Obyčejný blog

Souška

2011-08-01T23:31:00.002+02:00

Sice stále platí, že úroveň školy stojí a padá s konkrétními lidmi, kteří se na tvarování nových lidí podílejí, ale pořád častěji se na vlastní oči přesvědčuji, že školství jako takové jde v určité věci neskutečně dopředu. Myšleno správnou cestou.

Nemyslím jen lepší pomůcky, vybavení a celkové zázemí škol, ale hlavně férovější kontakt mezi žáky a učiteli, kteří, ve většině případů, nemají snahu za každou cenu svěřené duše tolik lámat a podřizovat. Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale mně se zdá, že už se tolik nebrzdí individuality (a zároveň deformace) jednotlivých lidí, což beru - přes ty všechny "nežádoucí účinky" - jako velké pozitivum. Některé akce škol, se kterými jsem z různých důvodů v kontaktu, mi berou dech a neubráním se kolikrát srovnávání s tou svou dobou. Zvlášť ve chvíli, kdy na mě ze skříně vypadlo tohle:

...a hned následující úvod do školního řádu

...mě spolehlivě dostal zpátky, do toho období, kdy se mě všichni neustále ptali: "A nechceš to radši zkusit tou pravou rukou?", nebo: "Soudružka učitelka to s tebou myslí dobře, musíš ji poslouchat!" A já teď ze stránek žákovské knížky s odstupem pozoruji

...jak vzteklá, nebo afektovaná musela být (spolu se zážitky, které si trochu pamatuji) ve chvílích, kdy mi psala dokola téměř stejné poznámky z různých předmětů (na prvním stupni jedna souška na všechny předměty samozřejmě) a nedokázala se mnou evidentně hnout tam, kde mě chtěla mít.

Nechci tvrdit, že jsem byl nějaký nezlomný samorost - naopak, jsem rád, že ta doba skončila, protože jsem byl na můj vkus tvárný až moc. Ani nechci dávat soušce za vinu všechny vlastnosti, které se mi na mně nelíbí a už vůbec nemám zájem se stavět do role ukřivděného, ale přece jen... nechápu, jaký smysl to mělo mít.

Jaký smysl mělo mít to opakované přezkušování z látek, které mi nešly a oťukávání těch, které mi přinášely obvykle lepší známky, ale co kdyby náhodou...

Ale hlavně - co mělo znamenat to ponížení v podobě vlastnoručně psaných poznámek?! To bylo to nejhorší šlapání po hlavách, přestože jsem teď po letech při čtení povinně psaného výkřiku "Nemám ručník!" vyprskl smíchy.

Moc dobře si pamatuji, jak mě měli spolužáci za blbce, který nemá skoro žádné zameškané hodiny (natož neomluvené) - a asi jsem jím byl - v obrovské tabulce jen trapně osamocený řádek se suchou poznámkou 14. až 22.12. "Nemocen - angina" - to si pamatuju taky živě: "Sněhem zaváté pole, mráz v sovětském stylu, jedu na obrovském grošákovi (jsa veden za uzdu majitelem), připadám si jako v pohádce (Tři oříšky pro Popelku samozřejmě), kterou násilně ukončuje teploměr v podpaždí, hnusný čaj, dřevěná špachtle v krku a zpocený prostěradlo."... toho roku jsem zachránil Vánoce celému městu, protože jsem se podle rozkazu uzdravil včas a Jéžíšek mohl přijít.

Takže souško učitelko, děkuji, už nechci. Víte... já si z vás pamatuji jen špičatý nos a naběhlou žílu uprostřed čela - i přesto, že se vám dělala jen v jistém stupni vytočenosti.

Alespoň jsem zjistil, že problém "dělat věci jen když chci já" jsem měl už dřív, stejně se ale divím, že to na mně jinak nechalo jen snadno zakrývatelné stopy - tedy... jestli se náhodou nemýlím.

_______________________________________________________

Poznámka: Po kliknutí se obrázky trochu zvětší, chcete-li.

.

Nedostatek volných radikálů

2011-03-24T11:33:00.000+01:00

Před pár dny jsem potkal známého a bavili jsme se, mimo jiné, o potvrzení trestů "krátkovlasích vítkovských žhářů". Právě zakončuju téma naplněných věznic reklamní parafrází, že "to způsobí nedostatek volných radikálů" a všimnu si čehosi barevného na okně nad našimi hlavami, vytřeštím oči, můj protějšek se otáčí, kam to koukám a oba naráz vybuchujeme smíchy. Pro tentokrát ten přetlak odnesl kamarád spuštěným švihadlem u nosu a já mít umělý zuby, tak už jsou venku...

...

(C)hořím

2011-02-21T00:08:00.002+01:00

Hodne lidi tvrdi, ze clovek se zastavi az z donuceni. Sice tomu porad neverim, ale nekdy to docasna pravda byt muze (usmev).

Treba ted. Po dlouhe dobe jsem opet neodmitl nabidku beztrestneho lezeni v posteli a prestoze znam mnohem prijemnejsi zpusoby nakazeni, tak si celkem lebedim. Snizily se mi totiz naroky a nic mi nechybi. Na dosah prave ruky dve oloupane mandarinky, jedna oplatka oriskova a bylinky v horke vode, pri leve ruce sklenicka se zdvojenym Jamesonem. Jak vidite, volim radeji alternativni lecbu :-) A funguje to. Horecky jsem se zbavil pred tremi dny zazvorovym cajem - lidi to je sila - zvlast, kdyz neznate pomery a presvihnete davkovani - sice vam jezdi huba sejdrem a nehty opisuji osmicku, ale behem nasledujicich dnu uz jen pozorujete bacily, jak v zachrannych modulech, pravidelne splachovanych k rannim jizdam do Hamburku, opousteji v panice vase telo :-) Ted se jeste potykam s kaslem, ale ten je nezbytny k omluvnym hovorum, kdyz volaji zakaznici - bez nej bych uz nemohl lezet a mne se jeste chce.

Jinymi slovy: "Jsem spokojeny. A je mi jedno, ze nevim, jestli je to dobre nebo spatne."

P.S.: Co delate s nohama, aby vam, coby podpery pod notebookem, neujizdely po prosteradle?

Auto, Anna, Líza...

2010-11-29T00:00:00.010+01:00

Poslední dobou nabývám dojmu, že jsou lidé při svém filozofování o bytí i nebytí, nezdravě zatížení utkvělou myšlenkou, že jejich existence má nějaký vyšší smysl. Některé indicie z mého života mi ale neustále dávají najevo nezlomný fakt, že jsem taky jenom člověk, a tak se čas od času podobné deformaci těžko vyhnu.

Když se tak dívám na seznam zveřejněných článků na tomhle (i předchozím) blogu, musím se většinou usmát. Neustálá dětinská snaha "přibarvit si", což ve finále spotřebuje víc energie, než stojí samotné zajištění podstaty "barevného". Člověk se pak točí v jakémsi kole vzpomínek, při současném deficitu přísunu nových příhod, protože vytváření těch fantazijních stojí přeci tolik času...
Potom musí v hlavě zákonitě hlodat nezodpovězené otázky o příčině takového chování: "Jsem normální já, nebo ti ostatní, co říkají, že nejsem normální? Mám to na doživotí, nebo to můžu změnit? Chci vůbec něco měnit? A opravdově začneš žít teda kdy? A jak to poznáš?!"

Když mi něco takového vleze do té hlavy a snažím se na něco přijít, tak si většinou vyba(r)vuju události, které mi nějakým podstatnějším způsobem upravily život. Z těch zveřejnitelných je to třeba první velké nádobí, na které jsem nespravedlivě zůstal sám, zatímco celá rodina zmizela neznámo kam. Už jsem o tom psal, někteří si možná vzpomenete se mnou. Zvolil jsem tehdy taktiku, že si rozprostřu utěrky po celé lince a jídelním stole tak, aby mezi jednotlivými kusy bylo dost místa a nádobí se samo úplně (nebo aspoň skoro) usušilo. Začal jsem umývat a rozmísťovat. Jenže místo tak rychle ubývá a za chvíli musíte ty utěrky dávat i na skříňky, výsuvnou plochu pro válení těsta, na židle a... dřív nebo později začnete nabývat dojmu, že vám začíná téct do bot a navíc zpomalujete proces mytí, ve snaze odvrátit záhadným samokouzlem to utírání a ukládání. Jenže místo toho jen zíráte, jak váš problém roste a roste až... Tehdá to skončilo tak, že mě brácha asi po čtyřech hodinách našel sedícího a brečícího na zemi (jinde nebylo místo). Od té doby jsem vždycky myl nádobí hned v takovém množství, které se vejde do odkapávače, ale až teď mi je jasné, že už tehdy se začal rýsovat nějaký problém.

Čas od času se mě někdo ptá, kdy konečně založím rodinu, respektive kdy se dostanu do toho rozmnožovacího cyklu, ve kterém se časem musí nacházet každý normální člověk. Počet a styl otázek, dolujících ze mě novinky na tohle téma, mě nutí k vymýšlení záměrně zlehčujících odpovědí, odvádějících od něj co nejrychleji pozornost a já cítím, že mě to už nebaví, že přestanu odpovídat. Naposledy jsem mluvil o autě. O tom, jak nemůžu mít dítě, protože jsem si ho pořídil místo něj - že je to vpodstatě stejné. Pořád vydává nějaké divné zvuky, smrdí, docela hodně žere a párkrát se mi i posralo, no fakt - a klidně uprostřed silnice! Pak se společně zasmějem, popřejem ať se daří a rozejdem spokojení. Já - že jsem se vyhnul, protější strana, že se zasmála, byť málokdy ví, jak blbě se ptá...

Taky mě trochu tíží vzpomínky na situace, které jsem nezvládnul tak, jak jsem sám v té chvíli chtěl. Třeba Anna, ale... aha... o té jsem psal tady, (předtím jsem jí říkal Martina) takže teď už nemusím. A taky... tohle jsem smazal, nezlobte se... ale společné pro všechny ty věci, které tady zmiňuju je uhýbání. Neustálé opakování chyb, následné vyhýbání se čemu/komukoliv pro pocit, že příště se těm chybám už nedokážu vyhnout vůbec, proto se radši ani nepokusím. Člověk se pak zákonitě dostává do stavu, kdy si dává nižší a nižší laťku, úkoly, na které snadno dosáhne. Vlastně to předvádím trochu i teď.

Nejdřív jsem si myslel, že jsem prostě jenom tak líný, pak jsem vystřídal všechny možné vlastnosti, na které to vypadalo, ale nedávno jsem zakopnul o jeden článek o prokrastinaci a divil se, jak moc to na mě sedí. Dámy i pánové: "Jsem prokrastinátor." Tak zní diagnóza, stejně jako na spoustě vyhledávaných stránek, i na té mé. Našel jsem o tom víc věcí a asi nejvhodnějším linkem pro první informace je tenhle odkaz, ale vyhledejte si sami víc, pokud vás to zajímá - nebudu dělat přednášku o něčem, co jsem si vygůglil teprve před měsícem (tak dlouho mi také trvá psaní tohohle článku). Vsadím se, že se v tom taky někteří částečně najdete, určitě jste někdy něco uměle oddalovali (třeba v učení), ale obávám se, že na mě sedí ten přídomek "patologický", a věřte mi, že to už není sranda.
Kecá mi to totiž úplně do všeho. Nemám v pořádku pracovní, ani soukromý život. Hodně lidí si myslí, že na ně kašlu. Když to dotáhnete tak daleko, že oddalujete i odchod na toaletu, odevzdání důležité zakázky, nebo uklízení v bytě, tak už opravdu není co závidět. Líbí se mi věta v odkazovaném článku „Práce, na které mi opravdu záleží, je právě ta, kterou bych rád udělal dokonale, takže ji odkládám...“ - tohle přesně a jednoduše vystihuje to, co se složitě snažím popsat. Nejen práce, ale veškeré úkony, které mám na programu (včetně napsání tohohle článku), dokonce i na tom dobrovolně sestaveným - a přesto k nim přistupuju, jako bych měl jeden život někde v záloze.
A teď jsem jen zvědavý, jestli mi tohle veřejný přiznání v něčem pomůže...

(původně použité video k článku najdete na tomto webu:

http://www.videacesky.cz/kratke-filmy-online-zdarma/prokrastinace

------

Dodatek:

Když si čtu článek s odstupem, musím dát Lišce (první komentář) zapravdu v tom, že mým způsobem popisovaný problém působí "odlehčeně", nijak nebezpečně a drasticky. Kromě částečně odfláknutého článku je to možná i tím, že tak vypadá v reálu - jako spousta problémů, které nejsou primárně život ohrožující. Připletou se vám do cesty, ale nejsou dostatečně velké, abyste přes ně neviděli. Chvíli je kopete před sebou a pak se přes ně natáhnete a jdete k zemi, aniž byste pořádně věděli proč. Některé jsou i k smíchu, nebo se prostě "nezúčastněným" jeví jako uměle, respektive zbytečně vytvořené. Dnes je přeci moderní léčit se i ze špatně zavázaných tkaniček...

"S rysem prokrastinace se pojí nízké sebehodnocení, nízké sebevědomí, malá schopnost sebeovládání, zvýšený perfekcionismus, nesoutěživost, sebeklam, dysfunkční impulzivita, deprese a anxieta."

(zdroj: dipl.práce L.Šmídové, resp. Ferrari et. al)

Musím se přiznat (tedy můžu), že na sobě tyhle záležitosti se střídavou intenzitou opravdu pozoruji a je mi trochu blbě, když vám to sem píšu. Jedním ze znaků je totiž i zastírání neschopnosti a vylepšování obrazu na veřejnosti. Odborníci prý rozlišují prokrastinaci na situační, časově ohraničenou, funkční (tu jsi měla, Liško, pravděpodobně na mysli ty) a na druhé straně chronickou, většinou dysfunkční, která vás válcuje úplně... odkazy na starší výklady obsahují příhodné označení "všeprostupující", což nepotřebuje další omáčku.

Člověk s chronickou prokrastinací (etymologii tohoto hnusného slova hledejte v latině) se dostává do situace, kdy už nejde jen o oddalování těch těžších a nepříjemnějších úkolů, ale i obyčejných, každodenních povinností. Čímž si vytváří ještě větší peklo, protože přisuzuje relativně malým úkolům zbytečně velké rozměry. Jakoby nemohl opustit ten kolotoč vlastní nespokojenosti, živené nesplněnými předsevzetími z předchozího večera. Osobně jsem například netušil, jak blízké je napojení na perfekcionismus - nikdy jsem se za perfekcionistu totiž nepokládal, naopak. Vzpomínám si jak jsem, ještě jako zaměstnanec, pracoval na jednom výkresu tak, aby byl opravdu vypiplaný a jedinečný (vzhledem k ostatním). On jím byl (jak mi dali zaměstnavatel i kolegové najevo), graficky náročnou metodou vypocený, ale za cenu trojnásobně stráveného času, utraceného bez ohledu na to, že konkrétní výkres nebyl v celku vůbec důležitý. Tady musím dodatečně poděkovat šéfovi za shovívavost, anebo mu jít vynadat, že mě z toho nedostal a ještě mě podporoval. Dnes jsem si skoro jistý, že to začalo někde u toho nádobí (viz článek)...

Vsadím své boty, že si někdo z vás teď říká, abych už přestal otravovat a místo psaní začal problém řešit a neztrácel čas zbytečným pindáním, zvlášť když mám snahu vás do toho ještě zatahovat. Berte to, prosím, jako součást soukromé léčebné metody člověka, který to skutečné řešení co nejvíce oddaluje a chce vám ukázat, že má pravdu (lehký úsměv). Třeba i přiznáním, že mi právě utíká čas, kdy jsem měl dokončit zakázku na zítřejší odevzdání. Je 22:54 a neudělal jsem ani čárku. Budu muset jít spát, ale až vymyslím nějaké smysldávající zdůvodnění pro sebe i zákazníka - anebo ne, radši půjdu spát hned a vymýšlet důvody pro zítřejší výmluvu budu až v přestávkách při propoceném probouzení se hrůzou, že jsem něco nesplnil (už jste nade mnou konečně zlomili hůl?). Nezlobte se, ale já bych se jinak k dopsání tohohle článku vůbec nedostal.

V posledních dvou odstavcích jsem nadělal hodně překlepů - nejvíc jsem měl problém s prohazováním písmenek ve slovech a blbne mi klávesa shift na velká písmena na začátku vět. Perfekcionalisticky jsem se k nim vracel a opravoval. Pokud najdete nějakou chybu, je to známka jiného "(d)efektu" - odklonění pozornosti jinam. A tak si můžete všimnout nepřirozených protikladů v jedné větě, jako například snaha vkládat hovorový tvar sloves (pozoruji vs. píšu), aby to četli i ti, které spisovná čeština odrazuje od dočtení do konce.

Lidi, prosím vás, já nechci abyste mi pomohli. Chtěl bych, abyste viděli, jak se z toho dokážu vyhrabat a pak mě za to plácali po zádech a psali, jak jsem dobrej. (těžký úsměv)

Nakonec uvedu ještě pár odkazů - zvlášť u toho druhého doporučuju (doporučuji) přečtení konkrétního příkladu, příběhu člověka, který se choval podobně mým zážitkům, které se stydím detailně popsat.

---

prokrastinace - část1

prokrastinace - část 2

---

diplomová práce Lenky Šmídové

disertační práce Mgr.Romana Gabrhelíka

(v případě nesouhlasu s uvedením odkazu ze strany vlastníků autorských práv prosím o upozornění prostřednictvím komentáře)

Opět

2010-09-18T23:36:00.001+02:00

Já vím, už se to dá nazvat úchylkou, nebo v lepším případě zamrznutím na jednom bodě, ale opět jsem si nemohl pomoct a musel si tam stoupnout a mačkat spoušť. Ve snaze najít si nejlepší místo, jsem se dostal až úplně dopředu, což se ukazuje jako chyba, kterou je protkaná celá letošní série - moc blízko, takže tentokrát je to o detailech.

Nebudu vás otravovat jako minule, dám sem jen ty, kterým ořez a pozičně nesprávný obraz nevadil až tolik.

...

Opice

2010-08-07T18:18:00.000+02:00

Koncem týdne jsem na ulici potkal chlápka, který ráno spěchal do práce. Trošku supěl, protože evidentně nestíhal a v rukou nesl klec s nějakým chlupatým chumlem, ve kterém jsem po chvilce poznal vystresovanou opici. Tedy vypadala tak. Miska se žrádlem nadskakovala, pítko s vodou trochu šplíchalo kolem a já jsem jenom přemýšlel, jakou formou o tom napíšu na blog.

A teď mi řekněte, kdo z nás je horší...

Je a není

2010-04-20T14:09:00.002+02:00

Při návštěvách úřadů jsem si už zvykl na spoustu věcí, takže když nám občas tvrdí, že něco, co je, tak vlastně není, mě už moc nepřekvapí. Ale po přečtení takových příhod, jakou je i barmančinna epizoda, si člověk občas uvědomí, že si v tomhle prostředí fakt nesmí být ničím jistý.

Záhada teploměru

2010-04-15T19:37:00.002+02:00

Předtím jsem to neměl moc ve zvyku - snad proto, že jsem neměl teploměr, a vpodstatě mi bylo fuk, jak je venku - ale poslední dobou před odchodem do práce zavadím pohledem o displej takové té meteostanice s bezdrátovým čidlem, položeným na vnějším parapetu okna (dali mi to darem). Fungoval celkem normálně, ale po několika špatně odhadnutých ránech (né ránách) pár dnů dozadu jsem se celkem klepal, protože mé oblečení bylo nepřiměřené tomu, co se venku dělo. Můj mozeček vydedukoval, že to bude "asi ňáký rozbitý" a začal jsem zkoumat obě části přístroje. Vzhledem k tomu, že kromě roztřískání celého výrobku můžete maximálně vyměnit baterky, tak jsem vyměnil baterky a zase se chvíli oblékal podle teploty, tlaku a rosného bodu. V pondělí bylo 13° a dneska dokonce 17°C, to všechno kolem sedmé ráno!, takže zase kosa samozřejmě a já ji klepal celé dopoledne. I tentokrát jsem totiž odešel v "jarním modelu" a než jsem dorazil do kanclu, bylo jasné, že budu kupovat nový teploměr, protože sedmnáctistupňová fikce byla zase úplně mimo realitu.

Jéénže...

Sedím si takhle po obědě za oknem (vevnitř) a relaxuju (ano, je to opět na záchodě) a najednou se místností mihne stín. Zjišťuju, kde co lítá a ona je to naše kočka polodomácí. Rozvaluje se za sklem a nenápadně sonduje mezi žaluziemi, jestli nemám náhodou poblíž sáček s masem, co jí tak chutná, i když samozřejmě naoko těžký nezájem. "No nic, holka, nemám ani maso, ani čas, musím zase do kanceláře, dobře to tady hlídej", řekl jsem v duchu a ztratil se jí z očí.

Vzhledem k tomu, že mé myšlení má trochu problém s pozvolným najížděním a některé věci mi docházejí až po (díkybohu aspoň to), tak jsem se doslova plácnul do čela až kdesi v parku.

Takže záhada teploměru je zlomena. Teď pro změnu začínám řešit, co si počnu s podchlazenou kočkou.

O tom, jak se mi chtělo a spletl jsem se.

2010-04-03T15:13:00.006+02:00

Není to ještě ani pět dnů, co jsem byl odměněn dalším zářezem v mé celkem bohaté sbírce trapných okamžiků, ve kterých s kovovou pravidelností nedobrovolně obsazuji hlavní role. Byť jich valná většina zůstává, pro svou nesdělitelnost, skryta za hradbou mých zubů, jsou i takové, se kterými se přeci jen vytasím, za nepřerušovaného doufání, že mezi vámi není žádná z níže uváděných postav a váš případný smích bude tak patřit jen napsaným slovním spojením a sám zůstanu stranou.

Podrobného popisu chemickobiologických reakcí v mých střívkách, coby následku poctivě polykaných medikamentů, vás ušetřím. Začnu až od toho logického vyústění, že se mi zase chtělo. Čas od času tam chodíme všichni, ale nepravidelnost, se kterou se můj dočasně hostující vnitřek snaží dostat na světlo boží, mi znepříjemňuje časový plán natolik, že jakkoli vzdálená budoucnost je pro mě nejistá a každé oddálení se od komína na víc, než deset kilometrů silně frustrující. Jenže tentokrát jsem musel do jedné neznámé pražské dyzajnově prosklené budovy, ve které jsem nikdy předtím nebyl (a už doufám nebudu) a hlavně nevím, kde mají záchody. Tím se snažím naznačit nejen stav psychického vypětí, ale i zákonitě navazující narušenou schopnost vnímat zdánlivě nepodstatné detaily.

A tak v tom bodě nenávratu, jsem po právě absolvované schůzce věnoval pozornost nenuceně zrychlujícímu se kroku natolik, že po vejití do dveří s velkým nápisem WC, mi ve společné předsíňce rozlišení na dámské a pánské oddělení bylo úplně buřt. Ostatně k pochopení těch dyzajnových bezpohlavních paznaků, by mi stejně nestačil ani delší pobyt v tom místě, a proto jsem vkročil do pravé místnosti s důvěrou, že jde opravdu o tu pravou. Naskytl se mi pohled na čtyři prázdné plechové boxy (samozřejmě dyzajnové) s WC mísami a vybral si tu poslední. S blažeností, střídající se s pocitem vítězství, jsem se posadil a začal řešit to, co jsem musel.

Po chvilce jsem se začal rozkoukávat a původně přehlížené detaily mi začaly do sebe zapadat způsobem, který se mi zrovna nelíbil. Chybějící pisoáry jsem ještě přešel s relativním klidem, to se přeci může stát, ale existence odpadkových minikošů, neobvyklé čistoty, zrcadla a hlavně navoněného Grand Finale mi nemilosrdně ukázaly, že jsem fakt na dámským. Jenže další nezvratný důkaz měl teprve přijít.

Přišly tři. V podobě neskutečně ukecaných ženských. Omlouvám se, ale jiné vlastnosti jsem u nich neměl možnost přes tu sílu plechu zjistit. Zrovna jsem vzal do ruky ruličku Grand Finale, začal poměřovat zbývající tloušťku namotaného papíru (bylo to jen tak tak) a chtěl zahájit ukončovací rituál, spojený s nenápadným zmizením ze zapovězeného území. Bohužel, nepodařilo se. Dosavadní míra štěstí se dovršila a já musel začít trpět. Sice bylo dobré, že jsem měl tu hlavní fázi už za sebou a nemusel řešit zvukovou stránku mého problému, ale žádné další ulehčení se na obzoru neobjevilo. Kdo jste něco podobného zažil, tak se celkem vcítíte do mé zoufalé situace, kdy (podle mě) devadesátdevět procent lidí zaujme postoj mrtvého brouka a nedutajíc čeká, až nebezpečí pomine. Vteřina mi stačila na rozhodnutí, že jím budu také.

První šok přišel ve chvíli, kdy jedna z nich zalomcovala klikou mých dveří. V tu chvíli jsem si taky všimnul, jak obrovská je mezera mezi koncem plechových dveří a podlahou. Ničeho byste se ve mně nedořezali. "Zase je to zavřený hergot!", řekla lomcující a šla vedle. Netuším, kolik žen je na tomhle pracovišti, ale ony se tam chovaly tak suverénním způsobem, že varianta obsazené mísy prostě nepřicházela v úvahu. A podle toho vypadaly i dialogy, ke kterým jsem byl nespravedlivě odsouzen. Hromadně je nazvu šokem číslo dvě, protože jsem se postupně dozvídal takové věci, že bych byl tutově zastřelený, dostat se jim později do rukou. Začátek byl celkem v pohodě, to šlo jen o zapomenuté položky na seznamu úkolů dne, potom kdo je kráva a kdo vůl, a že ta lomcující nesnáší drobky v posteli, jenže pak přituhlo. Na řadu přišly osobní záležitosti, a tak jsem se dozvídal podrobnosti o menstruačním kalendáři, nejlepších lécích, vedlejších účincích různých sexuálních záležitostí, a v neposlední řadě o tom, že Frantův žížalák je zahnutej doleva, ale jenom když se postaví, jinak dobrý. S každou podobnou novinkou, za současného hluku nepravidelně přerušované niagáry z vedlejšího boxu, jsem se chtěl stát menším a ještě menším, až budu tím nejmenším, co půjde bez problému spláchnout.

Šok s pořadovým číslem tři byl sice poslední, ale bezkonkurenčně největší a navíc jsem se o něj podělil i s ostatníma v té místnosti. Jak si tam tak sedím a žmoulám v ruce tu ruličku poslední záchrany, tak si vzpomenu na scény z různých filmů, kdy podobně trapná situace je zakončená kýchnutím mrtvého brouka, nebo je jeho utajovaná existence na poslední chvíli prozrazená třeba tím, že upustí ruličku papíru a ona projede celou místností a zastaví se o botu některého z ostatních. Takže žmoulám, nervózně obracím v prstech a představuju si, jak mi padá na zem, brnkne o hranu kalhot a začíná se odmotávat pod dveře ven, čímž mě zároveň připraví o potřebný materiál na zmíněnou závěrečnou fázi pobytu na křesle smrti. Zákon schválnosti funguje dokonale a vy, kdo tušíte šok tři za tímhle detailem, nejste daleko od pravdy. Rulička mi samozřejmě padá z navlečení na prsty, ale ne tak, že by spadla - jenže tím strachem, aby opravdu nespadla, jsem s sebou cuknul takovým způsobem, že přímo vyletěla, hnaná rychlým pohybem ruky ve snaze ji zachytit a padá na hranu kalhot a...

...a nastupuje sled tak rychlých událostí, že se to nedá ve stejném tempu ani vyslovit, natož napsat. Následuje popis děje, který trval přibližně půl sekundy, možná třičtvrtě, ale víc určitě ne: "Rulička padá na hranu kalhot a odráží se směrem dovnitř - důležitý materiál je zachráněn, jenže já pokračuju v zoufalém pohybu, provázeným snahou ji chytit a kmitem jdu horní polovinou těla dolů, a protože k ní patří i hlava, a dveře kabinky jsou nesnesitelně (a dyzajnově) blízko k dolní polovině těla, tak zmíněná kebule zprudka naráží do plechových dveří a místem činu se nekompromisně rozléhá tak obrovský GONG, jakým se, v mých představách, svolávají k obědu tibetští mniši ze všech dohlédnutelných vrcholků hor."

Veškerá snaha o utajení je nenávratně fuč, začínám horečně přemýšlet nad slovy omluv a vysvětlení, a místnosti se pomalu zhostilo trapně hrobové ticho...

Nepotřebuji vidět na druhou stranu a přesto si dokážu představit, jak asi musí být svědkyním šoku číslo tři. Jen slyším poslední tiché zvuky rychlého dokončování nutných úprav a nedobrovolně zrychlené opouštění prostoru, to všechno bez jediného slova. Dokončuji taky, pomalu si začínám přehrávat, jak vypadá prostor před záchody, kdo mě uvidí a kam mám vlastně jít, užívám si vyplavených endorfinů z právě zažitého trapasu a před očima mám tmu, ze které co chvíli pulsuje obrovský nápis "sem trapnej, sem trapnej, sem trapnej..."

Jdu do přesíňky a čekám, kdy se na mě někdo vrhne s nadávkami, ale nic se neděje. Ta ohlušující rána byla nejspíš tak velká, že se holky ani nezdržovaly s mytím rukou a rovnou pokračovaly dál, s pochopitelnou touhou nepotkat se s viníkem (vlastně s vinicí - mají mě pravděpodobně stále za špehující ženskou). Najednou s sebou trhám, protože někdo vstoupil do předsíňky. Je to chlap, co zrovna vyšel z pánských záchodů, krátce na mě kývnul jakože "dobrý den" a začal si mýt ruce v sousedním dyzajnovým umyvadle jako já. Moje veškerá červeň se začala shromažďovat v obličeji, protože jsem si uvědomil, jak vypadá prostor před záchodem - dyzajnový kancelářský "open space", kde téměř všichni vidí na dveře WC a v téhle chvíli už tutově visí pohledem na téhle bráně slávy, aby alibisticky zjistili, kdo že za to může.

Nedá se nic dělat, musím z pravdou ven. Tedy aspoň ze záchodů. Celý rudý otevírám dveře, ztěžklé samozavíracím systémem, který málem nafackuje chlapovi za mnou. "Pardon", omlouvám se směrem k němu a znovu přidržuji dveře tak, aby je mohl chytit a projít bez újmy. Otáčím se do volného prostoru a pokračuji kudy mám. Nenápadně sleduji všechny lidi a přijde mi, že jsou bez zájmu o okolí zaboření do své práce a mají klapky na očích. Ve skutečnosti ale vidím, jak dvě paní šmejdí očima a ušima kolem a bez pohnutí hlavy jedna cosi tiše zasyčela na druhou zrovna ve chvíli, kdy jsem byl kousek od ní, jenže na mě se nedívala, což bylo divný. Vyšel jsem rychle ze dveří a začal dýchat. S čerstvým kyslíkem jsem si postupně uvědomoval svou cestu kanceláří a s určitým zpožděním mi doteklo, co že to bylo za větu. Neslyšel jsem ji celou, ale chybějící část jsem si doplnil a dozvěděl se tak, že:

"Tenhle tejden si ten kretén spletl záchody už podruhý!!"

.

Naší paní "Benzínkové" nechybí smysl pro humor

2010-03-17T11:14:00.000+01:00

...

- "Dobrý den, máte měsíční známky?"

- "Ne... (lehký úsměv), máme jen ty dálniční, kdybyste chtěl."

"No... (velký úsměv), tak já chci."

...

Pokrok

2010-03-07T17:47:00.003+01:00

Už jenom když se podívám na to slovo - POKROK - tak mi prostě nesedí. Je to nějaká přidaná hodnota k normálnímu kroku? Je to povinnost udělat něco navíc oproti tomu, to udělat chci? Spíš mi to zní jako škatulka z hudební branže... Ani encyklopedicky moudrá kniha (čti "wikipedie") ten výraz nijak nevysvětluje, dokonce není ve slovníku cizích slov, z čehož můžu vydedukovat, že by nám pokrok neměl být cizí. A přesto je. Alespoň mně.

Je mi jasné, že člověk se musí hýbat, jinak zakrní, zahnije a začne smrdět sám sobě, ale nemyslím si, že by zrovna tohle mělo být nazýváno pokrokem. Mám na mysli něco jiného - tu podřízenost celého (našeho "civilizovaného") světa vydělávání peněz. Prostě mě naštval fakt, že mou televizi, která polovinu svého života proležela bez šťávy kdesi za skříněma, musím, jako údajně neopravitelnou, vyhodit i se všema součástkama, které jsou určitě ještě použitelné. Proč mě někdo nutí, abych si koupil nový počítač, protože ten starý už nezvládá nové hyperfunkce softwaru, který používám ke své práci?! (čti "k vydělávání mých peněz"). Proč po mně "můj" pekař každým druhým rokem chce o třicet haléřů víc za rohlík? Proč jsou automaticky navyšovány mzdy státních úředníků, kteří mají úplně stejný popis práce jako vloni? To je ten pokrok?

Chytrá kniha mi pak dává za vinu, že se neustále zvětšuje můj "spotřební koš", čímž ovlivňuju deflátor HDP a neustále posunuju státní ekonomiku neodvratně k řitnímu otvoru. Ale "já sem nevinnej!", vopravdu... A tak se ptám: "Kde se to zastaví?!" (lehký úsměv).

Příčinou krachu na burze v Novým Yorku třicátých let, byla prý velká mezera mezi skutečným majetkem a jeho vyčíslením v akciích, kdy lidé vlastnili spoustu majetku na papíře, aniž by strčili ruce do pracovního procesu a něco konečně sami vyrobili. A světe div se, ono to nefungovalo! A kam jsme se dostali dneska? Řekl bych, že nejsme daleko od stejných principů zkaženého postupu. Spousta lidí se chce přiživit na cizím produktu a neušpinit si končetiny, ale pak se diví, že se ta "facka" v podobě ostrých loktů a ukusování většího dílu koláče se dostane zase obloukem k nim.

Tím nechci proboha tvrdit, že za komančů jsme se měli líp, to zas ne - jestli něco nesnáším, tak je to věta "Dřív to bylo lepší", na tu jsem si vypěstoval určitou formu alergie, ale přeci jen... lidi byli nějakým záhadným způsobem "donucení k aktivitě" a vnímali víc jeden druhého (i když kolikrát jenom kvůli práskání a pomlouvání). Komunistická ekonomika s sebou nesla základní znaky, jednoduše vysvětlené sedmi divy komunismu, nedávno jsem je četl u tulení mexikánky a bez dovolení si půjčuju :

1. Všichni mají práci.

2. Přesto, že všichni mají práci, nikdo nepracuje.

3. Třebaže nikdo nepracuje, plán je plněn na 100%.

4. I když je plán plněn na 100%, není nic k dostání.

5. I když není nic k dostání, všichni všechno mají.

6. Bez ohledu na to, že všichni všechno mají, každý krade.

7. Přesto, že všichni kradou, nikde nic nechybí.

...ať už je to otázka režimů, ekonomických postupů, nebo obyčejných lidských vlastností, které skrytě nebo přiznaným způsobem tvarují všechno okolo - já pokrok, tak jak je prezentovaný dnešní společností, prostě nechci. Chci zůstat na místě, které jsem dosáhnout chtěl a dosáhl. Bez sledování určitého opovržení ostatních. Tam, kde se cítím spokojený a funguju. Tam, kde stíhám věci kolem pochopit a dostatečně vnímat, ne je pořád jen dohánět. Kdysi jsem se vás ptal, jestli jste viděli film Záhrada. Ta hlavní postava... to jsem já. Vlastně, chtěl bych být. Pěkně si to dát pomalu, polopatě... hlavně pořádně. Všimněte si psané diskuse na právě odkazovaném filmu. Někdo si nic neodnesl (jakobychom vždycky museli) a někdo se v tom rozpustil v podobném duchu, jako mé vnímání pokroku, který dokonce označil jako "úpadek lidskosti".

Ok Go

2010-03-04T17:18:00.006+01:00

Jak to jde

2010-01-17T16:31:00.001+01:00

Víte... průběh momentálního stavu mé osoby v posledních dnech celkem dobře vystihuje příhoda z jedné nedávné vycházky:

Uprostřed zasněžených polí, minimálně kilometr do nejbližšího porostu, prostě na samotě bez lesa, stojí dva košaté stromy. Docela pravidelně (ehm, asitak jednou za deset let) tam chodím koukat "do blba", prostě jentak se projít, sednout si na nízkou větev a medit. Totéž jsem udělal minulý týden.

A tak si tam sedím, rozostřuju zrak a vytěsňuju veškeré nepříjemně se opakující myšlenky na okraj, a najednou vidím, jak ke mně z dálky běží nějaký zvíře. Ve svém pomalu se kolébajícím rozpoložení, nepokládám ani za nutné nějak reagovat, natož přemýšlet o tom, jaké má úmysly. Po chvíli jsem zjistil, že jde o pěkně velkou dogu (nebo tak něco), která má bez jakéhokoli člověčího doprovodu jasně namířeno opravdu přímo ke mně.

Zůstal jsem sedět a nezměněným způsobem tupě čuměl dopředu. Pes udýchaně přiběhl, hubu od ucha k uchu (taková ta vytahaná, co při běhu společně se slinami lítá ze strany na stranu) a malým smykem to zapíchnul asi dva metry přede mnou. Podívali jsme se krátce do očí, nespouštějíce z tváří ksicht hraného nezájmu a pak mě zvíře obešlo i se stromem ve stejné, dvoumetrové vzdálenosti do kolečka, uzavřeného na místě začátku. Opět jsme si za nepřerušeného hrobového ticha koukli do očí, on si odfrknul a ještě předtím, než mě neméně rychlým zmizením nadobro ponechal mému směšnému meditativnímu osudu, přede mnou demonstrativně vypálil obrovským hovnem díru do sněhu.

Už mám jasno

2009-12-07T10:57:00.003+01:00

Každým rokem, touto dobou, si obvykle lámu hlavu s tím, co koupím mým drahým pod stromeček. Ovšem letos se mi udělalo jasno hned při prvním pohledu do obchodního regálu a už teď můžu říct, co tam rozhodně nebude chybět.

...

V čem teď jedu...

2009-11-19T11:08:00.000+01:00

V tomhle:

Jeďte taky, chcete-li.

(zdroj)

Výročí

2009-11-17T12:18:00.005+01:00

Sice pořád nechápu jak je možný, že je to už nechutně dlouhých dvacet let, ale přesto si celkem živě vzpomenu, co jsme tehdy dělali. Chystal jsem se zrovna oslavit sedmnáctý narozeniny, ten blbej věk, kdy do "nezávislosti" schází pořád ještě předlouhej rok a přitom po vás všichni chtějí, abyste už nemleli dětinské kraviny a mávnutím biče se stali konečně dospělými. Vysvětlování "že to nejde jenom tak", bylo většinou synonymem pro trapný házení hrachu na zeď, ale když přišel konec osmdesátýhodevátýho roku cítili jsme, že tenhle závan nám k tomu výrazně pomůže, a to i přes veškerý rádoby odvážný kecy a vomáčky, které byly toho součástí. A opravdu pomohl. Celý víkend jsem seděl doma a hltal zprávy z různých zdrojů - ale ne ze zájmu - ze stupidní zvědavosti. Čekal jsem, že poteče víc krve a nechtěl dopustit, že bych o tom věděl míň, než ostatní ve škole.

V pondělí, hned po "velkým pátku", jsme hromadně odcházeli do tělocvičny, která byla kousek od školy - "že je teda jakože stávka a že se teda bude debatovat a že se to všechno řekne, a to hodně nahlas a vopravdu." Do toho vyběhl ředitel školy a jedna profesorka a začali prosit studenty, aby se vrátili do tříd a jestli chtějí debatu, ať tomu dají hlavu patu a neblbnou. "NENECHÁME SI NIC DIKTOVAT OD STARÝCH STRUKTUR!", zařval někdo z davu a rychle schoval hlavu. Asi třetina lidí se začala vracet zpátky. Když profesoři viděli, že dost lidí pořád nemění směr, začali na jinou notu a vyhrožovali, že "KDO SE NEVRÁTÍ, BUDE MÍT PROBLÉM SE DOSTAT K MATURITĚ!", čímž kvalitně přilili olej do ohně a dav se začal hýbat rychleji. Jenže různými směry, další třetina se vrátila do tříd. Z té poslední části se začali utrhávat lidi po jednom a navzájem se přesvědčovat, že "hele, ty vole to nemá cenu, stejně se skoro všichni vracejí". "A TO JE O DŮVOD VÍC, PROČ SE ZROVNA MY NEZASTAVÍME!!", zařval opět (ne)známý hlas a všichni se zastavili. Po tom, co chvíli trapně stepovali na chodníku a dívali se, jak návratem profesorů do školy přišli o diváky, a po tom, co se navzájem obviňovali, kdo je větší srab, "co nic nedokáže a že stačí, když na ně někdo houkne", se vrátili taky. Stejně jsme neměli klíče.

Hromadná debata všech, se scvrkla na malé skupinky v rámci tříd a ten den většina z nás, podle mě, označila známkou mínus. Cítili jsme, že "to zase nevyjde" a že lidská ješitnost, spolu se srabáctvím opět zvítězí. Z toho nás naštěstí vyvedly další dny, kdy začali studenti z pražských vysokých škol s různými materiály objíždět okolní města, profesoři nás "poprosili", abychom se hromadně odebrali do tělocvičny, kde začala debata, která měla tu původně požadovanou hlavu i patu. Začalo období, kdy jsme se dozvěděli nejen spoustu věcí o událostech doby, kterou jsme moc nechápali (chápejte, že v šestnácti vás zajímají úplně jiné věci), ale i o lidech z našeho okolí. Například v rámci školy najednou vyjely na povrch takový tajemství o vedení v šedesátých letech, až se hlava točila. Euforie trvala týden.

Dost lidí z řad profesorů potom viditelně převlíklo kabát, z ruštiny se najednou každý snažil přeskočit na cokoli jinýho a postupem času se zájem jednotlivců zúžil na svou vlastní polívku. O to víc jsem si, přes všechen nesouhlas s jejími názory, začal vážit i jedné striktně "rudé" profesorky, která neuhnula a neodbarvila se dodnes. Tahle byla totiž téměř jediná, kdo učil lidi myslet a logicky uvažovat, ale to už je jiná kapitola.

S odstupem času se hodnotí věci jinak. Bohužel i naštěstí. Pohyb dopředu je často spojený s odstřihnutím staré zátěže a žádná doba nesnese přesné kopírování. Chyby se opakují, ale nemají se zbytečně načítat a lidi musí tu první včas vyřešit, proto by starší generace měly vymyslet způsob, jak zaktraktivnit styl podání informací těm dalším, jinak to dopadne přesně tak, jak "předpovídali" Lábus s Kaiserem, trapnými fakty z dějepisu. Líbily se mi věty z ruky Václava Havla, který jimi vystihl dobře vztah k nynějším formám vědění. Omlouvám se, pokud budu mírně parafrázovat přesné znění.

"Hrozné není to, že lidé dnes vědí čím dál, tím míň věcí o své minulosti, ale že jim to čím dál, tím míň vadí."

...

...

I když je mi jasné, že si naběhnu na fakt, že většina "mých" čtenářů jsou nechutně mladší a v popisované době teprve otevírali oči, se přesto nemůžu nezeptat: "Kde jste v té době byli vy? A co jste dělali?"

Nedá se nic dělat...

2009-11-14T11:32:00.000+01:00

na modrou pyramidu dnes dosáhne opravdu každý...

/seriál "Postřehy z ulice"/

Nýtek

2009-11-03T09:32:00.001+01:00

Mám deprési.

Zrezivěl mi nerezový držák na ručníky v koupelně.

- -

Nechápu, proč se dneska vydělávají peníze hlavně šizením lidí. Koupil jsem si nůž. takový obyčejný. Do práce na pomeranče, a tak. Že je vyrobený v Číně mě nepřekvapuje ani nevadí, ale proč tam, proboha, do té umělohmotné rukojeti vytlačí imitaci nýtku?! Nůž, který má mimochodem jediné vysvětlení (krom státu původu) na papírku s nápisem "Nůž", samozřejmě drží jen vsazením do plastu, ale oni si neodpustí vytvářet v člověku pocit, že má kvalitní výrobek, vnýtovaný do rukojeti. A to nemluvím o případech, kdy tam ještě nakreslí strukturu dřeva.

Nebo linoleum v imitaci prkenné podlahy, ve kterém jsou vylisované hřebíky. Bože. To jsme opravdu tak blbí, nebo to jen chceme dokázat těm ostatním?!

- -

Mám vizi.

Utopie samozřejmě.

Lidstvo bude vyrábět jenom poctivé a neimitované záležitosti (originál musí zlevnit, když k němu nebudou kopie - nebo žeby podražily kopie?) a všichni budeme kupovat jen z obdivu k práci těch druhých (až vám to bude znít moc marxisticky, klidně přeskočte na konec), takže se budeme krásně kochat pohledem na kolíčky na prádlo, jak krásně kolíčkují, jak kosa krásně kosí, prezervativ prezervuje... vždyť to pomůže i depresím - nebude imitace, takže lidé nebudou šokovaní nefunkčností a pozlaceností věcí i lidí kolem sebe. Akorát se budeme muset, ze začátku, vyrovnat s tím šokem opravdovosti, funkčnosti všech kousků, co si pořídíme.

Například se ženami, co se přestanou malovat a bude jim konečně vidět do obličejů, s chlapy, kteří budou řešit svou ješitnost bez vytáček a rovnou přiznají, co jim v hlavě (š)rotuje. Možná podprsenky bych nechal, i když vím, protiřečím si, ale kdyžtak až v dalším kole prosím, to bychom my, chlapi, opravdu nemuseli zvládnout.

Zkrátka... děláme to blbě lidi a ještě si sami situaci zhoršujeme vzájemným oblbováním. Což jsem se ostatně rozhodl dokázat tímhle velice přínosným článkem.

"...break the wall"

2009-11-02T09:48:00.002+01:00

V sobotu jsem si udělal radost, tedy byla mi kýmsi udělána, díky které jsem si mohl vyjímečným způsobem vzpomenout na film "The Wall" s úzkou návazností na stejnojmenné album skupiny Pink Floyd. Jméno Filipa Benešovského mě do toho dne zcela míjelo a krom názvu akce jsem o projektu nevěděl žádné podrobnosti. Měl jsem zato, že nám budou prostě "jen" promítat na zeď Zeď, byť se zajímavými zvukovými efekty a nějakými udělátky okolo, a pak že vystoupí pár hostů a dají si nějaký ten kousek formou vyhecovaného jamu. O to větší bylo mé (a bylo znát, že nejen mé) překvapení, když si hromada muzikantů, tanečníků, herců a dalších (ne)normálních lidí, dětského sboru nevyjímaje, vystřihla celou "Zeď" naživo! Kombinace předehraných klipů, ohňových efektů, "live" kamer s promítáním na plátno v pozadí, výborného zvuku a (pro mě především) výborně sehrané zdvojené sestavy bicích, mě zatlačila do sedačky takovým způsobem, že si to budu dlouho pamatovat i jinak, než jen skrz modřiny z debilně umístěných držáků na nápoje na židlích (což považuju za jediné mínus večera). Lidi, byla to prostě paráda a kdo máte nějaký vztah k téhle hudbě, nebo máte chuť si ho zkusit vybudovat, přečtěte si tuhle, podle mě trefnou, reportáž z celé akce, kterou taky chronologicky doplňuje výstižná fotogalerie.

A vám, kdo neznáte původní film a nechcete se, nebo nemůžete, na něj podívat, můžu říct jenom jedno: "Přicházíte o hodně."

Pivní rohlíky, schody vs. výtah a další intimnosti...

2009-10-22T15:08:00.000+02:00

Při nástupu na nové pracoviště (kvůli kterému silně zanedbávám internet a vůbec mi to nevadí) jsem se dostal, vážení přátelé, do úplně jiného světa. Po osmi letech dobrovolného domácího žaláře jsem už ani nedoufal, že budu nucen řešit takové ty situace typu "došel papír, zešpinavěl ručník, nesplachuje pisoár, odešel čistý ručník (s někým)", nebo zdravit kuřáky, kteří ucpávají vchod do budovy (pořád lepší, než chodit na balkon) a sdružují se kolem nástěnného popelníku, vrhajíc jedovaté pohledy na nás, na ty z druhého břehu (jakože za vodou).

Abych pravdu řekl, bál jsem se toho srovnání s lidmi, přeci jen si jeden odvykne, ale brzy jsem se přesvědčil, že jsou na tom v určitých souvislostech ještě hůř, než já, což dělá člověku dobře, to se rozumí. Intimní chvilky lidí ze stejného patra, do kterých chca-nechca prostě nahlížet musíte, mě už v prvních dnech docela srážely do kolen, nebudu je vyjmenovávat (byť jsem původně chtěl)... ale jeden zlozvyk mě trápí nejvíc - Lidi, prosím vás, neprďte mi v tom výtahu pořád! O můj nos už ani tak nejde, ale jak mám vysvětlovat nově příchozím v nižších patrech, že tenhle neviditelný výrobek opravdu není můj! Tak mě napadá... dá se určit z prdu D.N.A.? ...sotva. Prozatím jsem to vyřešil zabitím dvou much jednou ranou a chodím po schodech.
A taky si kupuju výborný pivní rohlíky (čímž vyrovnávám tu chůzi po schodech), protože cestou míjím výbornou pekárnu s výbornou sympatickou prodavačkou s nesmazatelným úsměvem, kvůli kterému ještě vždycky přidávám meruňkový koláč (ten JE ale!), samozřejmě výborný. Lidi... když si položíte na čerstvý pivní rohlík čerstvý plátek sýra, uděláte si čerstvý bylinkový čaj (do stříbrné konvičky, kterou mi všichni závidí - modří již vědí), otevřete okno s přísunem čerstvého vzduchu a výhledem na střechy v ceně, tak vám už málokdy něco chybí dalšího. Holt člověk se k tomu jídlu a dílu musí umět postavit - to ke všemu - třeba naše pisoáry - nechápu člověka, který splachovací čidla umístil s přesvědčením, že močící chlap má nohy u sebe, už jste takového někdy viděli? Takže si musíte (tedy pokud jste močící chlap na našem záchodě) stoupnout mimo pisoár tak, aby jedna z vašich nohou (to si rozhodněte sami která) byla přesně před ním, takže většinou močíte ze strany - pak funguje splachování - ale doporučuju se zamknout, protože přitom vypadáte, jako když chcete pustit dalšího chlapa, aby močil s vámi do stejné mušle, a to se nemusí vyplatit.

Pokračování někdy příště, musím jít na schůzku, pardon...

Vypouštění divé zvěře

2009-10-14T17:14:00.002+02:00

Před časem jsem si koupil "humánní" pastičku na myši a , přiznám se, nevěřil jsem, že s ní jde něco chytit. Jde! Bydlím ve starém domě a k nim patří, chtě nechtě, jednou za čas myši, a to i přes vytrvalé chování (a pochovávání) koček. Ty mrchy (kočky) časem zleniví natolik, že se musím o pochytání nechtěné zvěře postarat sám, tedy nechat vyniknout zmíněnou pastičku. A tak jsem tak dneska koukal na lapenou oběť, přemýšlel, jak daleko od "domova" ji odnést, aby nenašla cestu zpátky a říkám si - za jak dlouho asi jednomu dojde, že je v kleci, odkud není úniku. Jak dlouho asitak trvá, než se mu přestane líbit původně zbožňovaná věc. Ta houska byla původně třikrát větší.

Zkratkou

2009-10-11T14:02:00.004+02:00

Téměř dobrovolně jsem se odstřihl od internetu, jak je vidět, ne tak docela, takže radost nemůžete mít všichni (lehký smích), ale zato jsem celkem úspěšně (zatím) zahájil proces úklidu mých dávných třecích ploch mezi pracovním a soukromým životem. Snad se to během "inkubační doby" projeví i tady.

Všechno se mi míchalo dohromady takovým stylem, že jsem ani jedno neměl vpořádku. A tak si teď zvykám na novou cestu do práce (bože! já chodím do práce!) a na lidi, které na ní potkám a říkám si s jistou úlevou, že jsem se konečně hnul z místa.

Konečně!

Po roce

2009-09-20T10:30:00.002+02:00

Tak zas. Opět po roce. Někteří vědí a ti, co se teď dozvědí, tak nebudou psát název města do komentářů, jelikož je pěkně poprosím (pěkně prosím). Chtěl bych ještě chvíli zůstat utopený v anonymním moři internetu pro lidi tady odtud a vyhledávače mají zvláštní moc, děkuji za pochopení.

Málem ale nebylo co ukazovat. Tentokrát jsem šel na delší procházku, abych využil změny místa odpalu a nezachycoval jen ty třesky plesky, ale i něco okolo. To se sice do rámečku vešlo, tak zase nemůžu tolik remcat, jenže jsem byl už dost daleko a letošní strojení bylo navíc odrazem doby šetření financí, nebo co. Nebylo pomalu co vyfotit, protože se na tom nebi skoro nic nedělo. Ke konci jsem zkoušel přestavovat delší a delší čas závěrky (až na 15 sekund, což už bylo moc) a teprve potom to něco nakreslilo.

Nemám z toho dobrý pocit, ale o to můžu být příště spokojenější.

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu

2009-08-31T18:38:00.009+02:00

"Cestu, kterou jsem udržoval a kterou jsem vyplňoval štěrkem, který jsem si sám musel roztlouct, ta cesta, která se podobala mému životu, za mnou zarůstala bejlím a trávou zrovna tak, jako byla zarostlá trávou dopředu. Jen ten úsek, na kterém jsem zrovna pracoval, tak ten jevil stopy mých rukou. Průtrže mračen a vytrvalý déšť často sesul půdu a s pískem a drobným kamením zaplavil tu práci, kterou jsem na cestě udělal. Ale já jsem se nezlobil. Já jsem nenadával, ani jsem neklnul osudu, ale trpělivě jsem se pustil do práce a celé letní dny jsem zase kolečkem a lopatou odvážel ten písek a suť - né abych zvelebil cestu, ale abych zase projel..."

Vy, kdo jste poznali už větu z nadpisu víte od začátku, z čeho jsem právě citoval. Bohumil Hrabal ve své knize "Obsluhoval jsem anglického krále" má schováno cosi, co nejde interpretovat jiným způsobem, než čtením originálního textu. Film, kvůli kterému se tenhle titul dostal do podvědomí lidí víc, jsem ještě nedodíval, zatím jsem to nikdy nevydržel, nějak mi nesedí, ale bylo poznat, že si zaslouží "počkat na jeho čas". Možná proto jsem využil příležitost poslechu empétrojek rozhlasové četby v podání Ladislava Mrkvičky, jehož hlas tam pasuje jako prdel na hrnci. Každou kapitolu zahajuje temně zastřeným: "Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.", to je tak sugestivní úvod, že prostě neodejdete a i další text se vám dostane pod kůži tak snadno, jak lehký je spisovatelův slohový styl. Zvlášť ze mnou citované kapitoly, byť byla poslední, jsem cítil, jak se kniha přesně trefuje i do té mé podstaty, do toho mého náhledu na život, který se snažím, možná ke své škodě, nějak zjednodušit, zprůhlednit.
S klidem se budu dívat na zarostlou cestu vepředu, ale i za mnou, i když to zní hodně sobecky a ve stylu "po nás potopa". Ale tuhle míru sobeckosti, zároveň ředěnou pokorou, konečně sám sobě přiznám.
Já nechci spasit svět, ale taky nemíním být světem spasen.

-----

Teď máme navíc všichni možnost ovlivnit program vysílání podobných pořadů, a to hlasováním na této adrese českého rozhlasu s anketou o dalších titulech, připravovaných na podzim 2009.
Zkuste to, je to dobrý, věřte mi.

Husarskej kousek

2009-07-20T09:41:00.005+02:00

Tak tomuhle se říká husarskej kousek:

podrobnosti: kultura.idnes.cz

Otázky a odpovědi

2009-07-12T16:39:00.005+02:00

Je jich pět a patří do řetězce, který už obešel několik blogů. Poprosil jsem Ebu, aby mě do něj tentokrát taky zařadila a já jí děkuju nejen za to samotné, ale i za položení takových otázek, na které můžu odpovědět (přestože ví, jaké zodpovědět nemůžu nebo nechci) přímo tady, na blogu:

1) "Co považuješ za svůj největší úspěch (vzato jakkoli a odkudkoli)?"

První a hned nejtěžší... Po hodně dlouhém přemýšlení, co na ni odpovědět, můžu obecně říct, že největším dosavadním úspěchem je (zatím z větší míry dobře využitá) schopnost "vypořádat se" se vším, co mě kdy potkalo. Konkrétně šlo o nadvakrát zdolávanou maturitu, u které se mi po prvním, neúspěšném pokusu přestěhovalo sebevědomí do míst, odkud se těžko vyhrabává. Pak o absolvování vojny, kde jsem se (nejen) o sobě dozvěděl spoustu důležitých věcí. Poté následovalo těžký zdolávání faktu, že nemůžu být s tou, kterou jsem chtěl. A v neposlední, určitě nejdůležitější řadě šlo o to, že... že jsem si dokázal oživit tátu, i když jenom na dvě hodiny. Že jsem mohl být přitom (původně jsem měl být na druhém konci republiky) a dostal jsem tu šanci. V opačném případě bych se s tím nikdy nesrovnal.
...jo a ještě výhra v kuličkách v parku před školou! - nešlo o obyčejnou, ale o týdny připravovanou bitvu, spojenou s našetřením neskutečného počtu skleněnek a duhovek. Pamatuju si to proto, že mi Honza, kterého jsem v úzkém finále porazil, zlomil nos a mně tekla červená takovým způsobem, že mě musely dvě holky dovést domů a soupeř dostal poznámku, že nemohl druhý den sedět. Ten jeho zlostí zkřivený obličej mi dělá dobře ještě dneska, kdy je z něj celkem úspěšný právník a pohybuje se mezi "horníma deseti." (zmiňovaný souboj se odehrál ještě před tou maturitou prosím).

2) "Je nějaké místo, na které se vždycky rád vracíš, nebo by ses rád vracel?"

Ne, není. A je mi docela líto, že takhle musím odpovědět. Na druhou stranu to ale dává určitou volnost. Původně jsem chtěl jmenovat jedno místo na Kokořínsku, které jsem na blog několikrát dal (a Eba ví, které to je:), ale to není to pravé, jde "jen" o hezké místo v přírodě. Dobré na relax, ale bez vzpomínek.

3) "Kočky nebo psi?"

Psi. Protože jsem chlap. Chlapi mají radši psy, ženský zase kočky. Podle mě. Psí věrnost je sice zajímavá pro obě pohlaví, ale myslím si, že ženy u koček víc obdivují jejich nezávislost, zatímco psi jsou v jejich očích až příliš svázaní s těmi, kdo je krmí a obskakuje. Nedávno mi to potvrdila Ratka, která o nich mluvila v tomhle smyslu.

4) "Co tvůj vztah k ekologii?"

Teoreticky dobrý, prakticky mizerný. U ekologie, ve smyslu ochrany přírody, je podle mě ukrytá existence lidstva v budoucnu. Jestli se k ní nepostavíme tak, jak bychom měli, skončíme na Zemi dřív, než bychom mohli. Otázka je, jak se k ní stavět a co to vlastně znamená. Dnešní výklady o receptu na ekologické chování jsou až příliš často ovlivněné vyděláváním dalších peněz a snahami o prosazení "své pravdy". A už vůbec nemám rád módní vlny, opřené o nesmysly. S těmi problémy se setkávám kvůli své práci často a musím říct, že čím víc radím lidem, jak využívat nabídky přírody, hlavně akumulací všeho, co nám může poskytnout, tím víc vidím, jak málo pro ni dělám osobně. Ani netřídím odpad, což by už mělo být běžné. Musel bych nosit nebo vozit pytle s odpadem přibližně kilometr od mého domu, a to zatím nejsem ochotný pravidelně podstupovat. To je fakt.
Má ekologická stopa je ostudných 5,7 globálních hektarů a chci to změnit, ale současně vím, že je to úzce spojené s prostředím, kde bydlím.

5) "Které vlastnosti u druhých nestrpíš?"

Lakomství. Lakomství, spojené s touhou vlastnit víc, než druzí. Dát míň, než si vzít, a to nejen po materiální stránce. S tím souvisí i nepochopitelný fakt, že si často lidé, kteří se tak sobecky nechovají, připadají jako pitomci.

Řetízek

2009-06-28T23:22:00.003+02:00

Přetrhl se mi takový malý řetízek. Původně delší, vlastní výroby, dnes ve zmenšené podobě jako přívěsek u klíčů. Vyráběl jsem ho kdysi zvláštním a hrozně zdlouhavým způsobem, ale to je jedno, jeho původ tady vysvětlovat nechci. Prostě jen představuje část mé minulosti. Spravil jsem ho, ale zbyl mi kousek, který už nemůžu použít, a tak vám držím, při večerní procházce městem, asi tři články v prstech a přemýšlím, kam je zahodit. Minul jsem kontejner s odpadky - tam ne!, to není přeci žádný odpad! - pak kanál - tam taky ne! přeci nebudu házet takovou památku do stoky - i když... památkáři se v takových místech rádi hrabou, co když třeba zrovna tohle místo je lepší pro to, aby "moje dílo" nepřišlo vniveč - jentak na zem? - ocení ten nález dotyčná osoba tak, jak si myslím, že by měla? Taky ne...
Lidi... já nějak nevím co s věcma, který vytvořím, který mi projdou rukama. Opravuju dům tak dlouho, že zas můžu pokračovat tam, kde jsem začal, kupuju věci, abych je zase prodal, setkávám se s lidmi a skoro se mi zdá, že jen proto, abych se s nimi mohl loučit, pracuju abych měl prachy, které utratím za věci, který pokládám za důležitý a neumím si je jinak, než za peníze pořídit, píšu články, které pak vymažu buďto proto, že mi přijdou pitomý, nebo že naopak dokazuju, že nepíšu jen ty pitomý a kvůli tomu pocitu dokazování neprojdou. Výsledek je pořád stejný. O ztrátě motivace k čemukoli jsem už tady blekotal několikrát a taky jsem se zmínil, že jsem z toho našel cestu ven. Obojí je pravda, jen se to střídá - v intervalech, který se mi nelíbí, ale neumím proti tomu udělat něco efektivního. Čím víc chci, tak zjišťuju, že vlastně nechci. Nevnímejte mě, prosím, jako trosku, co neví, co dělat, tou nejsem. Povrchně funguju celkem normálně. Jen mi není občas jasný, kam ty svoje části vyrobených řetízků založit. Skoro se dá říct, že "se kochám svou zbytečností", ale vpodstatě jde o to, na kterou stranu se člověk přikloní - buďto se bude dál kochat, nebo proti ní začne něčím bojovat - zbývá jen uvěřit, že výsledek nebude u obou variant stejný.

Na které straně jste vy? Na té správné? Která to je?

.

Známka punku

2009-06-28T12:30:00.005+02:00

Dva zapřísáhlí pankáči jedoucí v autě:

- "Hele slepice!"
- "Hm."
- "Ty vole vona neuhnula! Tys ji přejel!!"
- "Já ji nepřejel, to vona neuhnula."
- "Ty vole plná silnice peří, no tys jí přejel!!"
- "Než by udělala nějakej pohyb, tak se radši nechá přejet!!"
- "Hm... ty vole... i ta slepice má svoji hrdost."

.

Zuzana Navarová

2009-06-18T07:33:00.005+02:00

Zuzana Navarová dnes slaví padesáté narozeniny.

K naší smůle... my se toho nemůžeme účastnit, ale ode dneška je nám oficiálně dovoleno si počíst v téhle výborné knize.

...

...

Divení se

2009-06-13T16:19:00.007+02:00

Divím se, jak se pořád lidé něčemu diví. Ale když jsem v protijedoucím rolsrojsu uviděl jasné obrysy pravého obrovského nefalšovaného plyšového medvěda, divil jsem se taky. Zatímco jsem sbíral oči, vypadlé na palubku a obočí se mi ztrácelo pod vlasama, bylo mi jasný, že halušky to nebudou. V takové rychlosti nemáte možnost nic vyfotit, to dá rozum a když nemáte foťák, tak tuplem, to dá taky rozum, tak jsem vám na nejbližší benzínce s mekdonaldem nakreslil schema. Ano, mé myšlenkové pochody nepatří mezi nejrychlejší; v tom jste mě už někteří prokoukli; takže vysvětlení mi doteklo až po tom, co jsem míjel asi pátého automobilového veterána, většinou s "anglickým" řízením, ale smát jsem se přestal až potom, co mi vlítnul nějaký sajrajt do pusy otevřeným okýnkem, a že to trvalo, odhaduji to na minimálně tříkilometrový smích.
Zmíněná benzínka s mekdonaldem není v mých větách náhodou. Tam jsem se divil podruhé a ještě víc. Známý mezistátní obchod s nechutně nezdravými výrobky, co křiví správnou postavu a demoluje snahy o zdravý životní styl, jsem navštívil (omlouvám se Tofu007) po dlooouhé době a čistě jen ze studijních účelů, abych ověřil, jestli ti, kdo o tomto mezistátním obchodě s nechutně nezdravými výrobky tvrdí, že jen křiví správnou postavu a demoluje snahy o zdravý životní styl, mají pravdu. Protože bylo uvnitř plno a já na starší kolena zjistil, že nejsem zvědavý na to, abych se lepil na cizí (vesměs udivené) lidi, zvlášť v přeplněném mezistátním obchodě s nechutně nezdravými výrobky, co křiví správnou postavu a demoluje snahy o zdravý životní styl, vzal jsem si ty výrobky, co křiví... vzal jsem si to jídlo s sebou do pytlíku, abych si ho rozbalil a snědl ve stojícím autě (mém) s otevřenými dveřmi, za současného relaxování a pravidelného dýchání nosem. A při té siestě, abych to zkrátil, se mi naskytl jedinečný pohled, kterému jsem se nejdřív, jak jsem slíbil, divil a pak litoval, že nemám pořád ten foťák. Mno... takže jsem vám tam nakreslil schema, abyste si to představili. Představte si (můžete se i divit, jste jenom lidi), jak před domem s rychlým občerstvením (označeno pod písmenem A), sedí malinko rozložitá paní B a vyhřezlým prsem kojí mrňavé dítě C. No představte si tu kompozici! Stačilo by jenom trochu popojít stranou, sebrat odvahu, zahodit stud a máte v zákrytu tuhle dvojici s logem superrychlého občerstvení. A já nemám foťák! Neměl ho ani řidič auta D, které jeho vinou nestačilo dobrzdit za autem E (pro nedostatek papírové plochy označení nakresleno na palubku v mém autě), pravděpodobně (ale bez záruky) z důvodu civění na paní B, kojící mrňavé dítě C., před mezistátním obchodem s nechutně nezdravými výrobky, co křiví správnou postavu a demoluje snahy o zdravý životní styl A. Prostě... třešnička na dortu v podobě nabouraných aut (Nabourání, zachycené na schématu je přehnané, čistě pro názornost) a já to takhle pro.. pro.. promrhám.
A závěr? Je to pravda!
Je jasné, že mezistátní obchod s nechutně nezdravými výrobky, co křiví správnou postavu a demoluje snahy o zdravý životní styl skutečně prodává nechutně nezdravé výrobky, co křiví správnou postavu a demolují snahy o zdravý životní styl! Dokonce účinkují dřív, než byste se nadáli. Nestačil jsem se divit, jak vypadal, krátce po návratu domů, můj pravý profil v zrcadle (zejména ve špekové oblasti). Úplně zkažená postava! Veškeré snahy o zdravý životní styl jsou fuč. Další důkazy můžeme najít nejen u paní B, ale i u pána, řídícího auto D, který bude navíc tvrdit, že nežádoucí vzhledové změny se vztahují někdy i na automobily, což se ovšem netýká těch, které řídí plyšoví medvědi.

Bod zlomu (podruhé)

2009-06-13T02:16:00.003+02:00

...
Byla fascinována tím, co viděla před sebou.
Jen chvilka.
Jen niterný okamžik
a její představy se obrací v úplný opak toho,
o čem byla dříve pevně přesvědčená.
Nemůže spustit oči z obličeje před sebou.
V hlavě jí utíkají myšlenky nad svými lesbickými sklony,
o kterých do této chvíle neměla ani tušení.
Znovu a znovu obdivuje tu pravidelnost rysů,
to jemné a přesné obočí,
smyslně pootevřené rty,
jakoby náhodou odhalující zářivě neodolatelný úsměv.
Zamilovala se...

…

Po celém těle cítila příjemné mrazení,
ve které už ani nedoufala.
Po chvilce si je jistá, že nechce promarnit svou šanci,
příležitost okamžiku, který se nemusí nikdy opakovat.
Nikdy nepatřila mezi ty,
co berou iniciativu do vlastních rukou,
ale potom, co postřehla podobné signály i od ní,
získala jistotu,
že polibkem tu nádhernou chvíli nezničí.
Mírně se nahnula dopředu
a přivřela oči.
S pomalým přibližováním cítila,
jak je stále nervóznější.
Když překonala tu hranici,
kdy se už nemůžete vrátit,
pomalu přiložila horké rty na její
a dlouze
a vášnivě
políbila
studené
zrcadlo
...

...

P.S.: Zjistil jsem, že blog.cz má jednu celkem dobrou funkci - když mažete blog, pošlou vám email s potvrzením, jestli to myslíte vážně. Bohužel, když potom chcete odkázat na nějaký článek v souvislosti, která vám ho připomene, a vy jste potvrdili "vážnost svého rozhodnutí", tak nemáte kam. Pak možná zjistíte, že na blogspot se nedá kopírovat do pole komentářů vůbec, ale vůbec nic, tak vám nezbývá, než to takhle trapně okecat.

Běžte běžte...

2009-06-06T11:00:00.002+02:00

Neštvěte mě
a běžte k těm volbám sakra.

Papír, slaná voda a vrzající dřevo

2009-05-29T09:23:00.009+02:00

Koupil jsem si nový toaletní papír.
Má tři vrstvy a neúměrně svému účelu hodně voní. Ano, už je to tak, jsem bohatý. Ještě nedávno jsem měl jen na jednovrstvé, a to byl problém, i když základní pravidlo nestrkat prsty do místa perforace pro oddělování jednotlivých listů, platí pro všechny vrstvy. Jmenuje se Grand Finale, což je další důvod k zamyšlení.
-
Už odmala nemůžu pochopit, proč všechny řeky světa nedokáží zředit vodu moří natolik, aby přestala být tak slaná.
-
Mám doma dřevěnou podlahu. Vrže, a to tak, že strašně. Už odmala. Některá prkna vydávala tyto zvuky při jízdě vláčkem a autíčky, poháněnými dětskou silou, vykoupenou ošoupanými koleny, jiná si musela počkat až do doby, kdy jsem se vztyčil a ztěžknul. Všechno má svůj čas. Co mě ale v minulosti s podlahou spojovalo vždy, je snaha vyhýbat se nepříjemně vrzajícím místům. Nic naplat, za tu dobu, co si tady hraju, jsem schopnost odhadnout terén dohnal do dokonalosti. A tak jsem se včera přistihl, jak se ve svém vlastním bytě pohybuju přískokama, s občasným přidržením některých kusů nábytku, které mi pomáhají vykrýt ta nejnáročnější místa. A všechno jen kvůli tomu, abych nemusel poslouchat nepříjemné zvuky a hlavně nerušil ostatní osazenstvo našeho domu. Poslední dobou si stále častěji říkám, že bych s tím mohl přestat a celému domu konečně ukázat, jak na tom moje podlaha skutečně je. Doby, kdy jsem se vracel z povolených vycházek pozdě, je pryč.
-
Napadlo mě, že jediný možný smysl převoněného Grand Finale objeví až lidé, které hodlám, v návalu několika zamlčovaných i právě zmíněných křivd z minulosti, brzy začít pouštět zadní bradou.

Střepy dne podruhé

2009-05-06T00:14:00.003+02:00

Jedni, vnímajíce sebe coby nadlidi, porušují pravidla, zatímco druzí naštvaně porušují pravidla, vymlouvajíce se na prvně jmenovanou skupinu, porušující pravidla neprávem. Všichni jsou pak vystaveni nejistotě, na které že straně se zrovna nacházejí. Po dnešku si myslím, že je to celkem jedno.

P.S.: Napsáno po návratu ze silnice...

Střepy dne

2009-05-04T00:12:00.005+02:00

Nejdřív jsem se dozvěděl, kde dělám chybu v jídelníčku:

pak zjistil, čím jezdí Nora:

a ve finále se málem srazil s balonem.

Ale stálo to zato! ...snad to všechno unesu.

Bill

2009-05-01T15:24:00.004+02:00

Žil byl Bill.
Popelář.
Jím se nestáváš, rodíš.
Bill byl i fotograf, tím se taky rodíš.
Každou nádobu otevřel a vyfotil.
Nearanžoval, nebyl aranžér.
Byl fotograf.
Ale hlavně popelář.
Popelář, fotící mozaiku lidského odpadu.
Každý den jeden.
Tisíce dnů, tisíce fotografií.
Těsně po tom, co se snažil vyfotit svůj poslední odpad před projíždějícím autem, odpad.
Představte si to.
Čest jeho vymyšlené památce.

Motto dne

2009-05-01T13:50:00.002+02:00

.
Kocovina je čarodějnice a zaslouží si upálit na nejbližší hranici!
.

Vstupenka do přírody

2009-04-21T21:26:00.006+02:00

"Jsem křišťálová studánka, napijte se prosím." - znáte? Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, jak Menzelovi zajede hrníček na řetězu zpátky do útrob "přírodního" automatu, protože došel kredit. Smál jsem se, aby ne, trefili celkem i tu kukačku a repráky na stromech... ale po chvíli mě zároveň zamrazilo, že se dost možná něčeho podobnýho dožiju.
Dožil. Už jsem tady mluvil o budce na výběr vstupnýho do lesa - v Prachovských skalách, ještěže tam pořád nejsou podobný vychytávky jako ve zmiňovaným filmu - to byl první šok. Dneska přišel další, byť zatím zprostředkovaný zprávou, čtenou na internetu.
Nemůžu o sobě říkat, že jsem vodák, ale to prostředí okolo vody se mi líbí (mimochodem, ten seriál na ČT, který jsem po prvním dílu tak chválil, potom u mě úplně propadl, jen samý seriálový vztahy a voda skoro žádná). Narazil jsem na článek (odkaz dole) o chystaném mýtném pro vodáky, sjíždějící Vltavu. Jak poznamenal jeden z komentujících pod článkem, "vstupenka do přírody". Dost absurdní mi připadne třeba povinnost registrace přesně na hodinu.
Nechci ale říkat, že to smysl nemá, bohužel. Jen mi je docela líto, že takovou regulaci potřebujeme. Že jsme se dostali tak daleko, až je nutný se chránit před náma samýma (hergot ta hovorová čeština je někdy těžší, než spisovná). A nejhorší je fakt, jak si zase všichni budeme myslet, že ti ostatní jsou samí blbci, kteří nám kazí náš skvělý profil.

(odkaz)

Symfonický orchestr Youtube

2009-04-18T13:28:00.009+02:00

.

.

zdroj: http://www.youtube.com/symphonycz

Věta oznamovací

2009-04-13T23:20:00.003+02:00

Dneska mi jedna holka půjčila svou pampeliškovou svatozář, probrala všechny vousy na tváři, tu pak pohladila a s optimisticky ustaraným výrazem řekla, že bych byl dobrej táta.
Ať to řeknu jakkoli opatrně, bude to znít jako vytahování, ale nebylo to poprvý.
Jenomže tentokrát je to vážný.
Téhle je pět let.

Hudební tip

2009-03-21T22:40:00.009+01:00

Původně jsem myslel, že se vám tady budu chlubit jedním hudebním zážitkem v podobě návštěvy Švandova divadla, kde minulou neděli vystupovala skupina lidí, nebo spíš "jejich projekt" Eternal Seekers. Vzhledem k tomu, že "moc myslím a málo jednám", tak asi tušíte, jak to dopadlo. I když se můžu vymluvit na jednu neodkladnou soukromou záležitost, kvůli které jsem nakonec musel jejich perfektní online systém kupování vstupenek nechat ladem, mrzí mě to hodně. Cédéčko si ale utýct nenechám. Nejen, že mí jazzově zaměření známí mluvili v superlativech, ale i mně se tohle internetové seznámení zamlouvá natolik, že vám chci o možnosti ochutnávky napsat. A tak to dělám. Že si máte před kliknutím na předešlý odkaz zapnout zvuk, se snad i stydím připomínat.

P.S.: po nahlédnutí na zmíněný předprodej jsem zjistil, že v úterý jsou tam Tara-Fuki, což by byla záplata na prošvihnutý tip jako vyšitá - a hádejte, kde určitě v ten den nebudu :-(

Kontextová reklama

2009-03-17T21:22:00.003+01:00

Když jsem před časem odcházel z blogu.cz, měla na tom, mimo jiné, svůj podíl i necitlivě umísťovaná reklama. Nyní se ale tvůrcům kontextových odkazů musím omluvit a uznat, že jejich cílená starost o psychické zdraví čtenářů a tloušťku jejich sebevědomí je pochvalyhodná. Až před chvílí jsem měl totiž možnost, návštěvou blogu Ratky, naplno docenit jejich úsilí posílení boje proti některým civilizačním deformacím:

Sladký horor

2009-03-15T16:57:00.008+01:00

Na dnešek se mi zdál hororový sen. Kvůli němu jsem půlku noci probděl a hlavu měl provrtanou myšlenkama, až to pěkný nebylo. A přitom začal docela hezky a nenápadně.

Jeli jsme autem. Byl to kombík a v něm asi šest lidí (čtyři holky, dva kluci). Víc, než se normálně v autě jet dá, takže někdo musel do kufru, tedy do toho prostoru vzadu, odkud máte ještě, v případě kombíku, kontakt s tím, co se děje uvnitř, ale omezený. Šel jsem tam já a dobrovolně, protože mačkat se na sedačkách... to radši mezi pár věcma vzadu. V autě byla výborná vysmátá nálada, celkem hlučná z toho, jak jsme se všichni překřikovali, ve snaze domluvit se zrovna s tím nejvzdálenějším člověkem. Samá ruka, samá noha, trochu zmatek, ale líbilo se nám to. Jedna holka, sedící uprostřed zadního sedadla vezla obrovskou sklenici medu. Měla ho u sebe, aby se někde v kufru nerozbil. "Tady není k hnutí! Tady není k hnutí..", pořád opakovala dokola a dávala si demonstrativně sklenici na hlavu, jakože je afričanka a nese si svůj náklad na hlavě. Med držela oběma rukama, aby na chvíli uvolnila místo po stranách, které okamžitě využili ostatní k tomu, aby se roztáhli a nepustili ji s rukama zpátky dolů. Dokonce ji začali lechtat v podpaždí a ze srandy začali nahlas počítat sekundy, jak dlouho že to vydrží. Stačilo málo k tomu, aby se v tom zmatku, kvůli lochtání a jednomu výmolu na silnici sklenice rozbila o střechu auta.

Všichni ztichli a zírali, jak med pomalu vytéká té holce na hlavu a za krk. Ta začala pištět, napůl se smát a zpoloviny brečet, že je to hnus, sliz a začala naříkat: "Sundejte to ze mě! Sundejte mi svetr! To je strašný pocit! Hahaha..to je hrozný" a začala se pomalu usmívat nad svou bezmocností, protože ve snaze nevylít na sebe zbylý obsah sklenice, se nesměla skoro ani hnout. Byla odkázaná na nás ostatní. My jsme samozřejmě dávno spustili řehtání na celý kolo a začali ji svlíkat a odebírat nakřáplou nádobu tak, aby nebylo ještě větší medový zlo. "Budem ti od teď říkat medovník! Haha ha...", snažil se kdosi ještě přilít smíchu do vzduchu, ale to už ani nebylo potřeba, protože jsme všichni slzeli a snažili se přitom taky vymanit ze sladký lepkavý hmoty. Ten med byl totiž brzy úplně všude, někdo přes sklenici, jiní přes oblečení, které postupně mizelo z "afričanky", ale všichni v tom byli namočení. Nálada byla ale pořád dobrá, i proto, že osazení auta bylo složený z dlouholetý party kamarádů, co prošla už spoustou akcí v podobným stylu a je toho opravdu málo, co bychom o sobě nevěděli. To říkám na vysvětlenou pro to, co následovalo dál. V tom svlíkání a překotným pomáhání jsme totiž zjistili, že politá holka byla "naostro" a bez přemýšlení jsme jí sundali všechny vrstvy, takže najednou mezi námi seděla nahá, ale zato neuvěřitelně sladká ženská. Zaznamenal jsem i odzadu lehký zaražení, které na zlomek vteřinky projelo každým z nás. "Přehnali jsme to? Co budeme dělat dál?", cítil jsem ze všech hlav, včetně té své. Rozlousknul to jeden kluk, který vždycky působil jako dvorní šašek, středem pozornosti za každou cenu, ale většinou v dobrým slova smyslu a oprávněně: "Už jsi někdy zažila pravou medovou masáž?!", vykřik a nečekajíc na odpověď ji povalil se smíchem ostatním na kolena, aby ležela jak prkno mezi námi a začal rozmazávat med po jejích zádech se slovy: "No pomozte mi přeci!" Chvilková krize byla pryč, povedla se přetavit v další srandu a začali jsme masírovat její tělo a hrát si na profesionály, což jsme taky náležitě komentovali. Měl jsem na starosti lýtka, dál jsem nedosáhl, aspoň něco.

Všichni se začali zaobírat novým úkolem a ten hluk v autě nějak ustával, až jsem si za chvíli všimnul, že se každý soustředí na kousek kůže, který měl na starosti a je vlastně celkem ticho. Holka, která řídila, zajela ke kraji, zastavila a otočila se k ostatním, aby se přidala k masážím. Jenomže změť ostatních rukou už byla tak hustá, že neměla šanci se dostat ke "zdroji". Vyřešila to po svým. Svlíkla se taky, vzala sklenici se zbytkem medu a začala si ho lít a rozmazávat po těle. Bez jediného slova a tentokrát už i bez zaváhání jsme jí začali masáž od hlavy až k patě. Užívali jsme si její dokonalý tvary, který se přes mazlavé ruce a hebkou kůži násobí snad tisíckrát. Současně s tím začalo šustit oblečení i u ostatních a scéna, kterou tady popisuju, se změnila na velkou akci na hranici hromadnýho sexu. Ta hranice rupla celkem brzy. Asi ten pocit znáte - kamarádská masáž z legrace se po vteřině pohledu z očí do očí beze slov přelije v hlazení, úsměv spadne, obličej povolí, zvážní a zjistíte, že je to už o něčem jiným...

Začal jsem litovat svý dobrovolně zvolený pozice v kufru, ale nebyl problém přelézt nízká opěradla. Navíc mi připadlo, jakoby zmizely sedačky, nebo se rozestoupily, abychom měli víc místa pro sebe. Protože jedině tak se mi mohl naskytnout hodně zajímavý pohled na ta kluzká těla, která měla ve snu až kýčovitě bronzový nádech. Samotný pohled mi ale nestačil a brzy jsem se snažil dostat z kufru k ostatním a přestat je jen pozorovat. Ve sklenici už nic nebylo, ale stačilo přejet po stehně nebo zádech té, ke které bylo nejblíž a měl jsem materiálu celkem dost. Nespouštěl jsem z nich oči a pomalu se přidával hlazením jednotlivých stehen, rukou, prsů a zad. Zprvu se po mých dotycích nic jiného, než co do té doby už probíhalo, nedělo a všechno bylo vpořádku, jenže pak přišel pro mě nepochopitelný zlom v chování těch, kterých jsem se dotknul. Nejdřív bylo ucuknutí jen neznatelný a postřehnutelný jen samým dotykem, a proto jsem tomu taky nevěřil, ale s každým dalším pohlazením jsem víc a víc zaznamenával odtažení těla pokaždé, když jsem přiložil ruku. Zkusil jsem tedy jinou holku, podívala se na mě a jemně, skoro s provinilým "promiň", lehce zavrtěla hlavou a zatáhla se tak, abych na ní nedosáhl. Tak to dopadlo se všemi, kromě mýho kamaráda, toho jsem si hlídal, aby zůstal na druhé straně auta i se svým kompletním tělem (chtěl jsem dát smajlíka, ale to fakt nebyla sranda). Začal jsem se právem cítit odstrčený a vnímat od té chvíle scénu tak, že do ní nepatřím. I přesto, že se v reálu podobná situace v téhle partě nestala, nedovedl jsem strávit ani ve snu svojí pozici mezi lidmi, se kterými se tak dobře znám. Měli totiž z větší části konkrétní tváře. Uvědomil jsem si, že sedím pořád v kufru a navíc zaházený veškerým oblečením, které ostatní postupně svlíkli! V té chvíli jsem sebou trhnul a s leknutím a nechutným pocitem zhrzenýho odpadu, jsem se zpocený posadil na posteli. Seděl jsem takhle snad dvě hodiny a nevěřil, že sen může být tak živý. Začal jsem totiž přemýšlet nad konkrétními lidmi a nenávidět je. Dostal jsem se přesně tam, kam nechci. Naštěstí díky snu, ale nepřestávám si lámat hlavu s tím, jak se mi to do ní dostalo..

Vyvěsit? Nevyvěsit?

2009-03-11T00:16:00.010+01:00

Chtěnechtě mě celým dneškem provázely zprávy o snaze vyřešit téměř tisícdvěstěpadesátlet trvající spor o "střechu světa" okázalým vyvěšením vlajky pěkně z teplíčka politických kanceláří a úřednických budov. Chvílema mi to připomínalo takové to testování okolí: "Hele...jdeš do průvodu?!" "Já mám vomluvenku, jdu s džudem, v kimonech, na základku kašlu, jak tam můžeš chodit simtě!" a výsledek byl stejný - byli tam všichni a ještě se poprali o transparent a usmířili se až v momentě, kdy si potřebovali navzájem ujistit, jakým pruhem se nosí vlajka nahoru.
Nemám nic proti vyjádření solidarity, ale to, čeho jsem byl dneska svědkem, byť pasivním, to mi zanechalo zvláštní pachuť v hlavě, to už není klasický protest z vlastního rozhodnutí. Zíral jsem ve zprávách na ČT1 na animaci přes půl obrazovky, kde byla sepsaná města a vedle toho zelené ANO, nebo červené NE. Šmarjá kde to jsme?! Ukazovali snad tři tabulky po sobě, aby tam byla všechna větší města v republice opravdu vidět. Zmíněné obavy z pokažených obchodních styků s Čínou mi, prostřednictvím zástupců radnic s červeným NE, docela vyvolaly úsměv, ale ten byl vzápětí sesazený reakcí, spolu s uličnickým úsměvem paní Kateřiny ze Zelených na otázku novinářů "Proč vyvěšujete tibetskou vlajku na budovu sněmovny a u ministerstva životního prostředí?" - "To je čistě naše akce, proto jsme také na tibetskou vlajku umístili naše logo." Tak tomu říkám slovo do jitrnice.

Zajímalo by mě, jak to vypadá ve státech, které mají na téhle historii taky nesmazatelný škraloup násilného prosazení "vlastní demokracie", třeba taková Anglie, nevíte někdo?

P.S.: Tento článek vyvěšuju na protest proti živelnému vyvěšování tibetských vlajek :-)

Chceš Wohnout?

2009-03-04T18:37:00.006+01:00

Líběj se vám Wohnouti? Mně docela jo. Po hudební stránce výborný, texty taky nejsou špatný. Hlavně album Polib si dědu (2006). Dneska jsem s ním sjezdil skoro celej středočeskej kraj. No a teď poslouchám jejich nový Karton veverek. Chcete ho? Je volně ke stažení s možností zaplatit, kolik chcete (přes SMS).

Jenom vás prosím: "Zaplaťte jim něco, nebuďte syslové, buďte veverky." Ale jenom jestli chcete :-)

odkaz

Pohádka

2009-02-22T12:18:00.004+01:00

Bylo - nebylo, žilo se - i nežilo...
a uprostřed toho všeho jeden člověk, říkejte mu jak chcete,co nebyl jiný, než ostatní. Nemohl být, i když chtěl. Myslel i dělal různé věci jinak a všichni byli proti. A tak se stalo, že se jednoho dne proti nim ostře ohradil.
A v té ohradě žije dodnes...

Snídaně

2009-02-12T11:48:00.006+01:00

Dneska mě probudil telefon, "že se prý omlouvá, že volá brzy, že budí, ale jestli už to mám...". To mi vyloženě rozproudilo krev natolik, že jsem ten hovor ani nedomluvil a se slovy: "Včera jsme se dohodli jasně, nashledanou" jsem shledal, že zdraví mám jenom jedno. S rozprouděnou krví jsem sednul do auta, přiznávám, že mi malinko ruplo v kebuli, a jel pryč z města. Aniž bych plánoval, co udělám, vyvrbilo se to tak, že jsem narazil (jakože našel) na jeden výbornej krámek, ve kterém mají samé dobré věci ke snídani (tedy už od rána) a bez vypnutí motoru jsem nakoupil mlíko, slaný pečivo, pečenou masovou kouli, sladký pečivo (vvýýborná tvarohová kapsa se skořicí) a pokračoval dál. Když jsem po pár kilometrech začal vnímat, kam vlastně jedu, vzpomněl jsem si na včerejší sen (až jsem se musel podívat, jestli mám nohy). Kýčovitá obloha, slunce mi nádherně svítilo do ksichtu, no heleďte:

a začal jsem roztávat. Našel jsem (= zapadl jsem do nejhlubší závěje, co byla k mání) klidný místo, začal jsem snídat a litovat, že nemám u sebe foťák. To bylo jediný, co mi chybělo. Pak jsem si ale vzpomněl na prodavače, co mi říkal, že ten telefon (který si musím u něj ihned koupit), umí panoramatický skládaný snímky, tak jsem to prubnul. Bohužel jsem neviděl kvůli slunci moc na displej, takže jsou tam chybky v krytí sekvencí, ale i tak na mobil celkem ucházející výsledek, no řekněte:

/neupravováno/

Sen na dnešek

2009-02-10T20:34:00.005+01:00

Měl jsem sen. Mívám sny často, ale tenhle byl natolik zvláštní, že se mi promítnul do dalšího dne, kdy jsem o něm musel přemýšlet a až potom mi došlo něco, co mi mělo pravděpodobně docvaknout ještě v noci (anebo jsem to zapomněl a musel na to přijít znova).
Probudil jsem se (v tom snu) a odešel z místa, kde k probuzení došlo. Úmyslně to popisuju jako "místo, kde k probuzení došlo", protože to místo nemůžu popsat. Ne že by ta scéna nebyla popsatelná, ale není co popisovat - nebylo tam nic, ale vůbec nic. A to jsem si právě uvědomil až později, kdy jsem byl už vzhůru. Neviděl jsem svoje ruce, nohy, jen jsem prostě viděl a šel. Ani jsem nic neslyšel. Jen nahoře modré nebe s bílými mraky. Po chvíli jsem přišel do nádherné krajiny, která je k vidění v přírodopisných dokumentech. Ukázkové počasí a stále to modré nebe s bílými mraky. Nohy a ruce pořád nikde, stejně tak celé tělo, ale už jsem měl něco kolem sebe - tu přírodu. Stromy, keře, potom něco jako step, porostlá nízkými rostlinami a všude dokola hebká tráva. Na pohled hebká - sáhnout a přesvědčit se jsem neměl čím. Rozhlédl jsem se po krajině a připadlo mi, že jsem tam, kde to dobře znám (podle kopců, svahů, prostě terénu), ale s tím, že tam nejsou žádné stavby. Žádné stavby, takže ani silnice, sloupy elektrického vedení, prostě nic, čistá (a pěkná) krajina. Po člověčích zásazích ani památky. Lidi taky žádní. Jako lusknutím prstů zmizeli se vším, co vyplodili. Jako by jim ta krajina byla zakázaná, jako bych měl jen já tu šanci, ale jen vidět. Vidět a zapamovat si to, abych mohl napsat a vyřídit vám tuhle scénu. Připadal jsem si jak poslední živý, který byl z milosti propuštěn pro to, aby informoval lidi v "nezasaženém území", které přijde na řadu potom, jestli to správně nepochopíme. Příjemný pocit z prostředí se změnil na nepříjemný.

---

...a celé dopoledne jsem o tom snu přemýšlel. Hlavně o tom, jak se mi příjemné scény naráz změnily v nepříjemný pocit, aniž by v obraze k nějaké negativní změně došlo. Jednak jsem "přišel" na to, že ten pohled vypadá úplně stejně, jako ty internetové fotorealistické prohlídky (zkuste třeba tady, taky nebudete mít žádné nohy, ruce, jen uvidíte (a tu lavičku nevnímejte) - zkuste režim celé obrazovky), ale hlavně mi vyjelo odůvodnění nepříjemného pocitu. Začal jsem mít na konci snu dojem, že takhle krásná krajina nemá opodstatnění, právo na svou existenci, když není nikoho, kdo by její krásu viděl, nebo mohl jinak použít. Sebe jsem mohl vyškrtnout, já byl jenom pozorovatel z povinnosti. Najednou mi došlo, jak je člověk namyšlený a myslí si, že je tady všechno jen pro něj, protože žádný jiný důvod není dostatečně přijatelný (vím, "objevný" zážitek, ale mám na mysli spíš svou reakci ve snu). Měl jsem strach, že nemám ruce, že nemám nohy, že mám omezené schopnosti, kvůli kterým můžu jen pozorovat, ale nic víc. Navždycky.

Kousek hudby

2009-02-05T17:25:00.005+01:00

Přestože jsem hudební nevzdělanec a k různým kouskům se, na rozdíl od dění v minulosti, dostávám jen náhodou, se nebojím říct, že dobrej kousek ještě poznám. Ode dnešního rána k nim s klidem můžu počítat kapelu Care Bears on Fire, která sice hraje líbivý riffy a je přesně v tom bodě, kdy si buď ustele na dvou laciných hitech a skončí, nebo se odrazí výš, ale má v tom už teď každopádně to "něco navíc". Na chvilinku mi i připomněly první kroky L7. Je to totiž holčičí kapela a po skouknutí jejich webu mi bylo jasný, že jsou hodně mladý. Ale když jsem se podíval na jejich skutečný věk, spadla mi brada ještě níž. Je perfektní, když lidi "něco dělaj" a na tyhle si počkám, ale jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli bude poslech podobných kousků trestnej.

.

.

zbytek na: http://www.myspace.com/carebearsonfire

Můj první chleba

2009-01-26T21:45:00.012+01:00

Jednou jsem bral v práci nějaké mimořádné prémie a nahlas přemýšlel, co s penězma. Na matčinu otázku "A proč si nekoupíš nějaký stolek nebo lampičku k sobě do pokoje?" jsem vyprsknul smíchy a řekl: "Tohle až budu dělat, tak poznám, že už jsem starej!Ha ha ha", a utratil všechno za cédéčka. Vážení přátelé... nejenže jsem si nedávno koupil pračku, židli, lustr, ale dokonce i pekárnu a ještě se s tím vytahuju. Situace je kritická. Na druhou stranu - po delší době jsem udělal něco, o čem jsem předtím tvrdil, že udělám. Pečení chleba mi vždycky imponovalo a nechápu, proč od toho dali lidi ruce pryč. Vzhledem k tomu, že jsem línější než kapustňák, co je tak línej, že se ani nerozmnožuje, aproto je ohroženej, jsem si na to, tedy na to pečení, koupil tohohle pomocníka:

Pak jsem nasypal, co tam patří a díval se, jak mi to kyne:

A jak se to peče:
A když se to dopeklo,
tak jsem to vytáhnul na světlo

a "TO" začalo být najednou mým prvním chlebem:

Jasně, není to ono, víc zásluhy vlastníma rukama by to chtělo

ale to je mi, po jeho ochutnání, úplně jedno.

---

P.S.: Líbil se mi ten první díl, a jako že seriály nemám rád, seriálu o vodácích dnes na ČT1, co vám?

Jsme lidi - na tom se, doufám, shodneme.

2009-01-22T00:23:00.007+01:00

Lidi se dělí na dvě skupiny. Na ty, kdo umí zařvat a ty, co to nedokážou. Pěkně od plic, znáte to. Nemyslím ty případy, kdy vás někdo vytočí na netušený výkony, tam padají rekordy a hlavně ty vyjímečný, potvrzující pravidlo. Moje pravidlo. Lidi jsou lidi. Kdo s tím má problém, tak má problém. Stejně jako ti, co si myslí, že jsou nadlidi. Chce se mi napsat, že to jsou skoro všichni, ale to bych nad námi lámal hůl, a to nechci, taky jsem jenom člověk (lid). Svou cestičku si razím v tom smyslu, že normální lidi se vždycky nějak domluvěj. Zatím mi to vychází a jsem rád. Na druhou stranu na lidech vidím (tedy i na sobě), jak na to rádi zapomínají a vracejí se k prakořenům lidskýho chování jenom když začíná týct do bot, když se všechno zbytečný okleští, zahodí, nebo násilně zmizí. O to víc mi (tedy i nám) pomáhá tenhle fakt poznat lidi dřív, než by si kolikrát člověk myslel. Ty "prakořeny" se mi totiž líběj. Dneska jsem potkal tři úplně cizí lidi, kteří to chování maj, ale o tom vám psát nebudu. I když jsem původně chtěl.

----

pokračování druhý den:

Musím se smát. Sám sobě. Při čtení horního odstavce, psaného včera večer a v jiném stavu. Jak domýšlivý a zároveň sebeshazovačný pocit může ovlivňovat něco, co ani později nepokládáme za důležitý. Proč to tedy děláme? Měl jsem přetlak a zároveň si bláhově myslel, že se ho takhle jednoduše můžu zbavit. Jak malicherný. Slovník o tomhle slově říká: "zbytečnost bez významu", taky dobrý. Přesně jak napsala Radka v prvním komentáři - voláme do lesa a čekáme, co se ozve zpátky. Kolikrát nemusí jít nutně o reakci lidí, ale o zjištění, co se v důsledku našeho volání (zařvání) stane. A kolikrát nás taky tahle reakce překvapí. Třeba tím, že se nestane vůbec nic, a to jsme přesvědčení, že řveme dostatečně nahlas. Nebo tím, že ozvěna bude jasným nepochopením právě vyřvávaného. Je jedno o co jde. Vždyť jsme lidi. A ti se vždycky dohodnou. Třeba i sami se sebou, tedy se svým druhým já. Jenom je nutný občas přibarvit, odmyslit, prostě upravit pro přežití do budoucna. Kdysi jsem kdesi četl teorii, že lidská bytost přežila věky jen kvůli své schopnosti ve správnou chvíli uhnout. Malinko zasvinit tomu druhému, po jehož zádech potřebujeme vylézt tak, abychom měli lepší výhled. O tom, jestli se nemýlím, kdysi u sebe psala Rulisa, i když tam šlo spíš o partnerské vztahy. A tak si říkám (podle té teorie), že potomci těch, co uhýbali, nevyčnívali a neriskovali, ani nemohou být jiní, dokonce se dá říct, že jsou, jsme, na to vyšlechtěný, specialisti. Proč chodit se svou kůží na trh, když můžu prodávat (využívat) ty cizí. Proč je riskantní prozradit svou pravou podstatu? Nebo spíš, proč je potom člověk míň zajímavý jenom z toho důvodu, že je už přečtený a nemůže ničím překvapit? Když jsem napsal, že se musím sám sobě smát, měl jsem na mysli tu malichernou snahu vymanit se z něčeho, co je přirozený, lidský. Jakoby se člověk snažil člověkem nebýt. "Všichni jsou blbci, jenom já mám nadhled", "Všichni nakupují jak šílení, jen já jsem v tom supermarketu oprávněně a řídím své myšlenky sám, a ne vychytralý marketingový tahy", "Jenom já se dívám na ty krvavý zprávy čistě ze studijních důvodů, abych mohl zjistit, jak stupidní asi jsou ti, co se honí za senzací" - ať chceme nebo nechceme, jednou za čas tyhle věty zaznívají v naší hlavě a ten tón se nám někdy možná i líbí. A to je právě ten důvod, proč jsem sám sobě někdy směšný, proč vymýšlím pořád nějaký překroucený úkoly tak, abych v nich uspěl a nedostal se do konfrontace s něčím, na co nestačím. Psaní tohohle článku je jen krásným příkladem. Asi před týdnem dávali v televizi Kladivo na čarodejnice. Krásně zpracovaná lidská ubohost, která je živená právě tou schopností uhýbat, nevyčnívat, jen přežít. Přežívat. Ještěže existují lidé jako pan Vávra, na které můžu odkázat, když nechci, nebo neumím popsat (jak že jsem to psal o tom chození s kůží na trh a prodáváním té cizí?). A teď se podívám na zprávy a co tam není - ta čarodejnice učitelka, děv(k)a jedna nemytá svádí svý žáky! No fuj! Že se nestydí čarodejnice - upálit! Kde mám ten kámen... Následné komentáře pod článkem snad ani nekomentovat. Krásný příklad veřejnýho přanýřování někoho, kdo se protizákonně vůbec nechová, ale dovolil si "pokřivit" nepsaný pravidla morálky, které ti, co kamenují, sami pomalu neznají. Jak že je to s tím prasetem? "Já nechci mít takový prase jako můj soused. Já chci, aby mu to jeho chcíplo!"
Já vám nějak nevím. Jo, lidi jsou lidi. Vždycky byli a možná i budou, když se nějak dohodnou a včas uhnou a nebudou vyčnívat. Vize z filmu Mad Max docela obdivuju. Celkem film staršího data a ještě to za chvíli bude pravda. Ale na druhou stranu se můžeme těšit, život se zjednoduší. Hned uvidíte, o co těm druhým, které potkáte, jde. Do té doby si nemůžeme být ničím jistí. Ani tím, že jsme pochopili, o čem že to tady celou dobu píšu. Já si tedy jistý nejsem ani trochu (lehký úsměv). Ale podstatný je hlavně to jedno: "Dokážete naplno, bez rezerv zařvat, nebo ne?" Od toho se totiž odvíjí většina ostatního.

.
Jo a... Pánvička se vrátila.

Zima

2009-01-10T16:32:00.003+01:00

...
Kosa až za nehty,
přesto letos hezká.
Ve městě, jak jinak,
přesolená břečka
nechtěným darem.
Jenže já si počkám
a
umyju ji jarem.
...

Nákupní momentka II

2009-01-07T00:23:00.010+01:00

...

...
/č.I/

2009-01-01T11:25:00.002+01:00

Dveřní boj, předvánoční (s)hon, koně, penicilín a šavlový tanec, ten nakonec

2008-12-20T12:39:00.009+01:00

Ten den začal absolutně bez náznaků nějaké hektičnosti. Probudil mě tradiční nenásilný zpěv ptáků (budík na telefonu), při protahování jsem si dal načas, vstávání taky neuspěchal. Hezky poomaaluu. Relaxačním tempem jsem absolvoval i ranní koupelnové rituály a prohlížejíce si v zrdcadle svou falešnou březost jsem netušil, že od pekla mě dělí jen pár minut.

Ozvalo se telefonem, když jsem bral za kliku a opouštěl parní vzduch koupelny. Nespokojená zákaznice. Ze zdravotních důvodů musím obsah našeho půlhodinového rozhovoru zkrátit na konstatování, že jsme si celou tu dobu nadšeně vysvětlovali, nachází-li se vina na mé, či její straně kurtu. Podrážděnou medvědici se mi podařilo uklidnit až kompromisním návrhem, že okamžitě sednu do auta a dojedu na inkriminovaný úřad a nechám si vysvětlit ovoce sváru jeho původním stvořitelem. Spletl jsem se. Dokonce i v téhle chvíli jsem si ještě myslel cosi jako "škoda, dneska jsem nic důležitýho neměl, ale tak co, zajedu tam, vyřídím to, vrátím se domů a bude klid", ale při příjezdu na magistrát mě z toho vyvedla okamžitě paní ve dveřích č.1: "Tohle není moje značka, to musíte do dveří č.2 a až to nabyde právní moci, tak se vraťte ke mně do dveří č.1". Poděkoval jsem slovem "děkuji" a vydal se směrem ke dveřím č.2. "Ale to vás poslali blbě, musíte do dveří č.3 a né č.2", mi bylo odměnou po zaťukání a vysvětlení mého problému ve dveřích č.2. Ve dveřích č.3 se mi dostalo odpovědi, která můj problém zvětšila asi o sto procent k horšímu, za současného utvrzování, že "takhle se věci mají a cesta zpátky možná není". "Ne Jiříku, musíš přes sedmero dveří, sedmero schodišť, sedmero razítek a dospěješ ku svému cíli, vytrvej, hlavně se nikdy neotáčej a pamatuj na mravence, ti to mají horší!", opakoval jsem si v duchu omílanou pohádku (taky abych se stal vrahem svého času, stráveného na chodbách při čekání). Porušil jsem to neotáčení se hned, jak jsem se dozvěděl, že paní ze dveří č.1, která mě poslala omylem do dveří č.2, mě ve skutečnosti neměla kam co posílat, protože v době, kdy není paní ve dveřích č.4, má plné kompetence zmíněná paní ze dveří č.1, a to dokonce větší, než pán ze dveří č.5!, a to je co říct. Problémem však bylo, že absenci paní ze dveří č.4 nikdo neoznámil paní ze dveří č.1, která tak chudák nevěděla, že jí stouply kompetence, a tak se mi, zase chudák, musela omlouvat za to posílání do dveří s jinými čísly, ale zas byla výhoda, že se přestala mračit a začala semtam ukazovat zuby.
Takže po tom, co jsme se shodli, že narostlý problém mohu řešit přímo s ní (tedy s paní ze dveří č.1), začalo konečně jednání o tom, že přecijen není problém tak neřešitelný, že může splasknout, ale bude to těžký. Načež se mi dostalo tohoto srozumitelného receptu pro další kroky: "Jamalalicha? Jamalalicha. Jamalalicha i paprťála, chánua, chánua, e chánua, e chánu, džalala, džalala a paprťála... patláma patláma, patláma a žbrluch!", který jsem celý solidárně odkýval hlavně proto, abych se už konečně vydal ze dveří č.0 [čti vchodové dveře] zaktivovat nabyté zkušenosti. Jenže než jsem se k tomu dostal, začaly na mě pípat zmeškané hovory, mezi kterými jsem vylosoval, ve smyslu zákona schválnosti, ten nejprůserovatější a kolečko jednání, byť s padesátiprocentím ředěním oproti právě absolvovaným problémům, mohlo začít nanovo, ale pro změnu ve 30 kilometrů vzdáleném městě. Dámy a pánové zkrátím to, ocitl jsem se v ohni. V jednu chvíli jsem dokonce začal (krátce!) věřit tomu, že shořím. S vypětím všech zbytků sil jsem se ale z pekelné krize nakonec dostal a ještě dnes si pochvalně a zcela bez ostychu klepu na rameno, že jsem se tehdá nepo... no, neposral. Jen nechápu, proč musel pan Heller pro inspiraci ke své Hlavě22 do války, když má k čerpání z tolika snadněji dostupných, výše zmíněných zdrojů.
Při cestě zpátečním směrem jsem zavadil pohledem o jeden nechutný, drze nadnárodní a sprostě globalizovaný krámek s plochou půlky ruzyňského letiště, do kterého zásadně nechodím, protože tam nakupují jen pohodlní nevzdělanci, honící se za trendem uspěchanosti, s neskrývaným strachem z méněcennosti vlastníka kratšího podkladního lístku, než má soused/ka. No.. a tak jsem tam šel, samozřejmě. Už na parkovišti mě měla trknout myšlenka na včasný odchod, když jsem se stal svědkem nelítostného souboje o košík: "Paní, já tady čekám na ten košík už jakou dobu!", vyhrknul ze sebe starší pán po tom, co ho cizí, ale taky starší paní cvičeným chvatem odstavila od jediného zaparkovaného nákupního kočárku. "No...tak na co tady čekáte!", odsekla rádobydáma a rychle ujela ze scény. "No... na ten košík... přeci...", zamumlal si, už jen pro sebe, tiše pán, zatímco konsternovaný zíral za mizející vetřelkyní. Vypadal úplně jak Hrzán v tom filmu (název si nevybavím), jak dostane facku, drží se za tvář a hlesne tím svým nenapodobitelným: "Aua."
Abych nedopadl jako on, šel jsem pro jistotu bez košíku rovnou dovnitř s tím, že si ulovím takový ten přenosný, do ruky, ale žádné tam nemají, kornouti. S myšlenkou "vracet se už nebudu" jsem protočil turniket (chtěl jsem jen jednu konkrétní věc) a skočil do nákupní vřavy. To je ještě mírný termín pro to, co tam probíhalo. To si neumíte představit (a neříkejte že jo, nebo vás budu mít za pohodlné nevzdělance, honící se za trendem uspěchanosti, s neskrývaným strachem z méněcennosti vlastníka kratšího podkladního lístku, než má soused/ka!). To se nedivím, že jsou venku ty hangáry na košíky tolik opuštěné. Vánoční orgie, při kterých si vždycky vzpomenu na vánoční písničku pana Buriana (to je ten, co tvrdí, že muži jsou křehcí). Přesně tak to vypadalo. Nákupní vozíky, zpocená těla, brečící děti, nervózní prodavači, nešťastní manželé, pípající kreditky, šustící pytlíky, skřípějící zuby, přehlídka lidských *ismů, prostě masox. A do toho cirkusu najednou: "Mmmlaask!!", se ozvalo klasický tlesknutí, ale ne rukou o ruku, nýbrž rukou o obličej. "Vidělas to!?", vyhrkla žena A směrem k ženě B, "Von mě normálně balil! Prrrasák jeden!", a s tupým úsměvem se zasněně dívala za mizejícími zády, jakoby s přáním, aby se vrátil a zkusil to ještě jednou (minimálně). To mi připomnělo mé prepubertální období, kdy jsem jedné spolužákyni při slovech "ruku na srdce Jano..." sáhl rukou na srdce, načež jsem byl odměněn fackou dvojnásobné síly, než jaká by stačila na normální a hlavně rychlejší odsunutí ruky z jejího středohoří (protože takhle ta moje ruka na srdci ještě sekundičku vydržela), no a pak jste slyšeli, jak se holky na záchodě vytahují, která má v těch místech špinavější [čti ohmatanější] svetr. Vy fakt nevíte, co chcete holky. A já teď stojím, bez ohledu na svůj předchozí vývin, uprostřed toho nákupního šapitó, bez košíku (už mi došly synonyma) bos, nemůžu se ubránit pozorování lidí zvrchu (ne z patra) a připadá mi, že dneska se věci tak nějak nepojmenovávají správným způsobem. Teď třeba narážím na název prodejen KONZUM, který nechyběl na žádné návsi. Kde je teď?! Hodil by se. Žejo?
K situaci ohledně mého odjezdu a kličkování ve snaze najít výjezd tak, aby do mě nikdo nenaboural, nebo neplivnul, se odmítám vyjadřovat. Aaaaa!.
Po návratu domů (o pět hodin déle, než zněl nejsmělejší tip) jsem zasednul k počítači a odpověděl na email jednomu pánovi, bývalému zákazníkovi. "Bývalý" není proto, že by naštvaně odešel, ale proto, že zakázka pro něj už je celkem minulého času. Nechápal jsem, co to mele o koních, když jsem mu "dělal" kůlnu na dvorku. Když jsme si vyměnili asi tři maily s tím, že jsem pořád nepochopil (evidentně ani on), tak jsem zvednul telefon a došli jsme spojenými silami k tomu, že nedorozumění má na svědomí nádherný překlep ve větě "..., čímž bude dozděn koním", společně s tím, že pán je shodou okolností majitelem této zvěře a zrovinka hned za zdí, kde se dozdí... komín. Ten odstavec samozřejmě v téhle souvislosti nepasuje, i když v určitém náhledu ano, ale pán je podnikající samoživitel, v jedné osobě chovatel a pěstitel se starostmi až nad hlavu, takže jeho indisponované myšlení jsme jednohlasně označili s úsměvem jako celkem běžný vedlejší produkt soudobého živnostničení, který se vyskytuje rozhodně častěji, než jednou za deset let.
Potom jsem zašel na místní náměstí a u prvního vánočního stánku se chystal nakoupit medovinu. To jsem taky udělal, ale než jsem odešel, měl jsem tu čest být účastníkem příjemného rozhovoru s paní, která evidentně nenechala nic náhodě a rozhodla se už od dopoledne bojovat se sychravým počasím prostřednictvím svých vlastních výrobků. Lidi, tak vysmátou ženskou už jsem dlouho neviděl. Pořád měla problém s tím, aby nepřepískla svoje chování na veřejnosti, což se výrazně křížilo se stavem, kdy vám může být všechno ukradený, hlavně že je mír (jenom když mi nebude vidět ta bronzová trojka vlevo nahoře). Tak jsem si u té zářící živé reklamy na své produkty koupil ještě valašský penicilín [a neřeknu].
Jestli si myslíte, že tím můj krizový den ještě neskončil, tak se správně nemýlíte. Ovšem před tímhle odstavcem musím varovat všechny osoby se slabším žaludkem a silnější představivostí (aha, takže teď začnou číst i ti, co to celé přeskočili). Ano, dámy a pánové, bude se zvracet. Nikoli já (jsem přeci svatý a ti nezvrací), ale jeden host zařízení, ve kterém jsem hodlal utopit (ale né zas tak moc) svůj žal nad propracovaným dnem, původně určeným coby oddychový. Zmíněná osoba mladší výroby (kluk, tak 22) absolutně nezvládla svou radost z vánočních svátků a rozředil ji v alkoholu takovým způsobem, že pozvracel záchod ve všech jeho třech místnostech a v klidu odešel. Na místo dorazila úklidová četa, složená z kýble, hadru a vytočeného zaměstnance, který naprosto nesnáší opilce, ale živí ho to, tak musí skřípat zubama a makat. S vybranými nadávkami na rtech se ujal nezáviděníhodného úkolu, natáhl rukavičky, kleknul na kolena a jel. Jenže, když mluvím pořád o tom peklu, co čert nechtěl. Milej mlaďas toho dne asi snědl víc, než bylo únosný a za chvíli jsme tu bledou tvář viděli zase s rukou u pusy (těsně pod vytřeštěnýma očima), jak spěchá tam, kde už to dobře zná. Na minutu zapadl na záchody a ozval se řev. "Ty buráku jeden!" (nevím, jestli jsem rozumněl dobře, on tam byl celkem rachot), zařval vytíravší zaměstnanec, chytnul notorickýho zvraceče a doslova ho vynesl do předsíně. "Tak ty si ze mě budeš dělat prdel jo?!" a začal ho mydlit. Prosím vás, nepohoršujte se, on je to celkem kliďas a do včerejška dokonce nevytočitelný, ale uznejte - když už máte tu hnusnou práci, že musíte uklízet cizí šavle (a že jich tam bylo), brodíte se na kolenou vším tím smradem a pak vám přistane ten samej materiál (a navíc se stejnou DNA) za krkem, tak nevím, jestli byste zachovali příměří s okolním světem. Jenomže celá ta situace, a teď zapněte svojí představivost ti, co jí mají a jsou tady, protože nebrali ohled na varování ze začátku odstavce, vypadala navzdory probíhajícím skutečnostem naprosto komicky a roztáhla hubu i tomu nejzarytějšímu pesimistovi. Ten výraz "a začal ho mydlit" je totiž doslovný, protože všude kolem nich byla napěněná dlažba, ještě spolu se zblytky mazlavých potravin, takže to klouzalo takovým způsobem, že při jakémkoli pokusu o chvat s sebou vždycky řízli na podlahu. Iniciátor problému se nějakým způsobem zmátořil a začal tušit, že mu jde o čest, tak se začal (tedy nezačal, chtěl) bránit, čímž k naší radosti hojně přispíval k obrázku padajících těl chlapů, kteří se nemůžou pořádně chytit, protože kloužou, ani stát, protože klouže i to, na čem stojí. Když už jsme byli na podlaze i my (smíchy), tak to celé podtrhnul ještě kamarád zvraceče svým příchodem. Ve snaze roztrhnout nepřátele (nebo pomoct příteli, to nebylo poznat) se zrychleným způsobem přihnal do epicentra toho přírodního úkazu a v té vteřině, kdy chytil někoho z nich za rukáv se samozřejmě zřítil na podlahu taky a ještě s sebou stáhnul všechny ostatní. To už se nedalo vydržet, situaci mohl povýšit jedině spontální doprovod na klasický klavír, který byl průvodcem dávných grotesek o šlehačkových bitvách (hlavně v té fázi, kdy je šlehačka všude a všichni po ní kloužou k zemi). V tom momentě mi pukla bránice a já si uvědomil, že mě tahle původně krutá scéna vynesla z onoho pekla rovnou do nebe, následkem čehož mohu psát o celém dni v úplně jiném kontextu, než jaký jsem měl tehdy ještě dopoledne před očima.

A teď mě omluvte, musím se připravit na zítřejší invazi vánočních příbuzných.

...a ten je s medem dokud dva jeden jsou

2008-12-07T08:34:00.005+01:00

Do nebes

Neste mě, neste, ptáci do nebes
k divokým kachnám volám přes vrátka.
Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd
a straky odnesou má zrcátka.

Neste mě, neste, ptáci do nebes
divokým kachnám čechrám peřinky.
Přes moře žluté přejdu lila vřes
a straky odnesou mé hodinky ješte dnes.

Hou, hou, hou...
Kam zas všichni jdou.
Za kouskem nebe dojíš se chlebem
a ten je s medem dokud dva jeden jsou.

Neste mě, neste, ptáci do nebes
netřeba na jih, stačí Polárka.
Neste mě, neste, ještě voní bez
tam, kde je Petřín a kde Vikárka, cigárka.

Hou, hou, hou...
Kam zas všichni jdou.
Za kouskem nebe dojíš se chlebem
a ten je s medem dokud dva jeden jsou.

Neste mě, neste, ptáci do nebes
anebo stačí tam, kde Nežárka.
A jestli za Nežárkou vzplane les
blafne i ve mně tahle stodola a všechno dokola.

Neste mě, neste, ptáci do nebes
divokým kachnám hážu přes vrátka.
Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd
až straky odnesou má zrcátka, až štěkne pes.

Hou, hou, hou...
Kam zas všichni jdou.
Za kouskem nebe dojíš se chlebem
a ten je s medem dokud dva jeden jsou.

--
text: Zuzana Navarová

Co já vím.

2008-12-06T01:09:00.002+01:00

Zažil jsem toho v poslední době celkem dost, na můj skus. Nejdřív jsem byl překvapený z toho, co může udělat člověk, který předtím nemohl vůbec nic . Pak jsem poznal, že když chci moc, tak je to moc. A přes to, že žiju ve společnosti, kde i zajíci kradou mrkev sněhulákům, se pořád nepřestanu divit, že ostatní chtějí být pořád výš, než jim kšandy stačí. Včera jsem hrál takovou tu hru, kdy se všichni oblečou do černýho, sejdou se na smluveným místě a soutěží, kdo dřív spustí slzu. Není co závidět. Nálada níž, než mrazy v Rusku, ale přesto nějakým způsobem obohacený. Nejen já. Skoro všichni. A zas trochu obroušený, ale to je nutný. Strachem probát, bolestí probolet - znovu opakuju a příště to napíšu klidně zas, protože pravda to je. Jenže to obohacení, o kterém mluvím, je v tom poznání nutnosti užívání si lepších věcí. Těch vyvažujících. Druhá strana houpačky, o které s jistotou víte, že jentak nesesedne, abyste si narazili prdel o zem. Jen je poznat včas. A pamatovat si. Ale ještě před tím pamatováním si, to prožít. Pořádně. Tam nemám úplně čistý svědomí. Ale nemyslete si, depku nemám, jsem totiž nad věcí. Možná výš, než mi kšandy stačí.

Právě dnes

2008-11-20T22:54:00.002+01:00

Já ano, co vy?

Zabíjačka

2008-11-15T22:46:00.009+01:00

...
"Čí je to prase
čí ječí?!"
"Čí je to prase
prasečí?!"
...

...
Mráz červeň
do tváří
vhání,
pohodu
dotváří.

Svou mocí
nemocný
vítěz ví,
že zvítězí.

Ti zdraví
ho zdraví
a panáčkují.

"Smrt je život!"
tvrdí
ti tvrdí.

Maso chystá
masochista

a
mrtvým
se živí
ti živí.
...

Něco na zub

2008-11-14T17:06:00.007+01:00

Rychlé šípy radí: "Nepijte na ovoce!" Já radím: "Nekašlete na svého zubaře!" A pokud máte zubařku jako já, tak to už vůbec ne... Při mé zvyšující se frekvenci psaní o čekárnách by se mohlo zdát, že se v tom prostředí hypochondricky vyžívám, ale já tam fakt chodím z donucení. Fakt. Jako předevčírem například. Po dvou prochozených nocech, kdy mi nabobtnalá huba dala spát asi tři čtvrtky hodiny jsem si musel vzpomenout, kdeže to mám kartu a kudy se tam jde. Celý roky totiž spoléhám na to, že moje zuby jsou perfektní a stejně by mi zase nic nedělala jako minule. Chyba největší. Proto ta rada s vykřičníkem na konci. Lidi, kdybyste slyšeli, jak mě sjela! Když jsem si (zcela mimo logický pořadí) vystál a vyseděl právo vejít dovnitř a posadit se do křesla, stihl jsem jenom "boudrý dem, á nehmužu mohc hmluvit" a už to jelo. "Á pan Jiří u nás zase nebyl tisíciletí a teď prosí na kolenou, abychom ho zbavili ústního hendykepu, že?!", začalo hřmít někde za mojí hlavou a pokračovalo: "Prevence vám nic neříká, tak přijde represe!" S nepatrným záchvěvem humoru v tónu další věty přisedla paní zubařka po mém pravoboku. "Otevřete ústa a podívejte se mi do nosu", rozesmála mě viditelně dobře naladěná doktorka. V té chvíli jsem si uvědomil, že tam sedí úplně jiná, než která tam sedět má. "Ha! Záskok!Zase se na mně bude někdo učit", projela mi hlavou okamžitě celkem živá vzpomínka na jedno suplování ve stejné ordinaci, kdy jsem se nadobro rozloučil s těžko dostupným zubem, coby prý výborným studijním kouskem. Chtěl jsem ještě něco vtipnýho prohodit na oplátku, ale její rypadlo se zrcátkem mi má slova "Hehlglo hy há gheume nim noc..." utlo v půlce a následovalo asi pětiminutové zkoumání mé dutiny a nahlašování výsledků revize sestře zapisovatelce. Nemusel mi nikdo nic vysvětlovat, aby bylo jasný, že moje zuby na výstavu rozhodně nepůjdou a dnešní sezení bude jen začátkem dlouhého seriálu. "Máhm ahspoň jedem vub zdvavej?", snažil jsem se neopustit přátelský nádech dialogu. "Mno... asi šest", zazubila se perfektně vysoustruženým úsměvem náhradní paní. "Chlape, čeká vás dlouhá cesta člověče, takhle to nemáte nechat dojít! Kterej že vás to zlobí?" "Hady" ukázal jsem na pravou spodní část a ona hned začala pokyvovat hlavou "Hmm, no jo, ten vypadá nejhůř, tak tim začnem." Poodešla něco latinskýho brumlat sestře a já měl nenápadně možnost zjistit, že je to kus. Popis by byl asi zbytečně zdlouhavej, ale ženský... o jedno vás prosím... "nelezte mi před ta osluněná okna když máte na sobě něco průhlednýho...", tedy aspoň ne tam, kde se to nehodí. Nevím, jestli to bylo schválně, nebo jen vada materiálu, ale od té chvíle jsem měl skrz její plášť o možnost víc myšlenkama utíkat od hrozivě vypadajících nástrojů, které se jí začaly v rukách objevovat. "Tak, teď si asi trošku rejpnu a podle toho, jak to vypadá, tak to nebude patřit mezi příjemný věci, tak kdyžtak křikněte", snažila se zubařka přívětivě zahájit útok. "Hmm... to je lepší, než to zvedání ruky, co jsem viděl v nějakým filmu...jak mám asi křiknout, když mi jeden koutek tahá dolů fajfka odsávačky a druhej se mi snaží utrhnout ona", říkal jsem si pro sebe. A v tom momentě mi projela celým tělem taková šleha, jakoby rupla v piáně struna a vy jste měli pod křídlem ještě strčenou hlavu (a tohle přirovnání jsem fakt dlouho hledal). "Aha... vy jste mrknul! Asi bolí, že?" "Já ti dám "mrknul", já ti dám "asi bolí", málem jsem rozkopnul stolek s vercajkem, jak to se mnou škublo", řekl jsem si v duchu a vyrovnával rozdrnčený vibrace v puse, ve snaze se vyhnout jazykem její vrtačce. Evidentně trefa do černýho, a to hned na první pokus. Zavrtěla se na židli, otočila se a nasadila ochranné plexi přes celou hlavu, jak zkušený svářeč si krátkým švihnutím sklopila kšilt a začala se ke mně přibližovat s nějakým velkým stříbrným příborem. Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Polilo mě horko i mráz současně, vzpomínku na siluetu pod pláštěm jsem okamžitě zahodil a začal plnit její přízemní rozkazy typu: "Natočit! Posunout! Zastrčit jazyk! Vypláchnout! Skousnout! Nekousat! Neekoousssaat", ve snaze dostat se za dobrý chování z jejích spárů co nejdřív. Když jsem se kooo-neeeč-něěěě dočkal a všechno to přestalo hvízdat skřípat praskat a kdoví co ještě, cítil jsem se jak zpráskanej pes s natrženou tlamou, ale přesto trošku vítězně. Nebrečel jsem, lízátko samozřejmě nikde, to jsem si mohl myslet, ale obrázek (místo toho lízátka) se mi znovu naskytnul ve chvíli, kdy jsem stál "na koberečku" a kýval sestře na slova, kterými mi zkoušela zasáhnout svědomí, že příště opravdu přesně a že si dáme repete a že tohle byl jen první díl z deseti a že jí dám třicet korun a že jí mám slíbit, a že... a další slova jsem moc nevnímal, protože paní doktorce už to zase začalo slušet. Znovu přišla k tomu oknu a lehce se opřela oběma rukama o parapet, zádama k nám znuděně pozorovala ulici, mezi jejíma obutýma botama byla mezera tak na dvě, možná tři stopy a už zase začala prosvítat. V tu chvíli jsem viděl ten kontrast předchozího "drastickýho mučení" s romantickým pohledem skrz žaluzie, vychutnal si ten obrázek učiněného ztělesnění bobra a zla v jedný osobě a bylo mi jasný, že příště přijdu znovu a ještě radši.

Přišlo emailem

2008-11-10T11:18:00.001+01:00

Jestli si chcete prodloužit život, podívejte se na tohle:

Minidovolená - část... poslední

2008-11-06T21:37:00.012+01:00

Pro velký úspěch musím ještě dokončit tu minidovolenou. Zmíněné záchody radši přeskočím, stejně tam byly jenom takový ty řeči o přeplněné žumpě a dobíhání na poslední chvíli, a to je nechutný. Tadyto taky. Tohle je trapný. To zbytečný. Tamto šílený. Vysvětlit, proč jsem psal o Radkovi tak podrobně - né. Škrt. Přeškrt... Sakra mně už nic z toho textu nezbývá! To je bordel. Vlastně ne, je uklizeno. Uf. Snad jen malý doporučení, tip na výlet, i když mírně zprofanovanej. Pořád se může najít někdo, kdo tam nebyl. Mám na mysli středověkou krčmu v Dětenicích. Do doby, kdy to byla vzácnost (což pořád relativně je), o ní lidé mluvili v superlativech a teď, kdy je tenhle styl "hospod" už častější, jsou najednou (skoro) všichni chytří a světoví a hlavně "všudeužjsmebyli". Ale co, lidi takoví jsou, mě nevyjímaje. Ať už píšu pravdu, nebo jen zavádějící subjektivní pohled, stojí za návštěvu zcela tutově, i proto jsme museli využít toho, že těch pár dnů nebydlíme daleko.

"Co si dáš k žrádlu sedláku! Nezdržuj, nevidíš kolik tady mám hladovejch krků?! A chlastat budete co? Z tebe to leze jak z chlupatýho! No mluv! Vyřízli ti jazyk, nebo to mám udělat já?!", tak kdo neskousne takovýhle řeči, tak tam radši nechoďte. Je to "v ceně", patří to tam jak zadní brada na hrnec a když budete mít štěstí jaky my, bude zmíněné věty říkat hezká selka s obrovským středověkým výstřihem. Bez toho oblečení, mluvení, hektickýho obsluhování a dalších nenápadných detailů by to bylo zkrátka neúplný. Snad jen ta přenosná elektronická kasírka vybočuje, ale při počtu lidí, co chtějí najednou žrát, se nedivím. Eba ve svém nedávném článku psala o smysluplném využití peněz a já můžu tímto vyseknout poklonu manželům Ondráčkovým, kteří něco podobného udělali při záchraně přilehlého zámku. Jak jsem už u Eby napsal.. mít peníze je jedna věc, ale rozumně a nesobecky je využít, je věc druhá - myslím, že jim se to povedlo i s nádhernou konírnou (má samostatný internetový odkaz). Když se začtete do historie jejich zámku, dozvíte se asi polovinu toho, co je to stálo (teď už peníze na mysli nemám). Druhou polovinu si můžete doplnit při vlastní návštěvě, třeba i skouknutím fotek z období, kdy tam byl pasťák. Zelinkavý dlaždičky a podávací okýnka do kuchyně, co na těch "hnusných historických freskách" pořádně nedrží, no to musela být noční můra pro tamního socialistického údržbáře. "Tady by bylo potřeba probourat dveře šéfe! Ať nechodíme zbytečně kolem, kdo to tady vymejšlel! Mám tam dát ty prosklený papundeklový řediteli?" No, kdyby se někde na zdi objevil Žižka na koni se samopalem v ruce, vůbec bych se nedivil. Pokud se vrátím ještě ke krčmě, nemůžu vynechat varování, abyste vybírali ze žrádelníku opravdu opatrně. Většina jídel má středověké, tedy obžerské rozměry a zkuste něco vrátit! - když nebude mít služka náladu, tak vás zastřelí na místě (případně vám to za mrzký peníz zabalí s sebou, což je míň bolestivá varianta). Pivo tam vaří (ano, vaří) tak dobrý a silný, až jsme byli rádi, že tam nejsme na kolech, takže taky opatrně. Nenechte se zmást přiloženými fotodůkazy, na své si přijdou (jak je ostatně vidět na předchozím obrázku) i "nenapravitelní kytkožrouti", i když určitá diskriminace tam je, to víte - středověk.Ať vám slouží.

---

odkazy:

krčma - video

hlavní rozcestník

Náhodou

2008-11-02T23:54:00.005+01:00

Spoustu věcí dělám rád jen tak, náhodou. Tímhle způsobem se taky rád dozvídám něco nového. Ti, co znají víc, než já, si teď mohou třeba hlavu ukroutit, ale to nezměním já, ani oni. Každý jsme na jiném stupni a každý, kdovíproč, se ohlížíme po těch ostatních. Inteligenci, sociální cítění, vzhled, partnery, atraktivitu, možnosti, moc. Porovnáváme toho tolik. Hodně věcí nevím. Spoustu věcí ale taky znám. Přesto se snažím zůstat tam, kde jsem. Ono ani nejde o snažení - člověk tam prostě zůstane, s tím nic nenadělá - ale aspoň se nesnaží být jinde, a to je důležitý. Ztratil jsem spoustu času snažením být někde jinde. Už nechci. Do včerejška, kdy dávali životopisný film o Ray Charlesovi, jsem třeba nevěděl, že sahal ženám na zápěstí. Maskoval to podáváním ruky, nenápadně přidal druhou, kterou jemně přejel část předloktí. Byl přesvědčený o tom, že žena, která má hezké zápěstí, je krásná celá. Taky jsem nevěděl, že už umřel. Před čtyřmi roky. Stejně tak jsem nevěděl, že jedna z jeho nejslavnějších písní , která se stala státní hymnou státu Georgia, není původně jeho, i když slíznul smetanu. Už vůbec jsem netušil, že si píchal heroin a nechtěl s tím přestat. Žádná svatozář. Byl to dobrej film s perfektním hereckým výkonem hlavní postavy. To už vím. Nezajímám se o spoustu věcí, někdy mi to vadí, že nevím, ale zas mám výhodu, že můžu být častěji překvapený, můžu se často dozvědět něco nového. Třeba co je to "la petite mort", nebo že želé je látka, která se vyrábí přidáním kapaliny buď do želatiny, kdy se poté jedná o živočišný produkt, nebo do pektinu, což je látka přírodního charakteru. Taky se mi líbila hláška "láska patří k mládí tak, jako mládí k socialismu", vy nevíte odkud to mám?! Tak jste pozadu. Aspoň v tomhle. Vy nevíte! Styďte se, anebo snažte. Máte na výběr. Stejně jako já. Dnešní večer jsem strávil debatou o relativitě, dogmatu fyzikálních zákonů a vlivu osvědčených mouder a pranostik na rozhodování člověka o budoucnosti vesmíru a člověčího bytí. Bylo krásný pozorovat, jak chce mít každý svou pravdu. Jak jde někdo přes "mrtvoly" a nenechá si nic vysvětlit (mnou samozřejmě), nebo jak pár lidí mlčí, pozoruje, kýve a jde s populární myšlenkou, která je v té chvíli aktuální a dočasně obhajitelná. Chovali jsme se úplně stejně, jako se podle mě chovali ti, kteří (narozdíl od nás) něco vymysleli, přesněji zanechali hmatatelný důkaz (který můžeme kdykoli zpochybňovat, nebo z něj vycházet, protože taky chceme mít svůj kousek zásluhy na budoucnosti).
Jo, spoustu věcí dělám rád jen tak, náhodou. Rád bodám prstem do mapy, jezdím vlakem "nazdařbůh", nebo si vezmu slovník a otevřu ho tam, kde to zrovna vyjde a čtu. Za tím účelem jsem před pár dny taky pověsil ten "golfový míček" tam dole v zápatí. Všimli jste si, jak rád používám uvozovky? Zvláštní.
Dobrou noc.

.
P.S.: Kontrolní otázka: "Která z vás se v úvodu článku podívala na své zápěstí?"

Minidovolená - část druhá

2008-11-02T18:04:00.008+01:00

"...a téměř okamžitě usnul s neblahým pocitem, že zítra je taky den" - a měl jsem pravdu. Jakmile se začalo ozývat vypouštění teplého vzduchu mých spoluspáčů v kratších intervalech, bylo mi jasný, že v uzavřené místnosti dlouho nevydržíme a čas opatrného vstávání se neodvratně blíží. Vychutnával jsem si takovou tu chvíli, kdy jsou skoro všichni vzhůru, ale nikdo nechce být tím, kdo začne ostatním diktovat, že se má vstát a začít fungovat. Takže všichni čekají na všechny a nikdo se ani nehne. To určitě znáte. Z návštěv přes noc. Když jsem se rozhodl, že přestanu tuhle idylu vnímat jenom sluchem a konečně rozlepím pravý oko, vyjelo ze mě rozespalý: „Ty vole... já vidím ven!“ a díval jsem se přímo do nějakého kapradí. „Co to meleš, když je vokno, tak je jasný, že je vidět ven“, odpověděl mi někdo za mnou ještě ospalejc. „No jo, jenže já vidim ven, i když tady není žádný okno... ty bláho, tady je normálně prasklá zeď na dospělej palec“, jsem poslal jako odpověď a začal se při vzpomínce na včerejší vychvalování chaty paní správcovou smát. Nic jsem jí radši neřekl. Jednak bych jí asi nesdělil nic novýho a ještě, jak se mi podle prvního kontaktu vyjevily její schopnosti, bych tutově riskoval příplatek za kontakt s přírodou. A tak se naplno rozjela naše čtyřdenní minidovolená.

Po mírně adrenalinovém (studená voda) absolvování ranní hygieny v lesní boudě budce (popsané v minulém díle, ale ještě o ní bude řeč) jsme sešli kopec do restaurace na snídani. Ta byla ovšem luxusní. Člověk tam mohl každé ráno vyměnit čtyřicet korun za parádní křupavý rohlíky, sýr, limonádu, máslo, marmeládu, čaj, mlíko, ovoce, různé pomazánky, a to v málokdy omezeném množství. Jenom Radkovi moc nechutnalo, protože ten je zvyklý od maminky pomalu na „pečený holuby“, ale kdybyste ho znali, nedivili byste se stejně jako já. Ten rozmazlenej fracek měl už jako malej tolik angličáků, že si mohl klidně hrát na dvoukilometrovou dopravní zácpu!! Ale nezáviděl jsem mu tehdy ani trochu. Možná tedy. Pravděpodobně. Zřejmě. Myslím. Matně vzpomínám. Až na ten tank teda, co střílí tužky (po tom, co dojde střelivo, tedy přícucky na plastový štangli), k tomu se přiznám. V každém případě dneska už mu závidět není co, nedávno se rozvedl. V dobách předsvatebního optimismu o ní pořád mluvil jako o pokladu, jenže ten se krátce po „ano“ změnil na pokladní a po roce se finančně ožebračenej vrátil k mamince, což mu evidentně ubírá na těžce vybudovaných chlapských vlastnostech.

Posnídaňovou náplní všech dnů byla jízda na kole. Proč bychom je jinak taky s sebou vozili, že jo. Navíc hned první den mi bylo jasný, v jak nádherným místě to jsme a že to jezdění budeme klidně opakovat, a to dobrovolně. Věděl jsem, že Prachovský skály jsou pěkný, ale netušil jsem, že se dá přímo v nich (tedy 2km od nich) takhle bydlet v kempu. Nechci moc uvádět názvy míst (a prosím vás o to samé), protože by mě mohli kamarádi najít a sprostě usvědčit z přibarvování historek. Proto sem dám radši mapu, která navíc krásně ukáže celé okolí. Račte si posunovat, zvětšovat a zmenšovat, prostě cestovat myší sami.

S terénem je to tam trochu horší, spíš řeknu, že celkem peklo, silniční kolo si neberte. A bacha na koně, je jich tam dost. To by mohl být vlastně další tip pro některé z vás – je tam farma s projížďkami na koni. Nikdy bych nevěřil, jak se dá ostře klusat (nebo cválat? jaký je v tom rozdíl, prosím napište) lesem tak, aby jezdce neskolila nějaká větev (no, taky slušně lítaly na zem vlastně). Zrovna když jsem se zastavil a fotil důkaz mé jízdy na kole, uslyšel jsem...tedy spíš ucítil (vibrace) dusot kopyt a rychle jsem se stáhnul stranou. Sotva jsem došlápnul do bahna (až po kotník, to mi budou dlužit nadlouho), přelítly kolem čtyři jezdkyně takovým tryskem, že jsem ani nestačil zdvihnout ruku s foťákem, který byl dokonce i zapnutý a jejich krátký „Díky!“ jsem zaregistroval až když byly fuč, takže bez odpovědi. Líbilo se mi to, ten pohled na ně nezapomenu, dost jim to slušelo. Neberte si ani pruty na ryby (viz obrázek z původního článku). Neberte si ani plavky (no, nechci křivdit, možná už je to jinak), jednak je to tam zakázaný a stejně je nejlepší koupání „navostro“. Prosím vás, nejdřív si ale prozkoumejte terén okolo. Teď mám na mysli konkrétně jednu starší paní, která to málem duševně odnesla, ale stejně ji podezřívám, že tam šla dělat to samé, co my. Těsně po tom, co jsme zahájili vynoření a šli si pro oblečení, tak tam stála a lamentovala, že co si to dovolujem a zákaz koupání a děti a tak, ale že je půl dvanáctý v noci, na to ohled vůbec nebrala. Nakonec se s tím hrůzným zážitkem celkem srovnala a soudní žalobě za psychickou újmu jsme se s úspěchem vyhnuli pravděpodobně díky relativně nízké teplotě vody, která zajistila čistotu okamžiku po všech stránkách, už jenom proto, že naše klíny vypadaly jako dokonale vykradená hnízda.

Další kapitolou jsou už zmíněné záchody v boudě na okraji lesa, jenomže já teď musím... hergot to je hodin... na pivo.

/takže pokračování zase někdy příště/

.

Rozhovor

2008-10-29T17:54:00.002+01:00

- "Starý muž umřel", řekl první
- "?!"
- "No. Dozvěděl se od doktorů, že má nemoc, na kterou umře. Tak se lekl a umřel."
- "!!", lekl se druhý a stočil své kroky tak, aby minul nemocnici, do které měl původně namířeno.
- "Blbec", zamumlal si první a šel rovně.

(stalo se dneska, opravdu)

Odkaz

2008-10-28T22:52:00.002+01:00

Nezlobte se, že zas jen odkazuju, ale nemůžu jinak, než přesměrovat na Kyklopa, kterému se opět podařil husarský kousek. Tentokrát s filmy pana Švankmajera. Ty jsem pohromadě ještě nikde neviděl. Vy ano?

Je to malíř

2008-10-20T01:13:00.004+02:00

Po přečtení aktuálního článku u Báry (Manky) a zejména jejích úvodních slov - bez dovolení cituji: "Vyvstala nutnost si poručit, že podzim je příjemné období, kdy příroda udivuje krásným barevným sladěním do žlutavě oranžových odstínů, které v například v Africe vůbec neznají.", jsem zahořel touhou po výletu do přírody s tím, že si nafotím nové blogové záhlaví. Sešlo z toho v momentě, kdy jsem lehnul na klády a regulérně usnul jako špalek. Asi po čtvrthodině mě probudil nějakej sajrajt, co mi spadnul do nosu a já si připadal jak v pohádce. Pro to ticho, tedy pro zvuky, které přes den do toho prostředí patří a ladí. I pro to ostatní. Vyfotil jsem si, co bylo zrovna nade mnou, kousnul si do tatranky a užíval tu chvíli nemusení aniž bych se hnul z místa. Akorát Měsíc jsem si nemohl nechat ujít, to snad uznáte. Ve dne jsem ho ještě nikdy nefotil. Zůstal mi z toho příjemnej pocit, že jsem ten den proflákal jakýmsi povoleným způsobem.

Banán

2008-10-16T22:13:00.005+02:00

- "Takže říkáte, že to nejde levnějc, třeba bez papíru?"
- "Nejde, už jsem to řekl třikrát pane. Žádné slevy nedávám, nemám z čeho, takové slibovací rezervy si předem nepočítám."
- "No ale nešlo by to..."
- "Nešlo, už tahle cena je níž, než moje obvyklé."
- "Jenže já nepočítal... že tolik peněz... rozumíte?"
- "Dobře, tak že jste to vy, tak to budete mít o pět procent dražší."
- "Cože!!? Snad levnější ne?!"
- "Dražší, levný to bylo doteď."
- "Jakto?! Proč?!"
- "Protože jste mi sebral banán."
- "Co..to.. jakej banán?!"
- "Před školní jídelnou."
- "Co? Kdy? Jak?!"
- "To máte jedno, tak až to bude aktuální a budete mít zájem o moje služby, tak se mi ozvěte. Nashledanou."
- "Nashle...danou..."

Taky máte někdy chuť někomu nasadit brouka do hlavy, nechat ho stát na místě s otevřenou pusou a ještě vám je to úplně jedno? A máte nějaký nevyřčený starý křivdy (ať už jsou velký nebo mini)? Jak se jich zbavujete? Měli jste někdy takovouhle příležitost?

P.S.: (Ten okradenej, bez banánu jsem byl samozřejmě já.)

Filosof

2008-10-11T22:28:00.004+02:00

"Beruško! Slunéčko moje sedmitečné!", odříkal s posvátným nádechem starý pán a nekontrolovaně se zubil na černočerveného broučka na nejvyšším výhonku nedávno zasazené květiny u parapetu okna, které mu ten večer skýtalo rozhled po krajině, nádherně zalité západem slunce. "Fugit irreparabile tempus", si krátce povzdechl a uznale pokýval hlavou, pokrčil koutky směrem k bradě, ze spodního rtu udělal převis a upřel pohled do lesních hřebenů na obzoru. Dnešek byl dobrý den, to se mi bude dobře usínat, pomyslel si. S tichým klapnutím zavřel ohmataného Senecu, obřadně vyklepl dýmku a se slovy "Finis coronat opus", zkurvil jediným scvrnknutím na podlahu beruščino celodenní snažení.

(Už ne)chořím

2008-10-07T14:01:00.006+02:00

Tak jsem se konečně dočkal. Všichni kolem to měli, snad jenom já jediný pořád nic. Už jsem si připadal trapně. Nechápu, proč se nějakej lék má brát po padesáti kapkách?! Proč prostě neodšpuntujou to pitomý kapátko a nenapíšou polévkovou lžíci?! Podezřívám doktory, že chtějí zároveň léčit pacientovu netrpělivost. Jedna - dvě - tři.... tři.... tři.... čtyřipětšestsedm - osm...osm....ooossssmmm - devětdeset - jedenáct - dvanáct - třináctčtrnáct - sakra kolik to bylo?! - šestnáct - sedmnáctosmnáct-totošustí-devatenáct - dvě velký k tomu je dvacetjedna... atd. Ještěže tenhle sport neprovozuju moc často. Toho výrobce kapátek bych dal ke zdi, anebo ještě líp - odteď budeš pít podle návodu! A máš to. Taky nechápu, kdo může dát svýmu psovi jméno Bacil (to mám z toho gůglování doprovodného obrázku, který jsem nakonec vyměnil za instruktážní video). Brr... je to hnusný [polk]. Taky si myslíte, že medicína musí být hnusná? Mně se moc nelíbí to dnešní ochucování léků pro děti (vlastně i dospělé). Pamatuju si dost dobře, jak jsem z těch lektvarů byl tak rychle vyléčenej, jak jen to šlo. Taky "voblbováků" bylo myslím míň. A taky si pamatuju Isabelu. To byla kobyla. Stříbrná jak z Popelky - tý šafránkový. Grošák(?) Bylo mi možná tak deset, co mě na ni v zimě posadili. Všude bílý pole a grošák (asi teda). A pak angína jako řemen. Proto si to pamatuju. Čtrnáct dní v kuse a já nesměl vystrčit ani palec od nohy. Jen jazyk na doktorku dvakrát týdně (tehdy ještě jezdila po pacientech - dneska na ni nemůžu vystrčit pomalu ani v ordinaci). Fuj to je mi blbě. Potřebuju Macha a Šebestovou, Zn.: Nutně.

(P.S.:Vždycky mě dostane ta pasáž (čas 6:10) "a když přišel pan doktor a Kropáček na něj udělal EEEÉÉAAÁÁÁÁ..." to musel pan Nárožný vypadat:)

Výstava s velkým "V"

2008-10-05T14:58:00.002+02:00

Hromy blesky potřetí... a naposled.

2008-09-27T13:42:00.015+02:00

Jo, zvrhlo se mi to tady v nechtěnou exhibici umělohmotného kýče, ale vzhledem k tomu, že jsem šel od nejhorších fotek k těm, které se mi líbí nejvíc, tak nemůžu, nechci neuvést poslední, třetí část tohohle nudného seriálu. Ano, je to taková umělá podívaná, uměle vyvolávaná radost, umělé pokoukáníčko...(v reálu myslím), ale je to mnohem lepší, než uměle vyvolávané problémy a překážky. Jakoby těch skutečných, opravdových a blbě zdolatelných klacků pod nohama nebylo dost.

Hromy blesky podruhé

2008-09-25T19:20:00.013+02:00

A teď trochu barevnějc

a ještě něco pro milovnice žluté:

Ahoj

2008-09-25T16:59:00.003+02:00

"Ahoj", mi před chvílí zaznělo na parkovišti za zády. Už při otáčení a zaostřování jsem si byl téměř jistý, že vím, o koho jde. Trochu ustaraný obličej, na ruce obtočený mimčo, v druhé nákupní taška a klíčky od auta. Slušelo jí to ještě víc, než kdysi. Tep mi vyletěl na několikanásobek a na tváři se uhnízdil debilně obrovský nehraný úsměv i přesto, že mi okamžitě do hlavy skočil našeptávač "to dítě mělo bejt moje do hajzlu".

/radši se vrátím k tomu ohňostrojení/

Hromy blesky

2008-09-22T22:17:00.027+02:00

Jak napsala Rulisa u minulého článku, po Měsíci moje nejoblíbenější téma (ale podzim, to je malíř!) :) Zatímco první pokus vyvolal oprávněně částečné pohoršení, d ruhý už byl asi o cenťák lepší... bohužel u všeho neplatí vzestupná tendence a focení ohňových efektů je zajímavé hlavně proto, že nikdy nevíte, jak to dopadne. Ten zvláštní úkaz, který jsem vyvěsil v předchozí hádance, na obloze opravdu visel a možná, že byl dokonce chtěný, několikrát se opakoval. Další možnost je špatné načasování (to je ten hlavní důvod nejistoty výsledku). Letošní focení opět nebylo dokonalé (a doufám, že dokonalé nikdy nebude) netrefoval jsem se do "výbuchů", někdy spíš do listů stromů a byl jsem příliš blízko na to, aby se mi vešla většina efektů do zorného pole. Příště zkusím najít jiné, vzdálenější místo i kvůli těm "hromům", které vám někdy tak zacloumají se stativem, že jde celá fotka do háje. Přesto z toho něco zbylo a první část vám chci ukázat i tady, nebudete-li proti. Tentokrát s minimálními dodatečnými úpravami (většinou jen oříznutí).

/pokračování příště/

Hádanka

2008-09-21T00:51:00.004+02:00

.
Co je to? Co to je? No co je tohle?!

Poslední?

2008-09-19T08:57:00.002+02:00

...
odkaz
...
...a ještě druhý odkaz

Nemůžu spát

2008-09-14T04:09:00.008+02:00

a kdo za to může?!
áááá
No jasně!

Hele... taky se vám zdá, že je tady někdo na to focení Měsíce úchylnej? Normálně se spaním nikdy problém nemám, tedy ve "spolupráci" s ním, ale dneska mě fakt regulérně vytáhl z postele (a taky ti vožralí pod okny, co na něj před chvílí svorně dělali "húú..haaaaúúúú", ale to je jedno. Všimněte si toho pupíku tam dole (prý se jmenuje Tycho), tedy ne úplně dole (a to je právě ono), normálně tam je, ale teď je tolik na západní straně, že jsem to ani nikde nenašel. Fakt, kouknětě se sami tady, nebo ještě líp tadyhle. To je zvláštní. A teď mi někdo poraďte, jak mám usnout.

Skrytá řeka

2008-09-12T19:01:00.007+02:00

To byste nevěřili, jak taky může vypadat řeka při náhlých změnách teplot. Tedy pokud v tom místě nebydlíte a nesmějete těm projíždějícím, co jsou z tohohle úkazu vykulený. Z fotek to anitak nevyzní, ale měli jste vidět tu obrovskou parní lokomotivu, jedoucí po klikaté dráze nádhernou krajinou. To se dá, myslím, omluvit i focení přes sklo a za jízdy (tam fakt nešlo zastavit).

Nechápu

2008-09-10T11:27:00.006+02:00

Nechápu, jak můžeme nadávat na naše neschopný politky, na násilí ve světě, na vysoký výskyt blbců a divných nenormálních lidí kolem nás, když se nedokážeme rozumně domluvit na pořadí v čekárně. Jo, už zase, dneska ráno. Přehlídka arogance, netečnosti a opovržení nad druhými, bez zamyšlení nad sebou samým. Opět a zase bez rozdílu věku. Ta tlustá dýchavičná paní s vrozeným pudem všechny srovnávat do latě byla nejhroší (cha! klidně tam ten překlep nechám). Diskriminace? Jo. Takové ty drobné nenápadné křivdy z rychlých úsudků a prvních pohledů, bez ochoty zjistit si víc o člověku, kterého mám na mušce. Zvykám si. Když vyleze opilý chlap z hospody, je to relativně normální. Když vyjde v takovém stavu ženská, je to čarodějnice k upálení, matka na zatracení. Hubený člověk se může cpát na veřejnosti čímkoli a v jakémkoli množství, zvlášť hezká hubená ženská - to je chudák, který pro samé povinnosti a práci nestíhá ani tu bagetku slupnout, a vypadá sexy i při jídle. Přesný opak tlusťochů - co na tom, že dneska neměl ještě ani housenku, takhle se prasácky ládovat zeleninovým salátem na veřejnosti! Vždyť těmi knoflíky musí za chvíli někoho zastřelit! "Už vím, kdo mi zkazil děti!!! Takoví, co ukazují, že žrádlo je orgasmický požitek nade všecko!!", hergot...musím si zajít ještě pro jeden chlebíček (říká si bezchybný člověk). Diskriminace? Jo. Taková malá, často jen podvědomá, ale jo. Něco jako když si zkontroluju poklepem na kapsu svou peněženku kdykoli kolem přejde nějakej "vágus", a přitom může být takový.... splendidní. Žeby to byla výsada Čechů? Neschopní cizinci se prý totiž vejdou jenom do jedný bedny.

Muzikant

2008-09-07T10:38:00.002+02:00

.

.

.

.

co tomu říkáš, Fousku? :-)

Není seriál jako seriál

2008-09-05T09:14:00.003+02:00

Deadwood byl dal jako povinnou "četbu".

/jede od začátku každým čtvrtkem/

Tak normálně

2008-09-04T23:35:00.004+02:00

Nejlepším měřítkem bohatství je pro mě sýr.
Pořádně velký kus plátkového sýra, třeba madeland, ementál, moravský blok.
"Pořádně velký" znamená tak velký, že do něj zakrojíte bez starosti, že musíte šetřit.
Tak velký, že nemáte nepříjemný pocit, jak mizí před očima ještě před poznáním jeho chuti.
Někdy to zkuste, je to dobrý pocit.
Být bohatý.
Tedy pokud na to máte.

Dneska jsem potkal známého, se kterým jsem se nechtěně míjel asi pět let.
Podávám mu ruku a zápasím se zlatem na jeho prstech.
Ani nevím, co to vlastně držím ve své dlani.
Snad jenom na dvou prstech měl jeden žlutý prsten, na všech ostatních dva až tři.
Včetně palců.
Asi je nemocný, jinak si to (v kombinaci s řetězama pod krkem) nedovedu vysvětlit.
Nebo neví, kde se skutečné bohatství nachází (ano, správně, v prvním odstavci).

Jeden příbuzný, který mimochodem zná hodnotu sýra moc dobře, je na vozíku.
Snaží se bojovat s neúprosně pesimistickým (realistickým?) výhledem lékařů.
Je na začátku. Zatím se nadechuje k útoku.
Když ho "pouštěli" do zařízení, kde učí lidi "jezdit", tak mi zašeptal:"Já jim jakože slíbil, že nebudu vyšilovat a spořádaně drandit, abych měl na chvilku pokoj, ale voni ještě nevědí, že jim na ten vozík seru", ušklíbl se a šibalsky zamrkal.

Celkem mě štve, že se ani sýrům nevyhnula móda "BIO" a bere se to někdy šmahem, bez ohledu na skutečné zásluhy, ale pokusím se s tím nějak poprat, nebo aspoň zeptat, kde je pravda.
Něco jako jeden kluk v obchodě, který zatahal nějakého chlapa za rukáv a říká:
- "A tati, co je to biopárek?!"
- "No... to je..."
- "???!"
- "To je... párek, ve kterym je maso", vypotil ze sebe tatík, otřel si čelo a já plivnul paní pokladní na běžící pás.

Vyndal jsem z košíku třičtvrtěkilový kus madelandu, vytáhl "prkenici" a pyšně, až povýšeně se rozhlídl po okolí.
Bylo to všem ukradený.
To nechápu.

Další den jsem vyřešil jeden problém, na který jsem pořád nemohl nějak dosáhnout a získal tak pocit, že není nic, co bych nemohl zvládnout. Se sýrem v lednici, v kombinaci s krátkými relaxačními výhledy z oblíbeného místa bez lidí a internetu jsem si potom uvědomil, že to není jen pocit.
Myslím, že je to dobře.
Akorát musí člověk vědět, jak velkej kus si může ukrojit.
Ne moc.
A už vůbec ne málo.
Tak normálně.

.

Pracovní schůzka

2008-08-19T20:29:00.005+02:00

Odpoledne jsem měl pracovní schůzku s jednou paní.
Že je hezká, jsem se dozvěděl až tam.
Žádné varování ohledně sympatického vzhledu jsem přes telefon nezaznamenal.
Dokonce zněla spíš nehezky.
O to byly moje pohledy na její svetrem schovávaná prsa čitelnější.
Byly fakt hezký, to byste museli vidět.
Stejně jako obličej a všechny ty věci okolo.
Někdy mi bylo až trapně, protože to nebyla schůzka o čtyřech očích a uších.
Ale co mě překvapilo úplně nejvíc - jí jsem byl taky něčím sympatický.
To prostě poznáte.
Na prsa mi, pravda, nekoukala, ale občasný nervózní prohrábnutí vlasů (jejích tedy) takovým tím zvláštním způsobem (jakože skoro filmový potřásání hřívou - ta byla taky hezká) zrovna ve chvíli, kdy ví, že ji pozoruju a i další neverbální projevy - to mluví jasně.
Taky jsme často odbočovali od tématu schůzky.
Celkem jsem se divil, protože (v mých očích) patřila mezi ty, které o typ, jako jsem já ani nezakopnou a když, tak si utřou botu.
A pak mi to docvaklo.
Neví o mně nic podrobnějšího.
Myslí si, že moje práce mě řadí automaticky do vyšší, atraktivní společnosti.
Nezná moje mínusy a ty, které vypluly napovrch už na první pohled, tak přetloukla nějakým idealizovaným plusem.
Nezná mě.
A mně bylo příjemný ji v tom nechat - proč bych taky něco opačného dělal.
Ale já zas neznám ji.
A bylo jí příjemný mě v tom nechat - proč by taky něco opačného dělala.
A některé mínusy, které jsem odhalil už "na první pohled", jsem přetloukl jiným plusem (hlavně tím nejvíc viditelným).
Byli jsme na tom stejně.
Myslím tedy.
Můj zkreslený úhel pohledu.
Kde je pravda a kde začíná moje domýšlivost, to je jiná otázka.

A tak mi najednou dochází, jak se úzkostlivě bojím, že někdo bude chtít znát víc, než jsem ochotný dovolit.
Jak neochotně hodlám riskovat ztrátu těch idealizovaných plusů.
Připadám si směšně.
Ale už se těším na příští schůzku, která původně vůbec nebyla nutná :-)

Tescobrabec

2008-08-10T17:26:00.002+02:00

Trochu života do toho nakupování prosím!

...

Štěstí z Kokury

2008-08-06T14:19:00.001+02:00

...

...

Věta měsíce

2008-07-29T21:49:00.003+02:00

...
- "A miluješ mě?!"
...
- "Ano, samozřejmě Ani."
...
- "No tak mě kurva miluj!!!"
...

/dnes dopoledne, vedlejší stůl v jídelně, někde mezi polívkou a svíčkovou/

Není nad pořádnej kočár

2008-07-26T13:47:00.003+02:00

Haló haló

2008-07-16T20:28:00.007+02:00

Kdo máte čas a chuť, přepněte na ČT2 - právě začíná (20:30) výborný film Kafe a cigára od J. Jarmusche. Hvězdnější obsazení lze najít jenom těžko. Roberto Benigni, Steve Buscemi, Iggy Pop, Tom Waits, Alfred Molina, Bill Murray, Cate Blanchett... Překvapilo mě to, proto tak nahonem, ale fakt stojí zato.

(a není vůbec podstatný, když člověk nestihne začátek)

odkaz pro ty, co nestihli a chtějí vědět o co jde

.

Ňjů dyzajn

2008-07-10T16:41:00.002+02:00

Nelekejte se,
nepohoršujte,
je čas na změnu
na změny...

Pravdě podobný industrial

2008-07-07T12:07:00.010+02:00

nalaďte si (se), prosím a nepředbíhejte...

Připadám si jako zmetek,
jako nedokončený výrobek,
co sjel z pásu dřív, než měl.

Nic mi nechybí, jsem relativně kompletní,
ale jakoby selhala výrobní kontrola,
poslední zkouška provozuschopnosti celku.
Jednotlivé součástky fungují,
ale nespolupracují.

Někdy se přistihnu, jak se snažím někam dostat.
Jako bych chtěl vylézt zpátky na pás, aby mě dali dohromady.
Ostatní "výrobci", padající čerstvě dolů, mě ale srážejí zase do bedny,
tam mezi ostatní, hotové a neroztříděné,
ležící podle toho, jak zrovna spadli.

Zaráží mě ta nechuť nebýt jako ostatní,
stojící vedle touhy být jako někdo jiný,
jako někdo, kdo se zdá lepší.
To srovnávání je zarážející,
ne výsledek,
ne ta pravda - není podstatná,
i proto, že je neopravitelná.

Nechápu svou potřebu něco opravovat.
Měnit.
Neznám důvod pouštění se do nepodstatných věcí.
Abych zjistil, které to jsou?
Blbost.
Zbytečnost.
Opakovaná chyba.

Kosmické lodě potřebují postrčit.
Nějakou věc, která je vynese nahoru,
aby byla vzápětí odhozená.
Aby nepřekážela.
Netížila.
Žádný rádoby chytrý metafory,
ženská v tom není.
Možná by bylo lepší, kdyby byla,
bylo by to jednodušší.
Ne jednodušší.
Bylo by to řešitelnější.
Možná.
To je pravdě podobný.

Neperu se.
Násilí nemám rád.
Ale vím, že nenechám strkat do kouta,
zvlášť, když je to v posměšném tónu.
Někteří se mé zdrženlivosti diví, prý vypadám,
jako bych často svoje věci prosazoval silou.
To taky nechápu.
Jak může někdo vypadat úplně opačně,
než jaký je?
Vnitřek a vnějšek je přeci provázaný.
Žeby další vada?

Ne dokonalý výrobek,
o něj mi nejde.
To je nereálný.
O tom jsem se už nakecal hodně.
Ale použitelná věc,
aspoň jedna dotažená do konce.
To bych chtěl.
Taková, co projde zase mou kontrolou,
mými nároky.
Neprofláknutými.
Nesdělitelnými.
Interními.
Niterními.

Vrátit mě nejde,
záruka je dávno prošlá.
Ani vykoupit obal nelze.
Životnost sice negarantovaná,
ale přesto dál, než si myslím.
Pravděpodobně.
Pravdě podobně.
Přibližně.
Použitelnost nejistá.
Nesnadno prodejné zboží.
Nejnižší poloha regálů.
Bez reklam.

A úplně nejvíc nechápu tu vrozenou "antiobranu".
To zkratkovité odmítání nabídnuté pomoci.
Bránění se novým i starým kontaktům.
Nevím proč.
Možná ze strachu,
že se někdo dozví mou skutečnost,
jaký doopravdy jsem,
a to nepochopitelně nedovolím.

Připadám si jako zmetek,
ale ne v tom smyslu, jak to mezi lidmi obvykle vyznívá.
Jen jako nedokončený,
nebo špatně odvedený výrobek,
co sjel z pásu dřív, než měl.
Aniž by mu někdo řekl,
proč byl vlastně sestavený,
když vlastní pocit naplnění
se jaksi nedostavuje.

...
vidíte... ani to nedokončím
...
navíc plácám poslední dobou nesmysly,
nechutně laciný nesmysly.

...

Už je to tady zase...

2008-07-03T18:30:00.005+02:00

Někteří si možná vzpomenou na jednu epizodu ze života mého předešlého blogu. Myslíte si, že mi někdo poslal email s nějakým vysvětlením? Myslíte si, že funguje jejich kontaktní formulář pro zjištění důvodu? To jsem zvědavý, jaká odpověď mi přijde tentokrát.

Jejich server je celkem dobré úložiště - to na vysvětlenou těm, co zvažují větu "Proč s nima máš ještě něco společnýho hergot!?"

..

/pro zvětšení klikněte na obrázky/

.

a má to pokračování:

.

Tip

2008-06-23T11:28:00.004+02:00

O serveru Film1.cz jsem už jednou psal a od té doby ho najdete ve sloupku mezi odkazy, co "stojí za návštěvu". K těm podařeným kouskům patří i tenhle film. Příběh, který se mi v sobotu odehrál před očima téměř se stejným scénářem. Poslední dobou jsou podobné situace vidět častěji. Schválně - tipnete si, v jaký roli jsem přibližně byl?

P.S.: nenápadně přibyl další amatérsko-filmový odkaz, všimněte se prosím... třeba takový "Les bez stromů", u něj si může hodně lidí hlavu drbat...

.

Špekáčkový stav

2008-06-20T17:50:00.002+02:00

Dneska je dvacátýho června.
Dneska jsem chtěl být o deset kil lehčí.
Povedla se jenom čtyři.
Aspoň že tak.
Ale trest mě nemine.
Všimli jste si, jak jsem alibisticky nikdy nezmínil případný sankce?
Můj ortel zní: ""Půjdeš do dvou týdnů za specialistou a řekneš:"Dobrý den, chtěl jsem zhubnout deset kil a nedokázal jsem to. Potřebuji vaši pomoc." A běda ti jestli to budeš oddalovat.""
Tak.

...a teď jdu na pivo

.

Čekárna

2008-06-09T23:03:00.004+02:00

Dneska jsem byl v čekárně u obvodní doktorky.
Nadvakrát.
První pokus jsem musel po půldruhé hodině čekání kvůli schůzce vzdát.
Do první kapitulace jsem si vestoje z chodby prohlížel sedící pacienty.
Byli staří.
Ne většina, všichni.
Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem.
Krom citoslovcí používali nejvíc slovo "bejvávalo".
Pak přišel mladší člověk.
Asi 25 let.
Bez pozdravu prošel rychle celou čekárnou a docela neomaleně si zadkem udělal místo na lavici naproti dveřím.
Zašumělo to.
Pár lidí něco procedil skrz zuby, ale nikdo nic nahlas, nebo tak, aby bylo rozumět.
Ticho způsobené vetřelcem vydrželo asi tři minuty.
Potom, co mu samosoudci sjeli děravý boty a našpiněný kraťasy, pokračovala debata v původním duchu, i když trochu míň hlasitá.
Přejel jsem očima celou místnost, zhruba napočítal hlavy, kouknul na hodiny a odešel.
Měl jsem nějaké zařizování.
Po třech hodinách jsem se vrátil a bez možnosti volby jsem si stoupnul na stejné místo, kde se dá opřít ramenem.
O zeď.
Prohlížel jsem si sedící pacienty.
Byli staří.
Většina.
Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem.
Krom citoslovcí používali nejvíc slovo "bejvávalo".
Na chodbě se ozval rázný tlukot podpatků.
Tlukot, umocněný ospalým chodbovým tichem a rezonující ozvěnou prázdných betonových stěn.
Skoro všichni se na mě podívali, jako bych jim měl o vteřinu dopředu říct, kdo to přichází.
Díky své pozici jsem totiž na chodbu viděl jen já.
Nehnul jsem ani brvou a otočil hlavu směrem do čekárny.
Schválně.
Přišla rázná blondýna okolo padesátky.
Měla vysušený přísný obličej bez špetky zájmu o dění okolo.
Byla mi nesympatická a měla s sebou syna.
Úplně jakoby vypadl z oka Miloušovi ze Saturnina.
Dlouhý klacek, asi sedmnáctiletý, v sandálích a ve vysoko vytažených bleděmodrých fuskách.
Pod nosem miloušovský chmýří, ale fakt ukázkový.
Jestli mutoval, to nevím, protože šeptal.
Když šeptáte, tak nemutujete.
Ale lepší je mutovat, než ze studu šeptat.
Tohle nebyl ani šepot z ohleduplnosti.
Bez pozdravu prošli rychle celou čekárnou a paní si docela neomaleně zabrala místo na lavici naproti dveřím.
Zašumělo to, protože na tom místě ještě před pár vteřinami seděla stará ohnutá babička.
Ta byla přes svou viditelnou sešlapanost sympatická a chvíli předtím odešla do ordinace.
Ale místo ještě nebylo dostatečně dlouho vychladlé, tak to všichni považovali za nemístné.
Milouš si chtěl sednout na kulatou plechovou stoličku s otočným talířem (jako ta piánová), ale spadnul.
Vybavil jsem si slavnou lehátkovou scénu a roztáhlo mi to koutky u pusy.
Nevěděl, že chvíli předtím si s tou stoličkou zběsile točilo malý dítě.
Mělo to od mámy dovolený, protože nezlobilo a neskákalo po celý čekárně.
Připadlo mi, že to má tak nějak dovolený ode všech, kteří mu ze stejného důvodu dokonce tolerovali i to strašný doprovodný vrzání.
Po chvilce se vrátili všichni k obvyklým rozhovorům.
Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem.
Několik lidí odešlo.
Nikdo nepřišel.
Sedl jsem si konečně do místnosti na uvolněnou lavici.
Přestože jsem už dost dlouhou dobu stál nadohled, byl jsem znovu sjet pohledy od paty k hlavě.
Naproti seděla starší paní s vysunutou bradou, která ji ohýbala koutky dolů a vytvářela naštvaný výraz bez příčiny.
Ta mě zkoumala nejvíc.
Útočil jsem pohledem do očí a vyhrával jsem.
Myslím, že se jí nelíbily moje nohy.
Byly naboso a byl mi vidět křivý prostředníček.
Když opět klesnul počet čekajících, měli jsme my, zbylí pacienti k sobě nějak blíž.
Hlavně potom, co vykoukla sestra a s omluvou v hlase řekla, že paní doktorka potřebuje pauzu na oběd.
Zašumělo to.
Byli jsme najednou ustrkovaní stejným dílem.
Podívali jsme se všichni na nástěnné hodiny, povzdychli si a dva z nás odešli.
Já neměl na vybranou.
Hodiny začaly nesnesitelně tikat a ručičky strašně zlenivěly.
Potřeboval bych několik prázdných řádků, abych vystihnul tu dobu.
Taky byla prázdná.
Až se ozvalo ťukání hole, která dávala tušit, že přijde někdo starý.
Otočil jsem se na pána u vchodu, jakoby mi měl o vteřinu dopředu říct, kdo to přichází.
Díky své pozici totiž na chodbu vidí jenom on.
Nehnul ani brvou a otočil hlavu směrem do čekárny.
Schválně.
Přišla paní o dvou holích.
Zlomená v pase do polovičního předklonu, zatímco bok vyjetý hodně do strany.
Asi 55 let jí tak mohlo být a pozdravila.
Pomalým, šouravým krokem přišla před dveře, opřela se do podpaždí, aby dala ulevit rukám.
Začala si prohlížet nápisy a příkazy.
"Tam nikdo není!", prohlásila Miloušova máma ve strachu, že jí bude chtít předběhnout.
"Mají oběd a my tady čekáme tak dlouho, že už ani nevíme, kdo kdy přišel."
"Vy jste po nás, žejo?!", vystřelila ke mně vyschlý prst, ve snaze udělat si zasedací pořádek.
Její intonace slepeného otazníku s přehlušujícím učitelským vykřičníkem mě docela překvapila.
Vzpomněl jsem si na klapot podpatků a beze slova zavrtěl hlavou.
Aniž by si uvědomila, co jsem jí vlastně naznačil, se zeptala na podobné otázky zbývajících.
Začalo jí to chroustat v hlavě, podívala se na hodiny a zkřivila obličej ke straně.
Pojď (Milouši), to nemáme šanci stihnout.
Vzala syna za ruku (!) a s prskotem na rtech odešli.
"Pozůstalí" si viditelně oddechli víc, než když odešlo dítě točící skřípající stoličkou.
"Maruško?!", zašeptala opatrně naproti sedící paní a překvapeně dodala: "Jste to vy?!".
Svůj dotaz a překvapený pohled namířila do zad paní, která stála pořád opřená do holí.
"Jé, dobrý den, ano jsem to já."
"Ježíšmarjá jak to chodíte!?", zeptala se sedící paní s rukou před ústy a neskrývaným zděšením.
"Rozpadnutý kyčelní kloub, to víte, to se moc chodit nedá."
"Ježíšmarjá. Sedněte si prosím vás! "
"Ale kdepak, já nemůžu sedět a navíc jen řeknu sestře něco o kartě a poběžím."
"To je hrozný!"
"No, dva měsíce čekám na endoprotézu, ještě musím vydržet do září a půjdu pod nůž. Patnáct tisíc mě to ale bude stát!"
"Neříkejte!"
"No, patnáct tisíc, že chci lepší slitinu, ale na takovou, co dostal Klaus, na tu teda nemám, ta stojí devadesát."
"Vy budete ještě platit?!"
"No, patnáct tisíc budu platit. Dneska je hrozná doba."
Za dveřmi se začaly ozývat hlasy, tak na ně paní s holí jemně zaklepala.
"Sestři, prosím vás, zrušte mi tu kartu u vás, já budu nastupovat na operaci jinde, ale až v září."
"Dobře, my už se s nima v Praze domluvíme, nashledanou", odpověděla sestřička a s bouchnutím udělala vítr.
"Maruško, ty pojedeš do Prahy? Vždyť tady je výborný specialista na kyčle, pan doktor....!"
"Ale jo, u něj jsem byla, ale nechce mě operovat, že mám slabý srdce, chce mě poslat radši do Prahy."
"Ježíšmarjá, tak ať vám to dobře dopadne a máte klid!"
"Děkuju vám... kdyby těch patnácti tisíc aspoň nebylo, a taky se mi nechce čekat do září, ale prý se čeká i dva roky."
"Dva roky! V takovémhle stavu! A ještě platit!"
"No, to Klausovi dali pro mladý, necementovanou... je starší než já! Ale já nemám devadesát tisíc."
"To víte."
"Tak nashledanou!"
"Nashledanou."
Paní od naproti vrátila obočí do původní výšky a mírně se vyklonila do chodby, aby se ještě jednou podívala na špatně chodící paní Marušku.
Taky aby se ujistila, že je z doslechu.
Hned jak to šlo, se naklonila ke svému sousedovi a šeptá:"Taková čiperka to byla!"
"Chudák ženská, čekat až do září. A ještě platit! Patnáct tisíc bude platit! A kdyby měla devadesát, tak ji dají lepší kloub!"
Její soused se bez zaklonění hlavy podíval na strop.
"Opravdu chudák ženská, to je ta reforma! Kam jsme se to dostali!!"
Jakoby tušila nezájem u přísedícího pána, otočila svůj "hněv" mým směrem.
"Vy mladší si na to ještě vyděláte, ale co ona?!" a zadívala se mi zase na nohy.
"Co to máte s tím prstem?"
"To je z bot", odpověděl jsem v představě, že stručná odpověď ji odradí od další komunikace.
"No měl byste to řešit, podívejte se na ní", udělala posunek do prázdné chodby, kudy vzpomínaná odešla.
"Ta kyčel je horší", brnknul jsem na její notu.
"To každopádně!" a zatetelila se na lavici, jakoby si chtěla upravit pohodlnější polohu na gauči před dlouhým filmem. "Ale kdyby měla devadesát tisíc, bylo by jí líp. To je dneska hrozná doba!"
"Bejvávalo", odvětil jsem.
"Cože?!", skoro vykulila oči. "Co bejvávalo?"
"Hrozná doba bejvávala, nebylo na výběr z léčebných metod."
"Jak na výběr?!", ještě víc vytřeštila pohled.
"V lékařství. Základní provedení má zdarma", odpověděl jsem, vybaven vzpomínkou na nedávný rozhovor s člověkem, kterému jsem měl zajišťovat do bytu výtah pro vozíčkáře (po operaci kloubů jsem přišel o kšeft, byl zbytečný).
Paní se natočila na stranu, podívala se na mě šilhavým způsobem, nepromluvila už na mě ani slovo a ve vzduchu se válel obrovský nesmazatelný černý puntík.
Byl můj.
Skoro jsem litoval, že si nenechá má slova vysvětlit.
Podíval jsem se na hodiny.
Další dvě byly pryč.
A za chvíli jsem na sestřino zavolání "Další prosím!" vešel do dveří.

.

Album

2008-06-08T23:46:00.003+02:00

Kdo neměl na základce své album, deníček, který zpřístupnil jen vítaným lidem, jakoby nebyl. "Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat!" - přiznejte se dobrovolně, kdo jste měl napsáno na úvodní stránce totéž? Hromádka více či méně kvalitních zápisků a kreseb. Každý je rád, když může zanechat stopu a přitom nikdo neví, jak dlouho zůstane čitelně obtisknutá. I o tom je to dilema, popsané v předcházejících článcích. I tohle je součástí "mého" pokladu. Tenhle způsob zápisků je určitě dřívějšího data než ten, který se mi dostal do rukou, ale je to zatím nejstarší album, které jsem kdy viděl. To si nemůžu nechat pro sebe, kousek vám ukážu, chcete-li.

Album

/pro lepší zobrazení klikněte v odkazované stránce na ikonu "prezentace"/

Nedivte se

2008-06-07T19:56:00.005+02:00

To má takhle člověk v hlavě ještě otázky z předminulého článku, zrovna řeší, jak to řekne "zúčastněným", vezme mimoděk cédéčko, o kterém neví, co je na něm za hudbu, dá náhodné přehrávání skladeb a pak už se nestačí divit, kde všude se dají najít souvislosti.

Nedivte se

Jiří Schmitzer

Tak jsem si myslel, že už přesně vím jak žít.
Že už přesně vím, co chci či nechci mít.
Večer klidně uléhat a ráno ještě klidněj vstávat.
A s rozvahou si brát a s rozvahou také dávat.

Jo, to se lehce mluví, lehce řekne.
A když zazní z úst tak je to jasné, pěkné.
I sám Golem snad časem svou sílu ztratí
a co bylo tak se v opak náhle zvrátí.

Nesuďte mne prosím lidé za čin.
Že jsem vzteky roztrh šátek matčin.
Že snad posté otcovu hůl pálím.
Že se opíjím a jenom válím.

Nedivte se co ten chlapec činí.
Nevěřím vám že jste zcela jiní.
V hněvu člověk vytrhá co léta sází.
A kde by moh jít zpříma, zbytečně se plazí.

...

Český fanoušek

2008-06-07T17:37:00.003+02:00

II.

Kdo má pravdu?

2008-06-04T12:48:00.004+02:00

Ten, co tvrdí, že "zbavit se" něčeho, co bylo původnímu majiteli vzácné, né-li svaté, je hřích a trestuhodná blbost, pošlapávající dobré jméno, vůli a úmysly zmíněného předchůdce,

nebo

ten, co tvrdí, že nucené schraňování určitých předmětů po předcích, je falešná přetvářka a alibismus člověka, který si bláhově myslí, že v nich tak zůstane zachována památka na lidi, na které si bez fotografie vzpomene maximálně jednou do roka?

Je každý odkázaný na to, jak se zachová jeho zadek? (opak předka)

Přijde někdo špatným rozhodnutím do pekla?

Máme strach, že na nás předci sešlou hromy, blesky a neštěstí?

Bojíme se, že tím pošlapeme jejich památku?

Existuje vlastně v tomhle smyslu špatné rozhodnutí?

Je to vpořádku, že nám to dva ze tří příbuzných odkývají, byť cítím, jak je to ve skutečnosti v nepořádku?

Existuje vlastně v tomhle smyslu dobré rozhodnutí?

Jaký smysl je tedy ve vlastnění věcí?

Má vůbec smysl se takhle ptát?

.

V noci

2008-06-02T01:27:00.004+02:00

se pracovat prostě nemá! Nechápu, co jsem si to zvykl, přes den jsem pak jak praštěnej. Stejně jako včera i dneska dřepím u počítače a snažím se pracovat. Slovo "snažím" musím dát do uvozovek - ve dne bych toho zvládnul mnohem víc za podstatně kratší dobu. Vím to a přeci s tím nic neudělám. Začíná to být přes moc - i s ostatními věcmi. Nějak to nezvládám. Klátím špačky (ne Špačku, to se tak říká, vždyť víš) a každou chvíli mi chce šiška padnout nosem do klávesnice. Kde já to jenom viděl...