úterý 17. listopadu 2009

Výročí

Sice pořád nechápu jak je možný, že je to už nechutně dlouhých dvacet let, ale přesto si celkem živě vzpomenu, co jsme tehdy dělali. Chystal jsem se zrovna oslavit sedmnáctý narozeniny, ten blbej věk, kdy do "nezávislosti" schází pořád ještě předlouhej rok a přitom po vás všichni chtějí, abyste už nemleli dětinské kraviny a mávnutím biče se stali konečně dospělými. Vysvětlování "že to nejde jenom tak", bylo většinou synonymem pro trapný házení hrachu na zeď, ale když přišel konec osmdesátýhodevátýho roku cítili jsme, že tenhle závan nám k tomu výrazně pomůže, a to i přes veškerý rádoby odvážný kecy a vomáčky, které byly toho součástí. A opravdu pomohl. Celý víkend jsem seděl doma a hltal zprávy z různých zdrojů - ale ne ze zájmu - ze stupidní zvědavosti. Čekal jsem, že poteče víc krve a nechtěl dopustit, že bych o tom věděl míň, než ostatní ve škole.

V pondělí, hned po "velkým pátku", jsme hromadně odcházeli do tělocvičny, která byla kousek od školy - "že je teda jakože stávka a že se teda bude debatovat a že se to všechno řekne, a to hodně nahlas a vopravdu." Do toho vyběhl ředitel školy a jedna profesorka a začali prosit studenty, aby se vrátili do tříd a jestli chtějí debatu, ať tomu dají hlavu patu a neblbnou. "NENECHÁME SI NIC DIKTOVAT OD STARÝCH STRUKTUR!", zařval někdo z davu a rychle schoval hlavu. Asi třetina lidí se začala vracet zpátky. Když profesoři viděli, že dost lidí pořád nemění směr, začali na jinou notu a vyhrožovali, že "KDO SE NEVRÁTÍ, BUDE MÍT PROBLÉM SE DOSTAT K MATURITĚ!", čímž kvalitně přilili olej do ohně a dav se začal hýbat rychleji. Jenže různými směry, další třetina se vrátila do tříd. Z té poslední části se začali utrhávat lidi po jednom a navzájem se přesvědčovat, že "hele, ty vole to nemá cenu, stejně se skoro všichni vracejí". "A TO JE O DŮVOD VÍC, PROČ SE ZROVNA MY NEZASTAVÍME!!", zařval opět (ne)známý hlas a všichni se zastavili. Po tom, co chvíli trapně stepovali na chodníku a dívali se, jak návratem profesorů do školy přišli o diváky, a po tom, co se navzájem obviňovali, kdo je větší srab, "co nic nedokáže a že stačí, když na ně někdo houkne", se vrátili taky. Stejně jsme neměli klíče.

Hromadná debata všech, se scvrkla na malé skupinky v rámci tříd a ten den většina z nás, podle mě, označila známkou mínus. Cítili jsme, že "to zase nevyjde" a že lidská ješitnost, spolu se srabáctvím opět zvítězí. Z toho nás naštěstí vyvedly další dny, kdy začali studenti z pražských vysokých škol s různými materiály objíždět okolní města, profesoři nás "poprosili", abychom se hromadně odebrali do tělocvičny, kde začala debata, která měla tu původně požadovanou hlavu i patu. Začalo období, kdy jsme se dozvěděli nejen spoustu věcí o událostech doby, kterou jsme moc nechápali (chápejte, že v šestnácti vás zajímají úplně jiné věci), ale i o lidech z našeho okolí. Například v rámci školy najednou vyjely na povrch takový tajemství o vedení v šedesátých letech, až se hlava točila. Euforie trvala týden.

Dost lidí z řad profesorů potom viditelně převlíklo kabát, z ruštiny se najednou každý snažil přeskočit na cokoli jinýho a postupem času se zájem jednotlivců zúžil na svou vlastní polívku. O to víc jsem si, přes všechen nesouhlas s jejími názory, začal vážit i jedné striktně "rudé" profesorky, která neuhnula a neodbarvila se dodnes. Tahle byla totiž téměř jediná, kdo učil lidi myslet a logicky uvažovat, ale to už je jiná kapitola.
--
S odstupem času se hodnotí věci jinak. Bohužel i naštěstí. Pohyb dopředu je často spojený s odstřihnutím staré zátěže a žádná doba nesnese přesné kopírování. Chyby se opakují, ale nemají se zbytečně načítat a lidi musí tu první včas vyřešit, proto by starší generace měly vymyslet způsob, jak zaktraktivnit styl podání informací těm dalším, jinak to dopadne přesně tak, jak "předpovídali" Lábus s Kaiserem, trapnými fakty z dějepisu. Líbily se mi věty z ruky Václava Havla, který jimi vystihl dobře vztah k nynějším formám vědění. Omlouvám se, pokud budu mírně parafrázovat přesné znění.

"Hrozné není to, že lidé dnes vědí čím dál, tím míň věcí o své minulosti, ale že jim to čím dál, tím míň vadí."

... 



...
I když je mi jasné, že si naběhnu na fakt, že většina "mých" čtenářů jsou nechutně mladší a v popisované době teprve otevírali oči, se přesto nemůžu nezeptat: "Kde jste v té době byli vy? A co jste dělali?"

13 komentářů:

  1. Mladsi jo, ale stejne si to pamatuju, bylo mi dvanact :-). V podstate to bylo stejny, nikdo, hlavne z ucitelu, nevedel, co ma rikat, protoze nevedel, jakym smerem se to nakonec nahne. Ucitelka Berankova, blondyna s berankove trvalou, ucitelka obcanske nauky, ktera nam vsem tesne pred revoluci nasazela petky, ze jsme neznali Kosicky vladni program, tvrdila, ze budou komunisty strilet a ze nechape, proc by napriklad ji mel nekdo zastrelit. Nakonec ji nikdo nezastrelil, ale petky nam musela vymazat. My deti jsme byly spis pro zvrat, protoze jsme se tesily, ze budou v obchodech konecne Barbiny, barevny televize a ze prijedou do Cech New Kids On The Block. Jediny, kdo byl proti, byla moje kamaradka, ktera byla z komunisticke rodiny. Chodila strhavat letaky a my jsme moc nevedeli, jak se k ni chovat. Musela jsem nakonec to jeji stavkokazovstvi prekousnout, byla to preci jen moje nejlepsi kamaradka ze tridy. Deset let po revoluci zahynula pri automobilove nehode.

    Blahobyt v obchodech tedy predstavoval tu svobodu ja, a melo se mi to pak vyplnit, ze presne takhle to k nam prislo, a s tema ostatnima vecma, o ktery clovek stal, kdyz byl dospelejsi, s tema to tedy slo zatracene pomaleji. Dneska, kdyz se na tu nasi typicky post-totalitni situaci divam, kdyz vidim ten priserny marast nasi politicke sceny, rikam si, ze ubehlo dvacet let, a ze tech dvacet let je desne kratka doba na to, aby se neco opravdu zmenilo v myslich lidi. Najednou mi prijde jasne, proc i ta totalita trvala tak dlouho, vzdyt mezi unorem a srpnem bylo taky jen tech dvacet let...doufam, ze se lide u nas trochu chyti za nos, ze tedy uz mame svobodu takhle dlouho, ale porad nevime, jak s ni nalozit...

    OdpovědětVymazat
  2. Terezo, děkuju za tenhle komentář, vystihla jsi to přesně - najednou člověku dojde, proč to tak být vůbec mohlo.
    Masa zůstane pořád masou, ale dokud se většina nezačne aspoň trochu hýbat vlastní vůlí, je skoro jedno, kdo jí velí.
    Sleduju ČT24 a mrazí mě...

    OdpovědětVymazat
  3. idis, ja slavim az dnes... tak zpetne vse nejlepsi

    OdpovědětVymazat
  4. Díky B., jsi první, kdo mi k této příležitosti přál ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Nepamatuji, tou dobou jsem ani neplánovala, že bych se mohla narodit :)

    OdpovědětVymazat
  6. ...že ti to není blbý... být tak mladá ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. My jsme hned druhy den byli sdětmi demonstrovat na naměstí, měli jsme naštěstí báječnou kamarádku, jejíž manžel byl u nás ve "vedení vzbouřenců". První den nás tam bylo pět, druhý den možná trochu víc jak deset. Šlo to tady pomalu. Prožívala jsem to všechno tím víc, protože jsem také prožívala rok 1968 - to jsem ještě byla mladá a plná nadějí.... Jsem ráda, že máme svobodu myšlení, v politice je to hrůza - ale to bych opakovala jen už tady vyřčené.

    OdpovědětVymazat
  8. Mně se líbí příměr režiséra Formana, který si stěžoval, že si lidé moc stěžují :) a se slovy "Nevím, proč se furt divíte" listopad 89 okomentoval větou: "Skončila zoologická zahrada, začala volná příroda."

    Závidím ti, Hančí, ten 68., i když zároveň taky ne, ale o to víc máš pozdější události před dvaceti lety umocněné. Má "absence" na srpnu 68 mi umožňuje pochopit postoj mladších ročníků k roku 89.

    OdpovědětVymazat
  9. Mně bylo 14, prvák gymplu. Ale byla jsem dost informovaná, pamatuju si dobře, že už jako šestileté mi táta vyprávěl o srpnu 68, jako hrůzná pohádka to bylo, tanky v mlze a tak... Moje matka Klóbrcanda, superslušná elegantní sexy dáma, nadávala každý den u večerních zpráv "Vy kurvy bolševický!" a hrozila pěstí na ksichty komentátorů. Táta vyškrtnutý vykopnutý dělal celou normalizaci v korektorně ... a tak, byli jsme chudí.

    V pátek 17.11. dopoledne jsme měli školní akademii a vím, že nějací čtvrťáci tam recitovali S.K.Neumanna a připadali mi trapně prorežimní (ještě že jsem to violoncello tak při generálce zvorala, že jsem se nemusela té akce na pódiu účastnit, uff - ale chtěli to po mně). U nás ve třídě se v září už do SSM nikdo nepřihlásil, jen dva lidi.

    V pondělí jsme stávkovali. My jsme byli jen prváci, takže jsme byli dost okrajová sorta - nejmladší možní středoškoláci, čerství. Ale pamatuju si ředitelku a tělocvikáře, že byli proti. Tělocvikář říkal "Neblbněte, to nemá vejšku." A my nedbali, udělali jsem jen Pche. Stávka a hotovo.

    Náhodou právě ten jediný rok byla doba, kdy jsem si psala podrobný deník, takže se do něj můžu podívat - třeba zase za rok.
    Chodila jsem i na demonstrace, ale asi ne první den - přece jen kdo by pustil čtrnáctiletou bojovnou holku do davu, když v pět se stmívá a není ještě jisté, jestli komouši nerozpráší demonstraci, že jo! Teď se ani rodičům nedivím.

    A táta koupil barevnou televizi; do té doby jsme měli starou zrnivou černobílou, protože stejně dávali jen kecy.

    Ta euforie byla skvělá, ta sounáležitost! A ohromně mě bavily nápisy všude na ulicích a v metru na stěnách vylepené! Ty veršíky. Zpaměti si pamatuju jen
    NENÍ VASIL JAKO VASIL,
    NĚKTEREJ JE SILÁK,
    JE TO VASIL MOHORITA,
    A NE ŽÁDNEJ BILAK!

    OdpovědětVymazat
  10. jo, tech co neuhnou moc neni...

    OdpovědětVymazat
  11. na me toto obdobi moc stop nezanechalo. mozna proto ze jsem zila na jiszni morave a politiku jsem nikdy moc nesledovala. Obavam se ze bych prezila v kazdem rezimu.
    Bylo mi tricet a volali me znami z ruznych stran ze uz to vari a ze padne vlada. A ze komunisti konci. A ja se usmivala rikala si ze az to bude tak tomu uverim. A ze je to fajn.
    Pak jsme se divali na telelvizi a ja si rikala: tolik lidi a takova hrozna zima. KUbisova zpivala. NO me se jeji zpev zas tak moc nelibil. Ani driv a ani pozdeji. A Maly byl takovy nejaky divny. Mam rada divne lidi. Aleon byl divne divny. Jako spousta pozdejsich divne vykrecovanych disidentu
    Havla jsem poprve uvidela v televizi. Celkem byl sympaticky. Uvolneny. TAkovy malinky a skromny. Rikala jsem si, ze je to fakt uzasne ze jsou i tiakovi lide. Kteri dokazi formulovat humanisticke myslenky.
    Moc jsem mu fandila a tak to zustalo dodnes.
    Pro me ma chut Gandhiho :o))
    Zmena mirovou cestou.

    V ty dobe si pamatuju jeste Zemana. BYl lidovy bavic. Porad poustel ruzne prupovidky a ldi se ohromne bavili. Kabaret.

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj Liško, ten nástup barevné televize u vás je víc než symbolický :-) je to fakt - jakoby bylo dřív všechno šedivý a černobílý. Ten podrobně psaný deník bude určitě zajímavý, zkus ho někdy vytáhnout, prosím.
    "Pocit sounáležitosti", to je ono. To, co si pamatuju taky jako nejlepší stránku celé věci.

    Ahoj Spoon, u nás v ulici staví jeden místní "mafián" načerno dům a všichni, kterým to vadí, se bojí cokoli říct. Naštěstí se jeden člověk ozval a řeší se to. Sice to neznamená, že by nemohl pokračovat dál a relativně v klidu si prosadil svou, ale jsem rád, že jsem se mohl přesvědčit o tom, jak je lidská lhostejnost, oproti minulosti, občas překonána. Všechno je o lidech. V každé době.

    Ratko, mě až překvapuje, jak mi z paměti vypadly poslední dny roku 89, kdy se řešilo to podstatné víc, než v bezprostřední "blízkosti" listopadu. Díky televizi, i když mi ta znělka už leze krkem, vidím posloupnost událostí ze dnů, kdy jsme byli už všichni doma a mysleli si, že je to v pohodě. Už jsem docela zapomněl, že k volbě (nebo aspoň zrychlené volbě) nového prezidenta byla zapotřebí taková další malá plakátová revoluce. Ještěže se lidé, kteří "to měli nastarost" nepolevili a nenechali se ukecat. Tedy ukecat úplně :-)

    Příjemný vstup do sudého roku všem přeji! ;-)

    OdpovědětVymazat
  13. dikybohu za ty dary Jirko. Super, ze to tak dopadlo jak to dopadlo.
    TAky Ti preji dobry rok 2010

    OdpovědětVymazat