středa 16. dubna 2008

Krajíc chleba

Táta mi říkal, že ušetřit se dá jen když máš něčeho hodně. "Ze stovky si dej dvacku stranou. Když budeš mít jen padesátku, utrať ji celou a příště vydělej radši tu stovku." Máma zas říkala, že ušetřit se dá jen na vlastní puse. A já nechápal, proč by se vůbec muselo šetřit. Vždycky jsme měli krajíc chleba jen symbolicky potřený máslem a na něm dvě, nebo tři (když byl krajíc větší) kolečka salámu. Většinou turisťák, nebo šunkový. Tavený sýr nesměl být doplněný ničím dalším. Proč taky. Zbylo přeci ještě na ostatní krajíce s něčím jiným. U ostatních jsem občas viděl, jak si mažou chleba silnou vrstvou paštiky a ještě na ní dávají (úplně zbytečně) plátky sýra. Dva! Takové plýtvání! Ti lidé nemohli nic ušetřit. Já byl lepší. Vypiloval jsem techniku tak, že jsem si jedno kolečko roztrhl na dvě půlky a rozprostřel na celý krajíc. Bylo to lepší, než posunovat celé kolečko salámu před zubama dál a dál ke kraji. Chtěl jsem být horník. Ti dostávali ke svačině vepřovou šunku. Zadarmo. Takovou tu velkou, hranatou, jak ji srolujete kolem prstů, vložíte do pusy a cítíte, že něco jíte - ne tu šizenou, "maloformátovou". Chudí jsme nebyli. Telefon jsme měli jako první v ulici. Nevím, proč jsme mazali tak slabé vrstvy (tedy kromě Lučiny, té mohlo být klidně cenťák tlustě, ale ta mi nikdy nejela, ta dusí), asi to bylo součástí výchovných metod, kdo ví. Nevadilo mi to. Jen někdy, ale nebylo to často. Sakra, mluvím, jako bych byl bůhvíjak starej.
Dneska už mažu silnější vrstvu. Taky koleček přibylo. Téměř pokaždé si vzpomenu na ty doby, kdy krajíc prosvítal a trochu mi ztuhne ruka. Často taky kombinuju tavený sýr ještě s něčím dalším. Klasické uzeniny moc nejím, ale zakázené nejsou. Navíc o nich už to není. Spíš mi vadí ten pohled na sebe samého, jak se vypořádávám s tím, že nemusím. Když můžu, tak jde moje disciplína nějak do kopru, a teď už nemyslím jen jídlo. Vadí mi to, ale je to tak, jak to je, takže stěžovat si tentokrát nebudu. Chudý nejsem. Pořád mám doma telefon. A k tomu ještě další vymoženosti. Zbytečnosti, co plní svou úlohu jen chvíli a zbývající čas se mnou jen tiše bydlí. Horníkem už být nechci. S tou šunkou to prý byla bouda. Svačiny si nosili normálně z domova. Vsadím se, že kolikrát i s Lučinou. Taky bych se musel mýt častěji. Když jsem kdysi dělal na stavbě ve věčným prachu, musel jsem si mýt vlasy každý den. Začal jsem nosit úzce svázaný šátek a přes něj čepici, to pak stačilo obden. Kdo to nezná, neví. Stačilo. Březový šampon taky nebyl ideální. V tom prachu jsem nezůstal. Nemusel jsem. Chtěl jsem si mazat silnější vrstvu. Možností mám dodnes několik. Výběr je omezený, ale ne malý. Nějakou variantu budu muset použít. Nedávno o tom psala Radka - jednou za čas něco změnit, ale pořádně. Mám ten pocit. Zatím mi bude stačit, když mi zbyde ta dvacka ze stovky.

.

17 komentářů:

  1. Jirko, u nás podobně. Horníci měli šunku, protože měli na ni. A protože byli dělnická šlechta. :-)
    A ta dvacka - má něco do sebe, věř mi. Dá se ušetřit i z desetikoruny.
    A přitom zjistíš, třeba, jak v praxi a skrz naskrz vlastní duši vypadá to moudro, že život je skutečně o lidech kolem tebe, ne o tloušťce tavenýho sejra na tvým chlebu.

    OdpovědětVymazat
  2. ano... ke konci jsem to možná blbě zakončil penězma, ale bylo to o tom, co píšeš, nezáleží na namazání. Jen jde podle toho, jak ostatní mažou trochu poznat, co je pro koho priorita. Taky kdo komu závidí a kdo koho pomlouvá, že nemá na tlustší vrstvu. Já těm horníkům už nezávidím a klidně se vrátím k tomu průsvitnýmu máslu, díky tomu, co bylo u nás, mi to vadit asi nebude :) Když se naši rozhodli, že jsem dost zralý na kapesné, dostával jsem 10 Kčs každé pondělí. To byla bomba. "Vlastní" peníze! Absolutně mi nepřišlo, že by tam byl nějaký nepoměr s dobou, protože přecijenom už deset korun nebylo tolik peněz, jenže jako prostředek k výchově to měli zmáknutý dobře a vodili si mě tak, jak potřebovali :) Ale to už zase mluvím o penězích hergot :-) Chtěl jsem jen uvést příklad, princip... tu změnu, co chci udělat, pro peníze nedělám, ono to tak vyznívá, jak to teď čtu znovu.

    OdpovědětVymazat
  3. P.S.: To kapesný přišlo v době, kdy v naší cukrárně prodávali karamelový pohár za tři koruny, což bylo měřítko na všechny moje finanční operace. Veškerý hodnotový převod při rozhodování o s penězma, byl směřovaný na počet pohárů :-) "Žvejkačky s obrázkem za bůra?! Pche! Radši pozvu kámoše na pohár a ten samej tejden si můžu zajít klidně ještě na jeden." :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Hele, já měla kapesný až na gymplu. :-) A to ještě spíš tak nějak... No, radši nechat být. Už je to dávno. :-)
    Mně ten článek nevyzněl, že někomu závidíš, ale že ses rozhod nedělat pro peníze. Právěže. Udělat změnu a nemyslet přitom na tloušťku sejra jako na měřítko.

    OdpovědětVymazat
  5. To neni vubec jednoduche :o) Ja kapesne nemela a k penezum jsem mela zvraceny vztah. Byla jsem presvedcena ze lze zit bez penez a mela jsem to vymakane k dokonalosti. A penize ktere mi byly podstrkovany jako nejaky zazrak (nasi meli k penezum taky zvraceny vztah) jsem nechtela. A kdyz mi byly nanuceny a nastrkany do kapes, tak jsem je hazela do spuliku a po zemi jako papiry.

    Tak takhle je to spatne :o) Clovek si bere z domu spoustu pokrivenych hodnot a pohledu na svet. Protoze to pokriveni byl vlastne zpusob jak prezit a neztracet pritom dustojnost.
    Kdyz zacneme pak rozpletat klubko nasich predsudku, krivych pohledu, uzkosti a frustraci tak tam najdeme skoro vzdycky komplexy a s nimi spojenou zavist k tem jakymi bychom chteli byt a kterymi nejsme (netroufamie si, maji nalepku SPATNI atd atd)Postupne rozkryvani vlastnich motivaci az do tech nejhlubsich vrstev nam pak prinasi pochopeni vlastniho chovani (reakci) a nakonec i osvobozeni.

    Vetsinou rozkryti tech nejhlubsich vrstev neprijde jentak mudrovanim, nybrz pouze pres vlastni konani. Osobni prozitky. Vlastni pady, sracky, hrabani se nekam, pinozeni. A proto ty velke ZMENY. Tam musime plavat. Hrabat rucickama, nozickam, mozeckem v ledove vode. Protoze kdyz zustaneme bez pohybu a je nam jen prisunovano jidlo tak se neucime. Preslapujeme na miste.

    OdpovědětVymazat
  6. Radko, řekl bych, že je pořád lepší dát (v určitém stadiu) dítěti kapesné, než mu pořád jen kupovat věci. Aspoň částečně si zkusí, co je to vycházet s tím, co mám. Ale těch způsobů, jak to dítě naučit je asi víc, uznávám. A hlavně máš praxi, která mi chybí. U nás to nedopadlo tak, abych se stal obětí peněz, potažmo závisti k těm, co je mají. Hodnoty mám celkem srovnané a myslím si, že ten přístup, co popisuju ve článku, tomu prospěl z velké části. Právě proto to nebylo jen to přisunování, o kterém se zmiňuješ. Ano, momentálně mi připadá, že stojím na místě. Nejspíš tím, že jsem příliš dlouho na dosažené metě, a to se nemá :-)

    OdpovědětVymazat
  7. ja jsem davala vsem detem kapesne a vlastne to delam dodnes.

    A moji rodice se ze zavislosti na penezich nevymanily. Alespon otec.Porad kupuje to nejlevnejsi i kdyz ma penez dostatek.

    OdpovědětVymazat
  8. A furt kupuje nakladne dary. A porad se mi snazi necou koupit. A ma predstavy ze ho nekdo okrada. Treba remeslnik. A v obchode se za nej stydim, kdyz se vyjadruje ke zbozi a k cene.

    Penize jsou jen prostredek.Nic vic a ani nic min.Je treba jich mit tolik abychom jim nemuseli prikladat prilis velkou pozornost. A je treba umet k nim prijit cestnym zpusobem. A pak kdyz je mame tak na nich nesedet. Chovat se korektne v peneznich vztazich. Velkoryse a s nadhledem.

    OdpovědětVymazat
  9. A jeste neco:

    http://www.realitavmatrixu.estranky.cz/clanky/blog---povidky-2008/krast-se-vyplaci

    Jakoby to bylo presne napsano k tematu

    OdpovědětVymazat
  10. jo, pěkný příklad (matrix), připomněl mi visací zámek na naší spíži :) což přičítám k tomu málu, co dělali moji rodiče nejspíš špatně.
    Znám pár lidí, kteří jsou frustrovaní z věčného "nedostatku" peněz - mimochodem ten, co mě napadá jako první, si vydělává někde kolem 35 tisíc měsíčně a pořád se klepe, že si nemůže nic pořádného dovolit, brr. To jsou lidi s hodně přistřiženýma křídlama a vůbec jim nezávidím, takhle bych na tom být nechtěl. Věřím, že tvůj otec to vyrovnává jinými přednostmi, i když to, co píšeš, zrovna příjemné asi není.

    OdpovědětVymazat
  11. moji rodiče na to šli z výchovného hlediska nejlíp. Moc peněz nikdy neměli, takže o nějakém kapesném nemohla být nikdy ani řeč.

    Do školy jsem dostávala svačinu i pití aby se neutrácelo. A mě to nevadilo.

    Na střední (jakmile to šlo - tedy od 16 let) jsem zacala chodit na ruzne brigady. A naucila se vnimat hodnotu penez asi nejlip jak to jde - kdyz si je vydelate poctivou praci je to neco jineho, nez kdyz vite, ze kazdy patek dostanete dvacku jentak...

    Byla to nevedoma lekce mych rodicu... nevedoma ale vyborna (coz ovsem zhodnocuji az ted).

    OdpovědětVymazat
  12. a jsi si jistá, že byla opravdu nevědomá? :-)

    OdpovědětVymazat
  13. obavam se, ze ano. Nebot nebyla zpusobena vlastnim snazenim, ale proste tim, ze nemeli penize.

    Mama z toho byla nestastna, ale ja ji dnes rikam, ze to bylo dobry...

    OdpovědětVymazat
  14. no, být nešťastný z mála peněz je blbý, ale těžko se v té situaci radí. Vždycky může člověk utratit víc, než vydělá a jak se s tím vyrovnat, to je kolikrát kolotoč. Nesmí se srovnávat s okolím, ale se svými pocity a nároky, i když to je asi právě ten oříšek, co nejde jentak rozlousknout.

    OdpovědětVymazat
  15. Myslím si, že jsem většinu života peněz moc neměla. Když jsem byla malá, tak naši nic neměli, otec si nesměl ani vydělat víc, než mu určili (700,-). Ve čtrnácti jsem odešla do školy do města a dostala jsem peníze na byt a stravu na měsíc. Záleželo jen na mě, jak jsem s nimi naložila. Tak např. jsem si nikdy nekoupila zmrzlinu, místo toho jsem šla do kina atp.
    Otec vždycky říkal, že se musí šetřit od koruny. Že když mně v obchodě bude scházet deset halířů, tak mi tu věc neprodají. Řekla bych,že peníze by se neměly stát bohem, ale prostředkem k dosažení určitého cíle třeba atp. Určitě nejsou to nejdůležitější, co člověk má, akorát se lépe žije, když jsou k dispozici. Nikdy bych např. pro peníze nemalovala něco, co mně nesedne. To budu raději bez nich.

    OdpovědětVymazat
  16. Na mě ten článek zapůsobil tak, že je dobře se tak nějak zklidnit a omezit své potřeby. Protože čím víc člověk potřebuje, tím víc úsilí musí věnovat tomu, aby na to měl a je jak myš v kleci, běhá pořád kolem dokola. Jessie

    OdpovědětVymazat