sobota 3. dubna 2010

O tom, jak se mi chtělo a spletl jsem se.

Není to ještě ani pět dnů, co jsem byl odměněn dalším zářezem v mé celkem bohaté sbírce trapných okamžiků, ve kterých s kovovou pravidelností nedobrovolně obsazuji hlavní role. Byť jich valná většina zůstává, pro svou nesdělitelnost, skryta za hradbou mých zubů, jsou i takové, se kterými se přeci jen vytasím, za nepřerušovaného doufání, že mezi vámi není žádná z níže uváděných postav a váš případný smích bude tak patřit jen napsaným slovním spojením a sám zůstanu stranou.

Podrobného popisu chemickobiologických reakcí v mých střívkách, coby následku poctivě polykaných medikamentů, vás ušetřím. Začnu až od toho logického vyústění, že se mi zase chtělo. Čas od času tam chodíme všichni, ale nepravidelnost, se kterou se můj dočasně hostující vnitřek snaží dostat na světlo boží, mi znepříjemňuje časový plán natolik, že jakkoli vzdálená budoucnost je pro mě nejistá a každé oddálení se od komína na víc, než deset kilometrů silně frustrující. Jenže tentokrát jsem musel do jedné neznámé pražské dyzajnově prosklené budovy, ve které jsem nikdy předtím nebyl (a už doufám nebudu) a hlavně nevím, kde mají záchody. Tím se snažím naznačit nejen stav psychického vypětí, ale i zákonitě navazující narušenou schopnost vnímat zdánlivě nepodstatné detaily.

A tak v tom bodě nenávratu, jsem po právě absolvované schůzce věnoval pozornost nenuceně zrychlujícímu se kroku natolik, že po vejití do dveří s velkým nápisem WC,  mi ve společné předsíňce rozlišení na dámské a pánské oddělení bylo úplně buřt. Ostatně k pochopení těch dyzajnových bezpohlavních paznaků, by mi stejně nestačil ani delší pobyt v tom místě, a proto jsem vkročil do pravé místnosti s důvěrou, že jde opravdu o tu pravou. Naskytl se mi pohled na čtyři prázdné plechové boxy (samozřejmě dyzajnové) s WC mísami a vybral si tu poslední. S blažeností, střídající se s pocitem vítězství, jsem se posadil a začal řešit to, co jsem musel.

Po chvilce jsem se začal rozkoukávat a původně přehlížené detaily mi začaly do sebe zapadat způsobem, který se mi zrovna nelíbil. Chybějící pisoáry jsem ještě přešel s relativním klidem, to se přeci může stát, ale existence odpadkových minikošů, neobvyklé čistoty, zrcadla a hlavně navoněného Grand Finale mi nemilosrdně ukázaly, že jsem fakt na dámským. Jenže další nezvratný důkaz měl teprve přijít.

Přišly tři. V podobě neskutečně ukecaných ženských. Omlouvám se, ale jiné vlastnosti jsem u nich neměl možnost přes tu sílu plechu zjistit. Zrovna jsem vzal do ruky ruličku Grand Finale, začal poměřovat zbývající tloušťku namotaného papíru (bylo to jen tak tak) a chtěl zahájit ukončovací rituál, spojený s nenápadným zmizením ze zapovězeného území. Bohužel, nepodařilo se. Dosavadní míra štěstí se dovršila a já musel začít trpět. Sice bylo dobré, že jsem měl tu hlavní fázi už za sebou a nemusel řešit zvukovou stránku mého problému, ale žádné další ulehčení se na obzoru neobjevilo. Kdo jste něco podobného zažil, tak se celkem vcítíte do mé zoufalé situace, kdy (podle mě) devadesátdevět procent lidí zaujme postoj mrtvého brouka a nedutajíc čeká, až nebezpečí pomine. Vteřina mi stačila na rozhodnutí, že jím budu také.

První šok přišel ve chvíli, kdy jedna z nich zalomcovala klikou mých dveří. V tu chvíli jsem si taky všimnul, jak obrovská je mezera mezi koncem plechových dveří a podlahou. Ničeho byste se ve mně nedořezali. "Zase je to zavřený hergot!", řekla lomcující a šla vedle. Netuším, kolik žen je na tomhle pracovišti, ale ony se tam chovaly tak suverénním způsobem, že varianta obsazené mísy prostě nepřicházela v úvahu. A podle toho vypadaly i dialogy, ke kterým jsem byl nespravedlivě odsouzen. Hromadně je nazvu šokem číslo dvě, protože jsem se postupně dozvídal takové věci, že bych byl tutově zastřelený, dostat se jim později do rukou. Začátek byl celkem v pohodě, to šlo jen o zapomenuté položky na seznamu úkolů dne, potom kdo je kráva a kdo vůl, a že ta lomcující nesnáší drobky v posteli, jenže pak přituhlo. Na řadu přišly osobní záležitosti, a tak jsem se dozvídal podrobnosti o menstruačním kalendáři, nejlepších lécích, vedlejších účincích různých sexuálních záležitostí, a v neposlední řadě o tom, že Frantův žížalák je zahnutej doleva, ale jenom když se postaví, jinak dobrý. S každou podobnou novinkou, za současného hluku nepravidelně přerušované niagáry z vedlejšího boxu, jsem se chtěl stát menším a ještě menším, až budu tím nejmenším, co půjde bez problému spláchnout.

Šok s pořadovým číslem tři byl sice poslední, ale bezkonkurenčně největší a navíc jsem se o něj podělil i s ostatníma v té místnosti. Jak si tam tak sedím a žmoulám v ruce tu ruličku poslední záchrany, tak si vzpomenu na scény z různých filmů, kdy podobně trapná situace je zakončená kýchnutím mrtvého brouka, nebo je jeho utajovaná existence na poslední chvíli prozrazená třeba tím, že upustí ruličku papíru a ona projede celou místností a zastaví se o botu některého z ostatních. Takže žmoulám, nervózně obracím v prstech a představuju si, jak mi padá na zem, brnkne o hranu kalhot a začíná se odmotávat pod dveře ven, čímž mě zároveň připraví o potřebný materiál na zmíněnou závěrečnou fázi pobytu na křesle smrti. Zákon schválnosti funguje dokonale a vy, kdo tušíte šok tři za tímhle detailem, nejste daleko od pravdy. Rulička mi samozřejmě padá z navlečení na prsty, ale ne tak, že by spadla - jenže tím strachem, aby opravdu nespadla, jsem s sebou cuknul takovým způsobem, že přímo vyletěla, hnaná rychlým pohybem ruky ve snaze ji zachytit a padá na hranu kalhot a...

...a nastupuje sled tak rychlých událostí, že se to nedá ve stejném tempu ani vyslovit, natož napsat. Následuje popis děje, který trval přibližně půl sekundy, možná třičtvrtě, ale víc určitě ne: "Rulička padá na hranu kalhot a odráží se směrem dovnitř - důležitý materiál je zachráněn, jenže já pokračuju v zoufalém pohybu, provázeným snahou ji chytit a kmitem jdu horní polovinou těla dolů, a protože k ní patří i hlava, a dveře kabinky jsou nesnesitelně (a dyzajnově) blízko k dolní polovině těla, tak zmíněná kebule zprudka naráží do plechových dveří a místem činu se nekompromisně rozléhá tak obrovský GONG, jakým se, v mých představách, svolávají k obědu tibetští mniši ze všech dohlédnutelných vrcholků hor."


Veškerá snaha o utajení je nenávratně fuč, začínám horečně přemýšlet nad slovy omluv a vysvětlení, a místnosti se pomalu zhostilo trapně hrobové ticho...

Nepotřebuji vidět na druhou stranu a přesto si dokážu představit, jak asi musí být svědkyním šoku číslo tři. Jen slyším poslední tiché zvuky rychlého dokončování nutných úprav a nedobrovolně zrychlené opouštění prostoru, to všechno bez jediného slova. Dokončuji taky, pomalu si začínám přehrávat, jak vypadá prostor před záchody, kdo mě uvidí a kam mám vlastně jít, užívám si vyplavených endorfinů z právě zažitého trapasu a před očima mám tmu, ze které co chvíli pulsuje obrovský nápis "sem trapnej, sem trapnej, sem trapnej..."

Jdu do přesíňky a čekám, kdy se na mě někdo vrhne s nadávkami, ale nic se neděje. Ta ohlušující rána byla nejspíš tak velká, že se holky ani nezdržovaly s mytím rukou a rovnou pokračovaly dál, s pochopitelnou touhou nepotkat se s viníkem (vlastně s vinicí - mají mě pravděpodobně stále za špehující ženskou). Najednou s sebou trhám, protože někdo vstoupil do předsíňky. Je to chlap, co zrovna vyšel z pánských záchodů, krátce na mě kývnul jakože "dobrý den" a začal si mýt ruce v sousedním dyzajnovým umyvadle jako já. Moje veškerá červeň se začala shromažďovat v obličeji, protože jsem si uvědomil, jak vypadá prostor před záchodem - dyzajnový kancelářský "open space", kde téměř všichni vidí na dveře WC a v téhle chvíli už tutově visí pohledem na téhle bráně slávy, aby alibisticky zjistili, kdo že za to může.

Nedá se nic dělat, musím z pravdou ven. Tedy aspoň ze záchodů. Celý rudý otevírám dveře, ztěžklé samozavíracím systémem, který málem nafackuje chlapovi za mnou. "Pardon", omlouvám se směrem k němu a znovu přidržuji dveře tak, aby je mohl chytit a projít bez újmy. Otáčím se do volného prostoru a pokračuji kudy mám. Nenápadně sleduji všechny lidi a přijde mi, že jsou bez zájmu o okolí zaboření do své práce a mají klapky na očích. Ve skutečnosti ale vidím, jak dvě paní šmejdí očima a ušima kolem a bez pohnutí hlavy jedna cosi tiše zasyčela na druhou zrovna ve chvíli, kdy jsem byl kousek od ní, jenže na mě se nedívala, což bylo divný. Vyšel jsem rychle ze dveří a začal dýchat. S čerstvým kyslíkem jsem si postupně uvědomoval svou cestu kanceláří a s určitým zpožděním mi doteklo, co že to bylo za větu. Neslyšel jsem ji celou, ale chybějící část jsem si doplnil a dozvěděl se tak, že:

"Tenhle tejden si ten kretén spletl záchody už podruhý!!"

.


7 komentářů:

  1. no to je krasna historka, nechces se stat spisovatelem?
    jinak pohoda. nektere umelecky stvarnene zachody maji ozancene muze a zeny tak modernim zpusobem ze se pletou automaticky. Jako standard.
    Hezke zazitky. Vesele :o)) teda ja se smeju :o))

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Ratko, když mi budeš dělat nakladatelku, tak jdu do toho heleď :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Kouzelně napsané. Mo

    OdpovědětVymazat
  4. ...to me opravdu pobavilo...

    OdpovědětVymazat
  5. Pěkný jarní kabátek má tvůj blog :-).
    Trapas jako vrata, ale popsaný tak, že se budu pochechtávat ještě celé odpoledne, když si vzpomenu, že "Frantův žížalák je zahnutý doleva... " :-))))

    OdpovědětVymazat
  6. Ano, jaro leze na každýho :-)
    Trapas s velkým T, ikdyž jsem nakonec zůstal v relativní anonymitě - stejně si ale myslím, že jim to muselo dojít. Až si to s ním vysvětlí, tak jim to bude jasný, tedy když se tím bude chtít ještě někdo zabývat. Jedním jsem si ovšem jistý: "Nesnáším plechové boxy!" :-)

    OdpovědětVymazat