů... A stěhovala jsem se ráda, protože já jsem stěhovavý typ. Já mám ráda tu změnu. Vím, že bych se neváhala přestěhovat na druhý konec Čech, byla-li by tam práce a bylo-li by kde bydlet. Nejsem fixovaná na rodiče ani přátele. Mám jen velmi málo přátel a to právě proto, že jsou to pouze ti, které může člověk vidět jednou za tři roky, ale vždy naváže na stejném místě a má je rád a oni jeho.
    Tím pádem jsem nikdy neřešila, zda se má ON stěhovat ke mně nebo já k němu.
    Teď třeba žiju v Příbrami. Je to strašné a hnusné město plné divných lidí. Nelíbí se mi tu. Ale žiju tu. Možná kvůli němu a možná doufám, že si zvyknu. Ale pravda... čekám za to odměnou, že až budeme mít jednou ty těžce vydřené miliony, pak on se sebere, ten krcálek prodá a půjde se mnou bydlet někam úplně jinam.
    A upřímně... nejlepší je být svobodný a jen se navštěvovat. Ale to je finančně ne moc výhodná verze. Ale pěkná. Inka

    OdpovědětVymazat
  31. Jé, Inko, ahój! To jsem rád, že jsi nezanevřela na blogy vůbec a apoň čteš a komentuješ, když už nepíšeš :)
    No vidíš, ty máš taky dost zkušeností se stěhováním kvůli partnerovi. Ona ta fixace když není až taková (i když vím, že domů k mámě a sestře se určitě vracíš ráda), tak je to nějak lehčí už pořád, tedy možná, co já vím. Nebudu s tebou souhlasit jen v těch kamarádech. Řekl bych, že jich máš málo právě proto, že nejsi delší dobu na stálém místě, které bys považovala za domov, člověk se pak ani nesnaží navazovat nějaká přátelství, protože to má podvědomě hozené tak, že stejně za chvíli půjde. V tomhle případě jde hlavně o to, že se ti tam moc nelíbí, byť s P. vycházíte celkem dobře. Obrátím tedy otázku směrem k němu. Myslíš, že by on byl schopen se bez větších obtíží odstěhovat z Příbrami, když bude vidět, že sis i po nějaké delší době nezvykla? A budeš to po něm chtít, když to tam "neskousneš"? ...a ještě to poslední - být svobodný a jen se navštěvovat - to jo, to je dobrý, ale jen do určité chvíle, do jistého stádia, kdy člověk zjistí, že výhody přestávají vyvažovat to, co člověk má, když není sám, ale to znáš líp než já :-)

    OdpovědětVymazat
  32. Nevím, zda by se přestěhoval snadno a bez odmlouvání, ale myslím, že nakonec by mi podlehl :o)) Znáš ženy.... ;o)
    S těmi přáteli je to tak jak říkám. Jsem vlk samotář, nepotřebuji jich mnoho, ale ty, co mám jsou opravdoví a jsou z různých míst republiky. Myslím si, že ZNÁMÍ jen tak proplouvají životem - jen na chvíli, ale PŘÁTELE ti zůstávají, ať jsi kdekoli. Podle toho si je vybírám.
    A na blogy jsem nezanevřela, hltám každé slovo :o)

    OdpovědětVymazat
  33. k rodicum..
    to "svoje" jsem prave opustila s rozchodem...
    Bylo to jako jit z domova do ciziho bytu...

    OdpovědětVymazat
  34. Nečetla jsem všechny komentáře, napíši jen svoje pocity.
    Stěhovala jsem se jednou - za partnerem (školní stěhování nepočítám).
    V komunismu jsem byla hodně nešťastná, přesto, když jsme byli v r. 68 po příchodů Rusů v Rakousku u známých a oni nám nabízeli pomoc, když tam zůstaneme, manželovi práci, mně také, na začátek možnost bydlení, tak jsem nebyla schopná - a naštěstí ani manžel - tam zůstat. Nedovedla jsem si představit, že bych tady nechala rodiče, že bych už nikdy nemohla jít na místa, kam jsem chodila jako malá, popř. mladá. Že bych tady musela nechat celou svoji milovanou knihovnu. - Asi jsem blázen - nedokázala jsem se "přestěhovat".
    Ale jako zamilovaná jsem se bez problémů přestěhovala za partnerem ze samoty do města. Věděla jsem však, že se budu moci kdykoliv vrátit-podívat se- do svého rodiště a pobýt tam - u rodičů.
    Záleží určitě na povaze člověka, na tom kam se stěhuje a proč.

    OdpovědětVymazat
  35. ano...to chápu, jsem na tom podobně, i když jsem zatím nebyl tolik přezkušovaný osudem, jako ty Hančí. Snad jen jednou, kdy přišel den a já se musel postarat o rodinný (rozuměj síň rodinných tradic) dům. Zvažoval jsem i variantu prodeje - dostal bych za to peníze, za které bych postavil dva menší domky bez problému. Neudělal jsem to.

    OdpovědětVymazat