středa 6. května 2009

Střepy dne podruhé

Jedni, vnímajíce sebe coby nadlidi, porušují pravidla, zatímco druzí naštvaně porušují pravidla, vymlouvajíce se na prvně jmenovanou skupinu, porušující pravidla neprávem. Všichni jsou pak vystaveni nejistotě, na které že straně se zrovna nacházejí. Po dnešku si myslím, že je to celkem jedno.

P.S.: Napsáno po návratu ze silnice...

18 komentářů:

  1. Tento postřeh jsem si musela přečíst několikrát, nějak jsem se do toho zamotala, ale nakonec jsem odhalila pointu! Ono to tak obvykle bývá, že se lidé vymlouvají na to, že jiní to taky dělají, tak proč by to nedělali i oni? Morálka jde jaksi stranou...

    OdpovědětVymazat
  2. no ehm, treba v italii nebo v recku nikdo nerespektuje pravidla a ten kdo by je chtel respektovat tak by se asi povazoval za ... (nadlidi)?

    asi zalezi jaka pravidla. taky porusuju. obcas, kdyz mi prekazeji a nikomu nevadim.
    treba v recku jezdi na cervenou. a stoji na zelenou kdyz zrovna jednou ti na cervenou :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Aqua puro (jak mám skloňovat tvou přezdívku?:), pointu jsi odhalila správně :-) Jde mi o to, kdo má větší právo na svou pravdu. Nelíbí se mi oni, ani já.

    Radko, jízda na červenou ale je pravidlo - nepsaný, ale je :-) Nemusím chodit daleko, stačí pražský provoz, tam taky kolabuje doprava takovým způsobem, že se musí lidi dohodnout nezávisle na pravidlech přednosti. Jenže pak přilítne někdo, kdo moc dobře zná místní pravidla, jenže je "nad". Ty věty jsem psal právě po návratu z Prahy :-) ale i z venkovskýho prostředí, kde mě třeba problikával člověk ve sporťáku, že jedu pomalu (30km povolená rychlost, já jel 40), že mu ucpávám možnost předjíždění (plná čára, příčný pruhy a odbočovací pruh na benzínku) a navíc ani nevěděl, že o sto metrů dál zrovna naskakuje červená na přenosném semaforu kvůli stavebním pracím na silnici. Chlapská ješitnost se mi nevyhýbá, to bych lhal, ale jsem flegmatik jak vyšitej, pohárek už musí opravdu hodně přetéct, než takhle zareaguju. A pak jen přenýšlím oi tom, jestli je na tom líp on, když za pár sekund vnímá už jinou situaci, kdy vlítne do zatáčky, kterou na tom místě nečeká nikdo, kdo to v tom místě nezná :-)

    OdpovědětVymazat
  4. JIrko, podle me je to tim, ze se vzivas do pocitu ridice ktery jede za tebou (problikava) a predstavujes si jak je nervozni, jak riskuje a jak jsi ty pricinou jeho frustraci.

    ze se na to nevykasles :o)) se ti divim :o)

    na me dokonce nervaci i vytrubovali, v uplne stejne situaci a muj muz napul vylezal z okynka a ukazoval jim fakace a ja se smala jak potroubla. me to prislo legracni.

    OdpovědětVymazat
  5. Troufnu si o sobě říct, že padesát takových situací mě nechává v klidu, jen ta jednapadesátá už vybočí :-) ale zase nemůžu říct, že by se to nějak extra projevovalo směrem ven, tedy krom postěžování si na blogu :-) Spíš přemýšlím o tom, co ho vede k tomu přesvědčení, že je nademnou - často je to třeba autem, ale ani to není pravidlem. kolikrát to předvede nějaký tuningář ve stařičké plechovce. Řekl bych, že se to jednou za čas v člověku nahromadí, pak už jde jen o to, kudy to pustí ven :-)
    Když zůstanu u té silnice - u nás je teď rozkopaná ulice, už dva měsíce. Kvůli navážení materiálu a techniky, je před uzavírkou (zákaz vjezdu+výkopy) zákaz zastavení asi deset metrů. Přijede auto, vyleze chlap, rozhlídne se, poškrábe na bradě a posune si přenosnou značku o jedno místo a zaparkuje :-) Přijede druhý, vyčkává a za chvíli si ji posune ještě o jedno místo. Pak přijede třetí, kouká, že je všude plno, ale už není kam posunout značku, tak vjede do zákazu vjezdu, spadne předním kolem do výkopu a začne nadávat na bordel celýho světa. Pak všichni postupně odjedou a místní, kteří vědí, že značka má být jinde, toho využijí a překotně parkují tam, kde vyloženě hrozí odření auta od náklaďáků, ale hlavně než přijede soused, který by jim určitě to místo zabral :-) Jestli tak dva lidi z desíti auto otočí a neporuší pravidla, tak je to tak akorát :-) Dokud tam neporuší něco ten první, tak si nikdo neodváží. Jsme opice a jenom koukáme kolem :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Jirko, asi bys mě měl oslovovat Aquo puro:o))
    Problém s parkováním je kapitola sama o sobě. Už nespočítám na prstech jedné ruky, kolikrát už jsme měli poškrábaný lak na autě, naražené boční dveře, utržené zrcátko apod. A samozřejmě nikdy neodhalíme viníka. Jen v nás zůstává pocit bezmoci a zlosti, protože s tím nic neuděláme a můžeme zase investovat do opravy. Někdy si říkám, že to lidi dělají schválně, protože máme starší auto, tak si řeknou, že jim to může být jedno. Neváží si cizího majetku. Asi to není zrovna dobrý příměr k tomu, co jsi psal před tím, ale něco to vypovídá o bezohlednosti lidí.

    OdpovědětVymazat
  7. ja to vidim celkem v pohode. Jako zkousku. jak dalece nechame veci aby s nami cvicily a jak dalece jsme schopni resit nase potize.

    Konkretne v tomto pripade:
    nemuzeme zmenit lidi, nemuzeme zabranit aby nam nekdo to auto neokopaval a neoklepaval.
    Takze bud nas to prestane stvat anebo musime neco vymyslet.
    Momentalne me napadlo akorat:
    - neopravovat poskrabane a oklepane auto, pokud je funkcni tak je porad OK
    - sehnat si garaz a auto zagarazovat. Znamena to chodit nekdy celkem daleko pro auto. Znam takove pripady.
    - poridit si takovou tu prehazovaci plentu a pokazde si auto zaplentovat a ohrozene casti vypolstarovat
    - parkovat nekde jinde, kde dle zkusenosti auto neni ohrozovano
    .... treba jeste nekoho napadne nejaka varianta.
    Samozrejme se nabizi samo zagarazovat auto a jezdit mestskou dopravou :o)))

    OdpovědětVymazat
  8. Nojo, ale výsledkem je, že tolerujeme neohleduplné chování těch samozvaně nadřazených - a teď neberu ohled na to, jestli jim to skousneme se skřípěním zubů, nebo s zcela povznášejícím pocitem životního nadhledu. Podle mě se to pak jindy nahromaděné, nekontrolovaně prodere napovrch a překvapí nás samotné :-) Kdybys, Radko, viděla, jak vypadá mé auto :-) známí mi pořád říkají "proč si nevyklepeš ten blatník? proč si nekoupíš nopvý rámeček na espézetku?, proč si nevyleštíš střechu!" - jenomže oni neznají co to je parkovat na ulici :-) Vzhled auta mi je fuk, ale přiznám se, že se začínám ptát lidí (pokud jsem svědkem nějakého bouchnutí), proč se nepodívali na to auto, které právě nabourali, byť jen trošku a proč nenechají třeba kontakt za stěračem, když se jim povede vysklít třeba světlo, nebo blinkr. Jsou pak hrozně naštvaní, že je někdo přistihl a vůbec neberou v potaz fakt, že svědkem toho pochybení jsou hlavně oni, že se musí vypořádat se svým postojem k věci bez ohledu na to, jestli je někdo načapal :-) To ale uvádím pořád jen malicherný příklad u aut - co když vezmeme třeba situaci v nemocnici, kde často jedni vyžadují zesílenou péči a pozornost lékařů na úkor jiných pacientů. kteří jsou na tom možná i hůř? Je celkem logické, že pro své dítě bude každý shánět tu nejlepší péči a nebude se ohlížet třeba na finanční stránku, ale co když je najednou postavený do konfrontace se stejným případem a ten jeho jasně představuje omezení šancí pro druhého? Už jsem byl svědkem takových výlevů jako "pane doktore, ale vy se mu BUDETE věnovat!! A ne že máte práci jinde!" - řekl jednou jeden rodič, co sháněl co nejlepší sádru pro svého synka, sedícího v přeplněné čekárně na chirurgii. Tam se teprve ukáže, jací lidi jsou - když přijde na "kořen věci" a veškeré společenské omáčkoidní ohledy jdou stranou :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ano Jirko, to je supr zamysleni. Uvedomit si jaci jsou lide, kdyz se jde na dren. Kdyz o neco jde. (jde o zivot) pak dochazi ke konfrontaci a prestane se zdvorile klickovat a ruzne sladce svitorit.
    Pak zacina boj. vyhraje pripraveny :o) a to nemusi byt agresvni sprostak. Vetsinou to je ten kdo presvedci ze musi byt prvni. silou osobnosti? vetsinou... neni cas na rozhodovani. vetsinou rozhoduji detaily.

    jako matka bych urcite neco spontanne vymyslela (instinkt) kdyby slo memu decku o zivot. neco sileneho :o)) ale kvuli sadre bych neblbla.

    OdpovědětVymazat
  10. je zvlastni, ze v nemocnicich mam jen ty nejlepsi zkusenosti. nejen se starymi rodici ale i s manzelem. Rikam si, ze nekdy je fakt nejlepsi byt takovym jaky clovek je. Oni to snad ti doktori citi. Ze clovek tu pomoc fakt potrebuje.

    OdpovědětVymazat
  11. Mně se pak otevírá kudla v kapse, když vidím, jaký vliv má takový rodič (v případě neadekvátní reakce) na své dítě. To má pak natrvalo v hlavě, jen někdy se to vzácně přetaví v opačný, odstrašující příklad a řekne si: "Tak jako naši být nechci." a není - jenže to by zas musel přijít do vlivu nějaké další osoby. Chování se holt dědí bez ohledu na jeho vhodnost a nevhodnost :-) Ještěže tak, byli bychom nechutně stejní.

    OdpovědětVymazat
  12. me treba muj syn dlouho nemohl zapomenout, ze kdyz jsme jako rodice dostali moznost se podivat na vysledky pololetni prace na gymplu tak jsem byla jediny rodic, ktery se prisel podivat. Pry se nikdy tak nestydel :o)
    Heled Jirko, ono to poznas az budes mit sam svoje potomstvo. Moje kamaradka (ucitelka) rikala, tohle bych nikdy neudelala aby sla osobne tlacit decko na skolu.
    Ja takhle nechala prestoupit obe velke deti z obycejne skoly na gympl. Kdybych deti osobne neprivedla a nevychvalila jejich schopnosti pred reditelem, tak by je neprijal zvlastnim rizenim (kdyz nemely znamky v nemcine)a ony by se pak nedostaly ke studiu. Ono samozrejme to teoreticky pro ne treba mohlo byt lepsi reseni ale ja si to v ten moment nemyslela :o)) A je zvlastni ze tohle mi moje deti nevycitaji.
    Akorat nekteri lide ohrnuji nos, ze oni by tohle nikdy neudelali. Ze by se citili trapne.
    To ja taky ale presto jsem to udelala.

    Nekdy si rikam, ze clovek vyrusta pres sebe. Prekroci hranice ktere si treba sam dava. Kdyz se jedna o neco co je pro nej tak dulezite ze veskere zabrany jdou stranou.
    Nkolikrat jsem tohle v zivote udelala a nikdy nelitovala. Mozna bych litovala kdbych to neudelala. nevim.

    OdpovědětVymazat
  13. Jirko, mockrat me napadla otazka: prekrocit domluvene konvence, udelat ten krok pres.
    anebo se zastavit pred tou hranici...
    Co je spatne?

    OdpovědětVymazat
  14. :-) špatně je to, co neudělá, přestože je přesvědčený, že by měl :-) ale to rozhoupávání je fakt těžký... Souhlasím s tím, že člověk vyrůstá přes sebe, protože jen tak se hýbe nějakým uspokojivým směrem (pokud zůstává na místě a je spokojený i tak, nevadí, ale většinou to tak nebývá). Nedávno jsem u Nory psal komentář ohledně maturit - to je příklad překročení sama sebe, kdy musíme sami sebe (a maturitní komisi) přesvědčit, že máme na víc. Vždycky ten krůček od vnímání okolí v budoucnosti. Kdybych dělal maturitu až po tom, co jsem udělal maturitu, tak mám rozhodně klidnější svědomí (já vím, nezní to zrovna logicky) :-) a tak to bylo v každém ročníku - vpodstatě i na základce - vždycky jsem se divil, jak jsem podělaný zbytečně dopředu (při pohledu dozadu jako generál po bitvě samozřejmě), ale zároveň jsem chybu opakoval tím, že jsem byl zase podělaný tím, co mě čeká dál a podle toho to taky se mnou vždycky vypadalo.

    OdpovědětVymazat
  15. taky jsem podelana z toho co me ceka. a mam ruzne metody jak se povzbudit k odvaze. nektere predvadim na blogu :o)
    sice to vypada priserne ale u me to funguje. prerust pres sebe, zlomit vlastni vnitrni odpor. clovek je sam sobe nejvetsi zivotni brzdou. a i kdyz mi tisic lidi rekne, ze se maji lepe kdyz si jen tak hovi v klidu, tak ja do toho trisknu a ten gauc pod prdeli si rozstipu :o)) protoze se znam. vim ze jsem posera. ze se bojim. ze se vymlouvam. ze si lzu. ze si sednu protoze je to jednodussi nez jit.
    kdyz byly decka male a ja nemela jinou moznost jen pres sebe vyrust tak mi to nedelalo problem. Ted kdyz jsem za vodou a ten klid muzu mit (nic menehoni), tak bych blila zalem nad vlastni pohodlnosti.

    OdpovědětVymazat
  16. Mě zas většinou donutí okolnosti. Sice se mi to moc nelíbí, ale spíš se podřídím impulsu zvenčí (nebo sledem událostí kolem), než vlastnímu chtění. Některé krizové situace mám už za sebou, takže mám potvrzené své chování v nich, ale to určitě ke spokojenosti nestačí :-) Můj problém tkví možná v tom, že jsem hodně věcí dostal zadarmo, bez boje. Naštěstí ale platí, že nějaká komplikace, kdy musíme něco opravdu udělat, se nám stejně nevyhne, takže nějaké ty protilátky lenosti vzniknou vždycky.

    OdpovědětVymazat
  17. ...a hodně se mě týkají věci, které jsi popsala v dnešním článku na tvém blogu, ale teď nemám čas na poctivé přečtení a reakce, tak později :-)

    OdpovědětVymazat