neděle 2. listopadu 2008

Minidovolená - část druhá

"...a téměř okamžitě usnul s neblahým pocitem, že zítra je taky den" - a měl jsem pravdu. Jakmile se začalo ozývat vypouštění teplého vzduchu mých spoluspáčů v kratších intervalech, bylo mi jasný, že v uzavřené místnosti dlouho nevydržíme a čas opatrného vstávání se neodvratně blíží. Vychutnával jsem si takovou tu chvíli, kdy jsou skoro všichni vzhůru, ale nikdo nechce být tím, kdo začne ostatním diktovat, že se má vstát a začít fungovat. Takže všichni čekají na všechny a nikdo se ani nehne. To určitě znáte. Z návštěv přes noc. Když jsem se rozhodl, že přestanu tuhle idylu vnímat jenom sluchem a konečně rozlepím pravý oko, vyjelo ze mě rozespalý: „Ty vole... já vidím ven!“ a díval jsem se přímo do nějakého kapradí. „Co to meleš, když je vokno, tak je jasný, že je vidět ven“, odpověděl mi někdo za mnou ještě ospalejc. „No jo, jenže já vidim ven, i když tady není žádný okno... ty bláho, tady je normálně prasklá zeď na dospělej palec“, jsem poslal jako odpověď a začal se při vzpomínce na včerejší vychvalování chaty paní správcovou smát. Nic jsem jí radši neřekl. Jednak bych jí asi nesdělil nic novýho a ještě, jak se mi podle prvního kontaktu vyjevily její schopnosti, bych tutově riskoval příplatek za kontakt s přírodou. A tak se naplno rozjela naše čtyřdenní minidovolená.

Po mírně adrenalinovém (studená voda) absolvování ranní hygieny v lesní boudě budce (popsané v minulém díle, ale ještě o ní bude řeč) jsme sešli kopec do restaurace na snídani. Ta byla ovšem luxusní. Člověk tam mohl každé ráno vyměnit čtyřicet korun za parádní křupavý rohlíky, sýr, limonádu, máslo, marmeládu, čaj, mlíko, ovoce, různé pomazánky, a to v málokdy omezeném množství. Jenom Radkovi moc nechutnalo, protože ten je zvyklý od maminky pomalu na „pečený holuby“, ale kdybyste ho znali, nedivili byste se stejně jako já. Ten rozmazlenej fracek měl už jako malej tolik angličáků, že si mohl klidně hrát na dvoukilometrovou dopravní zácpu!! Ale nezáviděl jsem mu tehdy ani trochu. Možná tedy. Pravděpodobně. Zřejmě. Myslím. Matně vzpomínám. Až na ten tank teda, co střílí tužky (po tom, co dojde střelivo, tedy přícucky na plastový štangli), k tomu se přiznám. V každém případě dneska už mu závidět není co, nedávno se rozvedl. V dobách předsvatebního optimismu o ní pořád mluvil jako o pokladu, jenže ten se krátce po „ano“ změnil na pokladní a po roce se finančně ožebračenej vrátil k mamince, což mu evidentně ubírá na těžce vybudovaných chlapských vlastnostech.

Posnídaňovou náplní všech dnů byla jízda na kole. Proč bychom je jinak taky s sebou vozili, že jo. Navíc hned první den mi bylo jasný, v jak nádherným místě to jsme a že to jezdění budeme klidně opakovat, a to dobrovolně. Věděl jsem, že Prachovský skály jsou pěkný, ale netušil jsem, že se dá přímo v nich (tedy 2km od nich) takhle bydlet v kempu. Nechci moc uvádět názvy míst (a prosím vás o to samé), protože by mě mohli kamarádi najít a sprostě usvědčit z přibarvování historek. Proto sem dám radši mapu, která navíc krásně ukáže celé okolí. Račte si posunovat, zvětšovat a zmenšovat, prostě cestovat myší sami.

S terénem je to tam trochu horší, spíš řeknu, že celkem peklo, silniční kolo si neberte. A bacha na koně, je jich tam dost. To by mohl být vlastně další tip pro některé z vás – je tam farma s projížďkami na koni. Nikdy bych nevěřil, jak se dá ostře klusat (nebo cválat? jaký je v tom rozdíl, prosím napište) lesem tak, aby jezdce neskolila nějaká větev (no, taky slušně lítaly na zem vlastně). Zrovna když jsem se zastavil a fotil důkaz mé jízdy na kole, uslyšel jsem...tedy spíš ucítil (vibrace) dusot kopyt a rychle jsem se stáhnul stranou. Sotva jsem došlápnul do bahna (až po kotník, to mi budou dlužit nadlouho), přelítly kolem čtyři jezdkyně takovým tryskem, že jsem ani nestačil zdvihnout ruku s foťákem, který byl dokonce i zapnutý a jejich krátký „Díky!“ jsem zaregistroval až když byly fuč, takže bez odpovědi. Líbilo se mi to, ten pohled na ně nezapomenu, dost jim to slušelo. Neberte si ani pruty na ryby (viz obrázek z původního článku). Neberte si ani plavky (no, nechci křivdit, možná už je to jinak), jednak je to tam zakázaný a stejně je nejlepší koupání „navostro“. Prosím vás, nejdřív si ale prozkoumejte terén okolo. Teď mám na mysli konkrétně jednu starší paní, která to málem duševně odnesla, ale stejně ji podezřívám, že tam šla dělat to samé, co my. Těsně po tom, co jsme zahájili vynoření a šli si pro oblečení, tak tam stála a lamentovala, že co si to dovolujem a zákaz koupání a děti a tak, ale že je půl dvanáctý v noci, na to ohled vůbec nebrala. Nakonec se s tím hrůzným zážitkem celkem srovnala a soudní žalobě za psychickou újmu jsme se s úspěchem vyhnuli pravděpodobně díky relativně nízké teplotě vody, která zajistila čistotu okamžiku po všech stránkách, už jenom proto, že naše klíny vypadaly jako dokonale vykradená hnízda.

Další kapitolou jsou už zmíněné záchody v boudě na okraji lesa, jenomže já teď musím... hergot to je hodin... na pivo.


/takže pokračování zase někdy příště/

.

Žádné komentáře:

Okomentovat