úterý 20. května 2008

Minidovolená - část první

Vloni Předloni touhle dobou Před časem jsem byl na malé dovolené, ze které jsem (aniž bych se vás ptal) slíbil pár slov a fotek a vykašlal jsem se na to, ale to už si asi nepamatujete. Teď jsem na to přestal kašlat, ale zase si toho po takové době moc nepamatuju, takže některý věci jsem si přibarvil, aby to bylo zajímavější. To si holt nevyberete...
--

To léto jsme se rozhodli, že ani tentokrát neporušíme tradici několikadenního výjezdu na kole, jenom jsme už nechtěli tahat tolik věcí, tak jsme si, využívaje moderních pavučin internetu, objednali a zaplatili spaní v chatkách jednoho kempu uprostřed nádhernýho prostředí prachovských skal. Bylo nás pět. Né... šest. Vlastně osm. No... možná i jedenáct, ale to není vůbec důležitý. Prostě několik kluků, pár holek (jeden) a jedem. Někoho, jak se později ukázalo osvíceného, napadlo, že bychom měli jet spíš autama s kolama na nosičích, aby odpadla docela dlouhá cesta tam, což jsme chtěli využít k pohodlnějšímu kochání a sníženému pocení za jízdy. Kochání se brzy změnilo na zoufalé hledání místa určení a tachometry, spolu s místopisným dežaví naznačovaly, že projíždíme místní silnice aspoň potřetí. Dopravní značky byly nejspíš ukradený sběrači kovů, nebo vlastníkem konkurenčního kempu, do kterého nás přes naléhání nechtěli pustit, protože nám jaksi nepasuje průkaz k pobytu. Teplota na sluníčku stoupala spolu s nervozitou některých přítomných nechutnou rychlostí, tak jsme museli zastavit na návsi a sehnáním chudého pocestného potupně uznat nedostatečně vyvinutý orientační smysl. Zachránil nás takový podivný pán, ke kterému jsem zprvu ani nechtěl jít, ale vzhledem k tomu, že byl širokodaleko v tom vedru jediný hýbající se domorodec, musel jsem změnit kroky k němu. Vypadal na dálku docela sečtěle, ale byl to optický klam. Když jsem přišel blíž, naskytnul se mým očím pohled na kopii Bukowskiho v době svých nejlepších sacích výkonů. Prostě chlapík s rozepnutým poklopcem, co sedí znuděně roztaženej na obrubníku, malejma šedomodrejma očkama bodá do všeho dění ve zúžené výseči jeho pohledu, v ruce láhev se zteplalým zbytkem piva, zatímco vůně rozkroku mu pomalu stoupá do nosu. Prostě kalič. Na třetí zopakování mé otázky téměř neznatelně vytáhnul obočí a krátkým mávnutím (s následným zasyčením „kurva!!“) vylil pivo směrem, kterým jsem se měl podívat. Otočil jsem hlavu, poděkoval a po pár krocích ukázal pro ostatní prkno s ručně napsanou cedulkou a šipkou tam, co jsme chtěli. Při pohledu ze silnice dokonale zamaskovaná popelnicí a borovicí, takže jsme v tom byli jasně nevinně. Nejen že byl kemp schovaný v hlubokým lese, ale on byl (i s tím lesem) schovaný i v prudkém ďolíku, který nebyl odnikud v té nížině na kilometry daleko vidět. Nepříjemná cesta byla v mžiku zapomenuta a s nadšením v očích jsme začali sjíždět do lesa, do údolí, do kempu, dolů, do lůna přírody, ve kterém jsme měli strávit následující čtyři dny se třema nocema v ceně. Tady musím podotknout, že většina zúčastněných už prošla pěknou řádkou kempů tuzemských i zahraničních parametrů a jistí si svou odolností proti drobným odlišnostem oproti slibům a snímkům na co nejkřídovatějších materiálech, jsme nehodlali uznat, že by se nám ve vybrané lokalitě mohlo nelíbit. A taky že ano, příroda byla nádherná a po sjetí páru zatáček se nám otevřelo dno „propasti“ s pěkným výhledem na areál.



Uznávám, že určité pochybnosti se uhnízdily v našich hlavách už při vjezdu, kde jsme narazili na podivnou ceduli, která docela nevybíravým způsobem vyvracela internetové vábničky
na rybaření a koupání v přírodním stylu a klidu, ale ty jsme radši hned zahnali stranou a doufali, že tahle nesrovnalost bude jen výjimečná. Nebyla. Po příjezdu na parkoviště a vysoukání se z aut, jsme se rozhlíželi na všechny strany a zjistili další nepříjemnost v podobě roky vypuštěného venkovního bazénu (po návratu domů mi to nedalo a důkladnějším průzkumem fotografie na jejich webu zjistil, že někdo celkem neuměle domaloval tyrkysovou vodní hladinu do fotky a dal si práci i se stínama od topolů :-). Ve snaze najít nějakou recepci jsme narazili na zavřené dveře restaurace s otevírací dobou 10 - 12 a 17 - 20 a když jeden kolemjdoucí pán viděl naše vytažená obočí, sám od sebe řekl: „Ano, to je jediná možnost nákupu a stravování...“ a škodolibě se usmál nad naší reakcí.

Vitajtě u nás!“, zahřmělo nám za zády takovým stylem, že jsme se všichni otočili jak na povel. Hřmotná slovenština, křísnutá vinou dlouhého pobytu moravskou češtinou, patřila statné paní správcové, která se jala pomocí širokého úsměvu ubytovat nové rekreanty dřív, než si stihnout prohlédnout celý areál. „Ukažtě mi tú kartu tuna“ a ukázala na improvizovaný voucher. „Heh... veď vy máte ale kúpený pobyt v tiechto malych chajdach tam dole. Ako sa tak na vas pozeram, vy nemate šancu vyliezť na tie bidlá chlapci!“ řekla s nemizejícím úsměvem. „Ale nebojte, to my se tam nějak poskládáme, na vojně jsme taky spali na bidlech a šlo to“, vrátil jsem jí optimismus zpátky. „Nie, vy mi nerozumitě, tie postele hore sú tak do 50 kíl, to bystě zrazu zhúkli dolej.“ „Jak do padesáti kil?!“ „No, to sú chatky tak pro děcka, či rodinku s dětma na bidlá.“ „No počkejte, my jsme si zaplatili a objednali dvanáct míst a nikdo se vůbec nezmiňoval o tom, že tyhle chaty nejsou vhodné pro dospělé.“ „No hej!“, odpověděla utěšujícím hlasem matka pluku a smírně pokračovala: „To nám robia furt, ti internetoví predajci a my abysme to riešili sami až na miestě! No nič, možetě sa ubytovať tuť hore vo dvoch velkych chatach pre piať ludí.“ „Dobře, nás je ale jedenáct...“ „Veď tam je eště jedna postel na pristýlanie, tomu jednému to vadit nebudě, nie?“ „Hej“, nechal jsem se strhnout poloslovenštinou a šel oznámit tu jobovku ostatním. Byli nadšeni, a to ještě (včetně mě) netušili, že budeme muset doplácet docela slušné peníze jednak kvůli „komfortu“ zděných chat, ale hlavně i nadhodnocené internetové platbě o provizi provozovatele služby. „Tak to nie je, doležité je to, koľko peniazí prišlo k nam, a to je o tisícku meněj chlapci.“ Byli jsme ještě více nadšeni a sesedli jsme se ke společnému rozhodnutí, jestli pojedeme pryč, nebo připlatíme, skousneme zádrhele a zůstaneme. Nasáli jsme lesní atmosféru, vzpomněli si na turistickou značku prachovské skály 2km a dali víc hlasů druhé variantě. Svého rozhodnutí jsem začal mírně litovat už o pár minut později, kdy mi při pokládání na zem spadla stěhovaná postel (no na koho si myslíte, že vyšla ta přistýlka, že) na obě nohy, jakoby si chtěla nahradit ty své zlomené (zdravě narafičené). Bez ohledu na to, že je tohle zařízení obvykle mým nejlepším čtyřnohým přítelem, jsem jí zlomil ještě zbylé dvě a ustlal si sprostě na podlaze. Měl jsem chuť to zalomit a ten den už nic nedělat, ale cosi se ve mně hnulo a já si uvědomil, že jsem se ještě nesháněl po záchodech. Šel jsem po čuchu, protože při tom zmíněném nasávání lesní atmosféry jsem zachytil i základní směr k podlouhé boudě na konci obydlené paseky. Abych nekřivdil, nešlo o smrad klasického typu, ale o desinfekci, která byla uvnitř až moc přehnaná. Když jsem tu clonu překonal, naskytl se mi pohled na klasické plechové boxy s mezerami mezi stropem i podlahou. Po otevření dvířek jsem si okamžitě vzpomněl na tehdy aktuální návod u Rulisy, protože mísa byla posetá otisky od podrážek. Sice to bylo nejspíš kvůli šmírování do vedlejší kabinky (při rozdělení domku na muže a ženy nechápu proč), ale říkal jsem si, že možná na ten postup z jejího článku příště přeci jen dojde. Naštěstí to byla pro tentokrát záležitost jen jednoho WC, takže tlaky jsem bez problému vyrovnal o kus dál „normálním“ způsobem, tedy papírovým obložením – ani ne ze strachu z mých předchůdců, ale abych neměl vypálenej cejch od všudepřítomné dezinfekce.

V době mého objevovatelského dobrodružství se ostatní rozhlídli po areálu, takže po návratu do prázdné chatky mi bylo jasné, že mám jít do místní hospody. Po takové cestě se nám už nechtělo nikam vyrážet, navíc už byl čas večeře, tak jsme chtěli využít otevřených dveří (ano, tu otvírací dobu mysleli fakt vážně) a stihnout taky něčím zchladit naše krky. Zchlazení přišlo spíš od pana výčepního, který nás šmahem uvedl do toho, jak to tady funguje. Hotová hospoda na mýtince. Neustále nám opakoval „Nejste tady sami“ a k jídlu měl smažený sýr s hranolkami, řízek s hranolkami, filé s hranolkami, nebo kečup s hranolkami. „Nemám kuchaře, tak to musím oběhnout všechno sám, navíc mám jenom jednu fritézu, ale můžete si vybrat – mám dlouhý tenký hranolky, nebo krátký tlustý.“ Bylo to na princip nepřímé úměrnosti – čím větší prostor, tím menší náklady na provoz, včetně pracovních sil. „Zásadně musíte vycházet dobře s Blaženkou“, utrousil hned v úvodu. Podle ostatních slov jsme pochopili, že jde o bodrou paní, která nás vítala. „Má tady na starosti všechno, jestli jí naštvete, tak se ani nenasnídáte.“ To jsem mu tedy nevěřil, protože paní byla vyloženě od přírody pozitivní typ s neklesajícími koutky, ale pravdu měl v tom, že byla všude. „Nemá ráda, když lidi po jedenácté večer courají tam, kde nemají, beztak zavíráme v osm.“ To byla věta, které jsme nechtěli dlouho věřit, ale o chvíli později nám to vysvětlily nadobro zavřené dveře. Teprve pak jsme pochopili, proč máme každou blbost platit hned u výčepu. Klidně nás nechal sedět na terase a beze slova „rozloučení“ zavřel krám, ani o sklo se nestaral. Naštvalo nás to, protože pivo měl dobrý a my byli po dusným dnu vyprahle nedokojený. Trochu otrávení a hodně unavení jsme se začali drápat do kopce (na fotce to tak nevypadá, ale fakt to byl krpál), jako bonus jsem zapadl do nějaké díry a odřel si holeň o vysokou trávou zarostlé rozštípané zbytky nějakého dřevěného roštu, který to měl zakrývat. Pak jsem ještě po návratu s umývárny uklouznul na verandě po otevřené knize, rozkymácel skříň, na kterou jsem se při sesunu spoléhal a pobavil tak spoluspáče, kteří mě od té doby měli za nevyléčitelný dřevo. Nepřel jsem se s nimi, odevzdaně jsem zalehnul na podlahu do svého obdélníku s matrací a téměř okamžitě usnul, ovšem s neblahým tušením, že zítra bude taky den...

/pokračování někdy příště.../

8 komentářů:

  1. Anonymní20.05.08 9:39

    No uz se teda tesim na pokracovani... tohle bude jeste psina...
    nevim, nevim, jak by tam vydrzela slecna rozmazlena...

    OdpovědětVymazat
  2. Koukej sem dát místo určení, kam ne!! :D
    Plánuju letní výlet se ségrama, tak bych nerada šlápla vedle. I když my pojedem pod stan.

    OdpovědětVymazat
  3. Lilu, jo, byla psina.. i když většinou na náš účet, ale i ta se počítá :)

    Jes-terko, v tom případě si počkej na pokračování, bude tam pár zvratů :) které že to léto jedete? letos? ...to bych mohl stihnou, při troše... no, měl bych :-)

    OdpovědětVymazat
  4. prozit to nemusela byt takove legrace, ale cist to... a navic cist ve Tvem podani je zabava neuveritelna *mrk*

    OdpovědětVymazat
  5. Tak se seriálem na nás..:)
    No, začátek dost všelijakej, možná bych už v dalším díle nehrála a tak jsem zvědavá, co vás tam podrželo :)

    OdpovědětVymazat
  6. To se těším na pokračování. Na text i obraz.

    OdpovědětVymazat
  7. Anino ani né :-) seriál né.. celkem tomu dávám dva, maximálně tři díly :-)

    Liško, já moc nefotil, na kole to nejde a s foťákem jsou starosti, navíc jsem si chtěl užít volno a nedělat až takovou dokumentaci a hlavně neumím kreslit jako někdo :), snad to nebude tolik vadit :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Teda, já bych to asi ukousnul, ale přítulkyně by na mě byla řádně nasratá... :D

    A přidávám se, těším se na další.. ;)

    OdpovědětVymazat