Něco na zub

Rychlé šípy radí: "Nepijte na ovoce!" Já radím: "Nekašlete na svého zubaře!" A pokud máte zubařku jako já, tak to už vůbec ne... Při mé zvyšující se frekvenci psaní o čekárnách by se mohlo zdát, že se v tom prostředí hypochondricky vyžívám, ale já tam fakt chodím z donucení. Fakt. Jako předevčírem například. Po dvou prochozených nocech, kdy mi nabobtnalá huba dala spát asi tři čtvrtky hodiny jsem si musel vzpomenout, kdeže to mám kartu a kudy se tam jde. Celý roky totiž spoléhám na to, že moje zuby jsou perfektní a stejně by mi zase nic nedělala jako minule. Chyba největší. Proto ta rada s vykřičníkem na konci. Lidi, kdybyste slyšeli, jak mě sjela! Když jsem si (zcela mimo logický pořadí) vystál a vyseděl právo vejít dovnitř a posadit se do křesla, stihl jsem jenom "boudrý dem, á nehmužu mohc hmluvit" a už to jelo. "Á pan Jiří u nás zase nebyl tisíciletí a teď prosí na kolenou, abychom ho zbavili ústního hendykepu, že?!", začalo hřmít někde za mojí hlavou a pokračovalo: "Prevence vám nic neříká, tak přijde represe!" S nepatrným záchvěvem humoru v tónu další věty přisedla paní zubařka po mém pravoboku. "Otevřete ústa a podívejte se mi do nosu", rozesmála mě viditelně dobře naladěná doktorka. V té chvíli jsem si uvědomil, že tam sedí úplně jiná, než která tam sedět má. "Ha! Záskok!Zase se na mně bude někdo učit", projela mi hlavou okamžitě celkem živá vzpomínka na jedno suplování ve stejné ordinaci, kdy jsem se nadobro rozloučil s těžko dostupným zubem, coby prý výborným studijním kouskem. Chtěl jsem ještě něco vtipnýho prohodit na oplátku, ale její rypadlo se zrcátkem mi má slova "Hehlglo hy há gheume nim noc..." utlo v půlce a následovalo asi pětiminutové zkoumání mé dutiny a nahlašování výsledků revize sestře zapisovatelce. Nemusel mi nikdo nic vysvětlovat, aby bylo jasný, že moje zuby na výstavu rozhodně nepůjdou a dnešní sezení bude jen začátkem dlouhého seriálu. "Máhm ahspoň jedem vub zdvavej?", snažil jsem se neopustit přátelský nádech dialogu. "Mno... asi šest", zazubila se perfektně vysoustruženým úsměvem náhradní paní. "Chlape, čeká vás dlouhá cesta člověče, takhle to nemáte nechat dojít! Kterej že vás to zlobí?" "Hady" ukázal jsem na pravou spodní část a ona hned začala pokyvovat hlavou "Hmm, no jo, ten vypadá nejhůř, tak tim začnem." Poodešla něco latinskýho brumlat sestře a já měl nenápadně možnost zjistit, že je to kus. Popis by byl asi zbytečně zdlouhavej, ale ženský... o jedno vás prosím... "nelezte mi před ta osluněná okna když máte na sobě něco průhlednýho...", tedy aspoň ne tam, kde se to nehodí. Nevím, jestli to bylo schválně, nebo jen vada materiálu, ale od té chvíle jsem měl skrz její plášť o možnost víc myšlenkama utíkat od hrozivě vypadajících nástrojů, které se jí začaly v rukách objevovat. "Tak, teď si asi trošku rejpnu a podle toho, jak to vypadá, tak to nebude patřit mezi příjemný věci, tak kdyžtak křikněte", snažila se zubařka přívětivě zahájit útok. "Hmm... to je lepší, než to zvedání ruky, co jsem viděl v nějakým filmu...jak mám asi křiknout, když mi jeden koutek tahá dolů fajfka odsávačky a druhej se mi snaží utrhnout ona", říkal jsem si pro sebe. A v tom momentě mi projela celým tělem taková šleha, jakoby rupla v piáně struna a vy jste měli pod křídlem ještě strčenou hlavu (a tohle přirovnání jsem fakt dlouho hledal). "Aha... vy jste mrknul! Asi bolí, že?" "Já ti dám "mrknul", já ti dám "asi bolí", málem jsem rozkopnul stolek s vercajkem, jak to se mnou škublo", řekl jsem si v duchu a vyrovnával rozdrnčený vibrace v puse, ve snaze se vyhnout jazykem její vrtačce. Evidentně trefa do černýho, a to hned na první pokus. Zavrtěla se na židli, otočila se a nasadila ochranné plexi přes celou hlavu, jak zkušený svářeč si krátkým švihnutím sklopila kšilt a začala se ke mně přibližovat s nějakým velkým stříbrným příborem. Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Polilo mě horko i mráz současně, vzpomínku na siluetu pod pláštěm jsem okamžitě zahodil a začal plnit její přízemní rozkazy typu: "Natočit! Posunout! Zastrčit jazyk! Vypláchnout! Skousnout! Nekousat! Neekoousssaat", ve snaze dostat se za dobrý chování z jejích spárů co nejdřív. Když jsem se kooo-neeeč-něěěě dočkal a všechno to přestalo hvízdat skřípat praskat a kdoví co ještě, cítil jsem se jak zpráskanej pes s natrženou tlamou, ale přesto trošku vítězně. Nebrečel jsem, lízátko samozřejmě nikde, to jsem si mohl myslet, ale obrázek (místo toho lízátka) se mi znovu naskytnul ve chvíli, kdy jsem stál "na koberečku" a kýval sestře na slova, kterými mi zkoušela zasáhnout svědomí, že příště opravdu přesně a že si dáme repete a že tohle byl jen první díl z deseti a že jí dám třicet korun a že jí mám slíbit, a že... a další slova jsem moc nevnímal, protože paní doktorce už to zase začalo slušet. Znovu přišla k tomu oknu a lehce se opřela oběma rukama o parapet, zádama k nám znuděně pozorovala ulici, mezi jejíma obutýma botama byla mezera tak na dvě, možná tři stopy a už zase začala prosvítat. V tu chvíli jsem viděl ten kontrast předchozího "drastickýho mučení" s romantickým pohledem skrz žaluzie, vychutnal si ten obrázek učiněného ztělesnění bobra a zla v jedný osobě a bylo mi jasný, že příště přijdu znovu a ještě radši.