neděle 28. června 2009

Řetízek


Přetrhl se mi takový malý řetízek. Původně delší, vlastní výroby, dnes ve zmenšené podobě jako přívěsek u klíčů. Vyráběl jsem ho kdysi zvláštním a hrozně zdlouhavým způsobem, ale to je jedno, jeho původ tady vysvětlovat nechci. Prostě jen představuje část mé minulosti. Spravil jsem ho, ale zbyl mi kousek, který už nemůžu použít, a tak vám držím, při večerní procházce městem, asi tři články v prstech a přemýšlím, kam je zahodit. Minul jsem kontejner s odpadky - tam ne!, to není přeci žádný odpad! - pak kanál - tam taky ne! přeci nebudu házet takovou památku do stoky - i když... památkáři se v takových místech rádi hrabou, co když třeba zrovna tohle místo je lepší pro to, aby "moje dílo" nepřišlo vniveč - jentak na zem? - ocení ten nález dotyčná osoba tak, jak si myslím, že by měla? Taky ne...
Lidi... já nějak nevím co s věcma, který vytvořím, který mi projdou rukama. Opravuju dům tak dlouho, že zas můžu pokračovat tam, kde jsem začal, kupuju věci, abych je zase prodal, setkávám se s lidmi a skoro se mi zdá, že jen proto, abych se s nimi mohl loučit, pracuju abych měl prachy, které utratím za věci, který pokládám za důležitý a neumím si je jinak, než za peníze pořídit, píšu články, které pak vymažu buďto proto, že mi přijdou pitomý, nebo že naopak dokazuju, že nepíšu jen ty pitomý a kvůli tomu pocitu dokazování neprojdou. Výsledek je pořád stejný. O ztrátě motivace k čemukoli jsem už tady blekotal několikrát a taky jsem se zmínil, že jsem z toho našel cestu ven. Obojí je pravda, jen se to střídá - v intervalech, který se mi nelíbí, ale neumím proti tomu udělat něco efektivního. Čím víc chci, tak zjišťuju, že vlastně nechci. Nevnímejte mě, prosím, jako trosku, co neví, co dělat, tou nejsem. Povrchně funguju celkem normálně. Jen mi není občas jasný, kam ty svoje části vyrobených řetízků založit. Skoro se dá říct, že "se kochám svou zbytečností", ale vpodstatě jde o to, na kterou stranu se člověk přikloní - buďto se bude dál kochat, nebo proti ní začne něčím bojovat - zbývá jen uvěřit, že výsledek nebude u obou variant stejný.

Na které straně jste vy? Na té správné? Která to je?

.

13 komentářů:

  1. nu,kam s nimi... ja je obvykle daruji (jsou-li jeste darovatelne)... jak skonci, tezko rict. Je mozne, ze obdarovany takovy dar vubec neoceni, ze... ono totiz takovy retizek ma cenu jen pro vyrobce... nebo ne? (myslim tu "vyssi" cenu)

    OdpovědětVymazat
  2. No... tohle konkrétně je vrácený dar :-) nebo spíš nepřijatý tedy. Ale obecně jde o to vyrábění a pozbývání. A o ten pocit "proč vyrábět, když stejně pozbydu" :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Čas od času dělám čistku, buď to bezmyslosrdně vyházím nebo naopak uchovávám na půdě v krabici, že na to čistka taky jednou dojde. Pak je mi to líto, tak to rvu na Aukro nebo to rozdám. Naposled jsme dali našim sockám sousedům fungující televizi a starší monitor.

    Taky jsme se zbavili mražáku a to mi srdce nervalo, bo on žral moc energie a zas tak plný nebyl.

    Mám takové papírové krabice a v nich poklady, dopisy, pohlednice, fotky... a škoda, pár věcí mi tam chybíííí, ou ou to mne mrzí, že ty se někde poděly. Deníky mé mladistvé, kdy jsem si vystřihovala ze 7 pionýrů písničky, obrázky, psala komisky a na intru v noci s baterkou zapisovala o čem se holky baví. Přes den jsme si to pak četly a válely se smíchy.... kde že jim je konec....fňuk.

    OdpovědětVymazat
  4. Tofu, teď se to dá pochopit, ale až budete v tom velkým baráku, tak se nebude vyhazovat nic, to ti je doufám jasný :-)

    Ratko, to jde trochu proti tomu, co jsi psala u sebe :-) nevylučuje to, ale trochu jde proti, obecně vzatý

    OdpovědětVymazat
  5. proč vyrábět, když pozbydeš? a proč žít, když umřeš..?

    OdpovědětVymazat
  6. Jirko, mozna. Nevyrabim ve smyslu kochat se vyrobenym. jako spravneho masochistu me uspokojuje to deni. pak to prekrocim a jdu dal :o)))) neschovavam si veci (az na fakt male vyjimky jako treba svetr z gymplu a tak)

    OdpovědětVymazat
  7. kaačo, no právě - a teď hledej tu motivaci :-) ale naštěstí musí člověk taky něco dělat, tak nemá čas o tom pořád přemýšlet, to bychom se asi zbláznili (nebo nepřežili).

    Ratko, takže vyrábíš, akorát si to nenecháváš :-) Nezahazovat, ale opouštět, nebo překračovat, jak říkáš. S tím souhlasím, jen to nemůžu potvrdit osobní zkušeností, protože jsem téměř nic "nevyrobil", řetízek jsem použil jen jako oslí můstek. Možná si vzpomeneš, že jsem tady řešil problém s rodinným majetkem, nebo spíš "pamětihodnostmi" (zvláštní slovo) - v naší rodině nikdo tak lehce jako já "nepřekračoval" ty tichou dohodou nastavené tradice, které spíš svazují, než zavazují. Tehdy jsem se rozhodl prodat jednu poměrně vzácnou sbírku. Nemám rád sbírky :-) Přeze všechna ujišťování od příbuzných o tom, že si s ní můžu opravdu dělat co chci, jsem každého z nich obešel a podrobně o tom promluvil. Všichni přikývli, ale přesto jsem cítil, že mi tam něco nesedí, že mi trochu dávají najevo, že jsem něco přetrhl. Teď jsem na řadě já - navázáním, nebo spíš vytvořením něčeho nového. Těším se, až jim svůj plán ukážu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Jirko* včera se odvezly dveře, zítra jdem oblepit a kartonama skrýt obložky dveří, to aby zedníci neměli tendenci si ťuknout cihlou ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Mám z toho dojem, že tys ten řetízek, i když si přemýšlel, kam s ním, vlastně vyhodit ani nechtěl. Přišel si na to, že nepatří do odpadu, ani do kanálu. Příčilo se ti pohodit ho jen tak na silnici s tím, že případný nálezce ten nález neocení...Má nějaký větší význam JEN PRO TEBE. A jen ty víš jaký. Co na tom, že by nad tím kdekdo mohl kroutit hlavou...ty víš, proč je těžké se ho zbavit. Taky mám věci, u kterých by kdekdo řekl k čemu a proč, ale já vím PROČ. Pokud jsem se něčeho takového ukvapeně zbavila, mrzelo, mrzí i teď.

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Jirko, já bych za tím řetízkem viděla ještě něco víc, něco nehmatatelného.... A proto si myslím, že máš takové pocity, které popisuješ. Myslím si to proto, že já to tak mám.
    S věcmi se opravdu těžko loučím a když už to udělám, tak stoprocentně do týdne toho lituji, potřebuji to - velmi nutně atp. Věci pro mě nejsou mrtvé, naopak. Mluví ke mně svou řečí - která jim byla daná při tom vzniku.... - Tím se to přenáší do toho nehmatatelného, které je pro člověka často tak moc důležité. -
    Zamotala jsem to, ale myslím, že mi rozumíš.
    Tímto článkem jsi mě opět rozlítostnil, píšeš tak moc hezky, lidsky, pravdivě....

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj Hančí, přestože rozlítostnění čtenářů rozhodně není mým cílem, beru tvá slova jako pochvalu, za kterou děkuji :-) Ano, za článkem jsou nehmatatelné věci, ještě lépe - neuchopitelné. A řetízek je "jen" oslím můstkem mezi přítomností a tím, co je už za mnou, ať už mluvím o věcech uchopitelných (tedy dokazatelných) i o těch druhých.

    OdpovědětVymazat