Výborný. Až zas jednou s Radkou budem vést ty naše oblíbený fousatý disputace k někomu o tom, že nikdo nevíme, co je štěstí a co smůla a že nevidíme, kam co ve skutečnosti sahá, tohle budu odkazovat.
Jo, Knoflíkáři byl výborný film. Já pořád říkám, že člověk nikdy neví, co špatné je k čemu dobré. Že to dobré se třeba projeví za hodně dlouho, i když to zpočátku vypadá totálně zničující. A taky si myslím, že úplně ze všeho se může člověk poučit. Bohužel, poučení z neštěstí je většinou hodně bolestivé. Někdy je to asi nutné. Četls knížku Enola Gay?
ahoj Hančí, vím zhruba o co jde, ale nečetl. Mám co dohánět, tohle téma není nezajímavý. Nedokážu si představit, jak bych se rozhodl, pokud bych se do podobné situace dostal. Respektive jak bych si to později vysvětloval. Můj strejda lítal za války v Anglii u RAF, prý jsem mu podobný, i povahově, navíc se jmenuju stejně (možná po něm), tak nevím :-)
Jirko - já jsem o tom hodně přemýšlela a nechtěla bych být v kůži toho člověka, co tu bombu shodil. Slyšela jsem názory, že bez té bomby by prý bylo mnohem víc mrtvých na bojištích, protože Japonci by prostě válku tak hned neskončili. Ale jestli tohle řešení bylo správné, to tedy nevím. Ty následky - zdravotní - přetrvávají dodnes. Vůbec si neumím představit, že bych dokázala někoho zabít, jsou to hrozné věci. Někdy se asi člověk tomu nevyhne, ale jak s tím pak žít dál, že...... Moc zdravím a přeji dobrou noc.
no, oni moc nevěděli, co "to" udělá - přes všechny provedené zkoušky neměli ostrý test na lidech (asi tedy) a věřím, že je tehdy zajímala hlavně koncentrace zničující energie - radiace byla podle mě jakýmsi "vedlejším produktem" - tedy v té době... přesto si taky myslím, že to v konečném součtu zachránilo víc životů- z toho důvodu, co píšeš. Japonci prostě nevěřili - už jenm proto nezafungovala první bomba s patřičným efektem. Neomluvitelné je ale použití na civilním obyvatelstvu¨. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak, než ve filmu - Kokura byla až jako náhradní cíl, i když počasí hrálo možná roli. Historicky by to bylo nejspíš snáze ospravedlnitelné, protože to byl čistě vojenský cíl. Hirošima měla mít větší psychologický dopad. Těžko říct, ale od té doby je, myslím, život na Zemi otázkou času, který neřídí příroda, ale ješitnost.
Jo, máš pravdu. Já už si přesně nepamatuji, co všechno v té knížce bylo - četla jsem to už hodně dávno. (ale mám ji doma, asi si ji přečtu znova) Ale myslím, že ti vojáci vůbec netušili, co shazují. Nesměli nic vědět. Taky si myslím, že shození té bomby byl obrovský mezník v působení a životě lidí na Zemi. Nejhorší možná je to vědomí, že někdo má možnost stisknout ten "knoflík" - nevím. Četla jsem taky už před delším časem knížku od Japonce, kde popisuje život jedné japonské rodiny - končí to právě shozením této bomby - a většina Japonců absolutně neodpustila císaři, že podepsal kapitulaci, byl to pro ně takový šok, že tomu vůbec nevěřili. Chtěli se bít do posledního muže - jinak si to vůbec nedokázali představit. - Taky jsem četla výbornou knížku o Japoncích ve válce - Ohně na planinách.
Výborný.
OdpovědětVymazatAž zas jednou s Radkou budem vést ty naše oblíbený fousatý disputace k někomu o tom, že nikdo nevíme, co je štěstí a co smůla a že nevidíme, kam co ve skutečnosti sahá, tohle budu odkazovat.
:-)
OdpovědětVymazatJo, Knoflíkáři byl výborný film. Já pořád říkám, že člověk nikdy neví, co špatné je k čemu dobré. Že to dobré se třeba projeví za hodně dlouho, i když to zpočátku vypadá totálně zničující. A taky si myslím, že úplně ze všeho se může člověk poučit. Bohužel, poučení z neštěstí je většinou hodně bolestivé. Někdy je to asi nutné. Četls knížku Enola Gay?
OdpovědětVymazatahoj Hančí, vím zhruba o co jde, ale nečetl. Mám co dohánět, tohle téma není nezajímavý. Nedokážu si představit, jak bych se rozhodl, pokud bych se do podobné situace dostal. Respektive jak bych si to později vysvětloval. Můj strejda lítal za války v Anglii u RAF, prý jsem mu podobný, i povahově, navíc se jmenuju stejně (možná po něm), tak nevím :-)
OdpovědětVymazatJirko - já jsem o tom hodně přemýšlela a nechtěla bych být v kůži toho člověka, co tu bombu shodil. Slyšela jsem názory, že bez té bomby by prý bylo mnohem víc mrtvých na bojištích, protože Japonci by prostě válku tak hned neskončili. Ale jestli tohle řešení bylo správné, to tedy nevím. Ty následky - zdravotní - přetrvávají dodnes. Vůbec si neumím představit, že bych dokázala někoho zabít, jsou to hrozné věci. Někdy se asi člověk tomu nevyhne, ale jak s tím pak žít dál, že...... Moc zdravím a přeji dobrou noc.
OdpovědětVymazatno, oni moc nevěděli, co "to" udělá - přes všechny provedené zkoušky neměli ostrý test na lidech (asi tedy) a věřím, že je tehdy zajímala hlavně koncentrace zničující energie - radiace byla podle mě jakýmsi "vedlejším produktem" - tedy v té době... přesto si taky myslím, že to v konečném součtu zachránilo víc životů- z toho důvodu, co píšeš. Japonci prostě nevěřili - už jenm proto nezafungovala první bomba s patřičným efektem. Neomluvitelné je ale použití na civilním obyvatelstvu¨. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak, než ve filmu - Kokura byla až jako náhradní cíl, i když počasí hrálo možná roli. Historicky by to bylo nejspíš snáze ospravedlnitelné, protože to byl čistě vojenský cíl. Hirošima měla mít větší psychologický dopad. Těžko říct, ale od té doby je, myslím, život na Zemi otázkou času, který neřídí příroda, ale ješitnost.
OdpovědětVymazatZnala jsem tu scénu, ale nemohla si vzpomenout z jakýho filmu, takže Knoflíkáři to byli jo? Dík.
OdpovědětVymazatJo, máš pravdu. Já už si přesně nepamatuji, co všechno v té knížce bylo - četla jsem to už hodně dávno. (ale mám ji doma, asi si ji přečtu znova) Ale myslím, že ti vojáci vůbec netušili, co shazují. Nesměli nic vědět. Taky si myslím, že shození té bomby byl obrovský mezník v působení a životě lidí na Zemi. Nejhorší možná je to vědomí, že někdo má možnost stisknout ten "knoflík" - nevím.
OdpovědětVymazatČetla jsem taky už před delším časem knížku od Japonce, kde popisuje život jedné japonské rodiny - končí to právě shozením této bomby - a většina Japonců absolutně neodpustila císaři, že podepsal kapitulaci, byl to pro ně takový šok, že tomu vůbec nevěřili. Chtěli se bít do posledního muže - jinak si to vůbec nedokázali představit. - Taky jsem četla výbornou knížku o Japoncích ve válce - Ohně na planinách.