pátek 7. prosince 2007

Na výletě

...
"Dlouho jsme nebyli na výletě!", skoro zakřičel jeden můj příbuzný (chlap, 60 let). "Nebudeme přeci sedět na zadku, když je venku takový modro!" A měl pravdu. Venku bylo opravdu nádherný počasí. "Máš recht!", potvrdila mu moje příbuzná (70 let). "Čím dřív vyrazíme, tím víc stihneme!", zvolali už oba téměř současně a já se musel podřídit většině. Pochod byl hodně svižný, měl jsem co dělat, abych oběma "staříkům" stačil. Šli jsme jakousi polní cestou a dorazili k satelitnímu městečku, tam ta cesta prostě zmizela v jednom obývacím pokoji. Zní to sice divně, ale ono to tak opravdu vypadalo - velká francouzská okna přímo do obýváku. To, že jste v něčím domě, jste poznali akorát podle toho, že tráva pod nohama se změnila v koberec a plovoucí podlahu. Všechna to bylo otevřené a navíc domy byly u sebe tak blízko, takže jste procházeli z obývacího pokoje do dalšího, v jiném, pokud možno honosnějším domě. Všude balustrády, načinčané zahrady, sádroví amorci, rybníčky s vodopádem, anglický trávníky a tak. Co mě ale praštilo přes nos nejvíc bylo to ticho. Nikde nikdo! Jak z hororovýho filmu. Jen jsem čekal, odkud na nás vyskočí nějaká příšera a začne nás žrát od spoda. Po chvilce se tedy kdosi objevil, ale horor to nebyl - nějaký normální chlap, trochu strhaný rysy, ale jinak celkem klasika. Začal nám nabízet rolety, různé podlahové krytiny a další doplňky a abychom se k němu určitě vrátili a nakoupili od něj, tak nám strkal do rukou jakési lišty, že jsou nacvakávací a zadarmo. Trochu jsem to nechápal, ale my jsme šli stejně dál... akorát jsme se pořád točili v kruhu těch místností a zahrad bez plotů, prostě jsme bloudili a cesta nikde. V nějaké garáži, vlastně na schodech do sklepa k té garáži jsme narazili na kluka, asi syna toho člověka nahoře a po vzájemném úleku (nebyl zvyklý tam vídat lidi) nám ukázal, kudy máme jít. A tak jsme teda šli. Terén rovina a dlouhý horizont, nerušený kopci ani stromy, docela jsem to nepoznával. Říkal jsem si v tuchvíli, že jsem opravdu dlouho nikde nebyl a že je trestuhodný, v jak omezeným okruhu se poslední dobou pohybuju. Už jsme měli dost dlouhou túru za sebou, začaly mě docela slušně bolet fajfky, v tom jsme došli k nějakému kaňonu. Lepší slovo mě nenapadá. Takhle jsem si vždycky představoval kaňony na Západě. Prostě rovina rovina a najednou díra dolů. Ale obrovská. Z jednoho okraje na druhý byste nahoře kamenem rozhodně nedohodili. Jo a všude spousta lidí. Byli nahoře úplně okolo celého toho kaňonu a potom ještě i dole, na samotných březích azurově modrého jezera, který tu "díru v zemi" vyplňoval. Ti lidé tam byli kvůli závodům dračích lodí. To jsem zjistil, až když jsme došli až těsně k okraji. To byla nádhera! Vypadalo to tam úplně přesně jako na Americe (viz obr.), jen bylo mnohem víc vody. A jak jsme tam tak stáli a poslouchali to bubnování do tempa jednotlivých družstev, tak se najednou ten můj příbuzný krátce rozeběhnul a se slovy: "To je pěkný" skočil z toho útesu tam dolů. Letěl...tedy padal strašně dlouho, ostatní lidé si ho už taky všimli a společně s námi pozorovali, jestli mu to vůbec vyjde a dopadne do vody. Docela mi vyrazil dech, takové věci ještě nikdy nedělal. Kupodivu mu to vyšlo a s hlasitým plácnutím se po chvíli ocitl na hladině, kde udělal pár svižných temp a krátce na to vylezl zcela bez újmy na břeh. Teprve teď jsem si všimnul, že se ani nesvlékl a skočil tam v tesilkách, teplém tílku, košili a v takové plátěné budně. Dokonce nic prý nestratil (on totiž zapomněl i na tabatěrku, zapalovač, šrajtofli a takové ty drobnosti po kapsách), jak nám řekl, když se vyšplhal po těch skalách nahoru k nám. "Nejsi na tohle už trochu starej?!", vyčetla mu ta moje příbuzná a já šel do vývrtky. Panejo, jakýpak "starej", tohle by nedokázala spousta lidí ani v tom nejlepším věku a divím se, proč ho vlastně spíš nechválí, ale mlčel jsem. Chvíli jsme se ještě dívali na ty lodě a pak jsme vyrazili dál. Podle světla a hodin jsme usoudili, že bychom už měli obracet k domovu, aspoň ten směr chytit, hledat si nocleh tedy vůbec nechci. Oba "spolucestující" si nejspíš mysleli to samé, protože opět nasadili takové tempo, že jsem jen lapal po dechu. tále jsme se pohybovali ve stejném prostředí, které jsem vám popisoval prve - tedy v nížině téměř bez jakýchkoli orientačních bodů jako jsou stromy, stavby a tak. I proto nás tedy překvapila mohutná stavby jakéhosi mostu nebo co to bylo. Šlo o obrovský ocelový oblouk, zavěšený na táhlech. Opravdu to vypadalo jako most, ale zaráželo nás to, že nikde nebyl vidět důvod přemostění toho, poměrně velkého kusu prostoru, protože tam nebyla voda, ani žádná průrva nebo podobná překážka. Příbuzná řekla, že to zkusí přejít po tom oblouku, z čehož nás teda trefil málem šlak, protože jedna věc je skákat do vody a druhá chodit po relativně tenkém kusu kolejnice, navíc asi 50 metrů nad zemí. No samozřejmě ta její věta neměla otazník, ale tečku, takže než jsme stačili nějak zareagovat, už byla nahoře. Když byla asi v půlce, tak se v závěsu pod tou hlavní konstrukcí objevila dlouhá kabina lanovky. Jak obrácený "hokajdó". Konečně jsme se tak dozvěděli funkci toho monstra. Jen nechápu, proč zrovna v tomhle místě, ale to už je jedno. Pokračovali jsme dál, příbuzné se samozřejmě nic nestalo, na druhém konci normálně sešla dolů, akorát vyprávěla, jak si jí tam ti lidé přes sklo fotili. Najednou jsem měl ale pocit, že se s cetou, po které jsme šli, něco děje. Nedělo. Ale se zbytkem krajiny ano. Začal se zaplavovat vodou. Nechápu. Po chvíli byla nad vodou jen ta naše cesta, protože vedla po takovém náspu (asi záměrně, protože tohle mi připadlo jako klasický příliv). A rázem jsme se ocitli jakoby na poloostrově, i když trasa nám zůstávala volná. Vypadalo to jako na mořském pobřeží, mezi jednotlivými zátokami. Znáte to? Taková ta cesta uprostřed vody. Zkusím to najít někde na internetu, nevím, jak bych vám to přiblížil...

Zvětšit mapu

moment... tak jsem to našel nakonec na mapě, přibližte si to sami (můžete se v ní pohybovat myší). Tak takhle to nějak vypadalo. Všude kolem voda, jen vy stojíte na cestě, vynořené z toho všeho, chcete-li někam dojít, musíte urazit hodně dlouhý kus a když se chcete vrátit, tak ještě větší. Ale my jsme měli výhodu v tom dobrým počasí, takže nás to moc nestresovalo a tak jsme (já vím, že už to píšu poněkolikátý) prostě šli dál. Asi po tříhodinové ostré chůzi jsme se dostali do míst, kde jsme to už dobře znali. Musím říct, že jsem byl docela rád, protože mě už slušně bolely fajfky. Zbývalo jen vyšlapat kopec nahoru do města (modří už vědí), ale to byl, vzhledem k čerstvým zážitkům a výkonům, jen slabý odvárek. Dorazili jsme domů, sedli si v kuchyni za stůl a za občasného vydechování citoslovcí "uff, ech, huh..." jsme se po sobě ohlídli a krátce se mlčky usmáli... Přesně v ten moment jsem se probudil. Konečně perfektně načasovaný a neustřižený sen...

Tak... a teď mi teda řekněte, co to jako mělo znamenat?!


5 komentářů:

  1. server Blogger.com si právě vybírá svou slabší chvilku a nemůžu editovat svůj článek. Omluvte, prosím, chyby a opakující se slova. Hned jak to půjde, všechno napravím. Taky se vám zobrazuje u jednotlivých funkcí jen angličtina?

    OdpovědětVymazat
  2. Já tady asi neumím komentovat. Toto je pokus. Možno vymazat. Nazdaaar!

    OdpovědětVymazat
  3. Liško... a teď, když ti to vyšlo? :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní08.12.07 9:33

    no sen je to prinejmensim zajimavy... obdivuhodne je take to, jak si pamatujes jednotlivé detaily... pusobive - skutecne!
    P.S. funkce mam v cestine

    OdpovědětVymazat
  5. Jo, byl hodně živej :-) Radši jsem hned sednul k počítači a zapsal jsem si ho, než vyprchá :)
    Čeština už je v pořádku, asi něco upravovali... akorát mi tady řádí nějaký šotek v posledním článku, protože ho nemůžu editovat. Nechám ho tedy tak, jak je...ale, prosím vás!, odmyslete si tam aspoň ty "druhý fajfky" které chci hlavně umazat a ono to pořád nejde!! :-)

    OdpovědětVymazat