čtvrtek 22. ledna 2009

Jsme lidi - na tom se, doufám, shodneme.

Lidi se dělí na dvě skupiny. Na ty, kdo umí zařvat a ty, co to nedokážou. Pěkně od plic, znáte to. Nemyslím ty případy, kdy vás někdo vytočí na netušený výkony, tam padají rekordy a hlavně ty vyjímečný, potvrzující pravidlo. Moje pravidlo. Lidi jsou lidi. Kdo s tím má problém, tak má problém. Stejně jako ti, co si myslí, že jsou nadlidi. Chce se mi napsat, že to jsou skoro všichni, ale to bych nad námi lámal hůl, a to nechci, taky jsem jenom člověk (lid). Svou cestičku si razím v tom smyslu, že normální lidi se vždycky nějak domluvěj. Zatím mi to vychází a jsem rád. Na druhou stranu na lidech vidím (tedy i na sobě), jak na to rádi zapomínají a vracejí se k prakořenům lidskýho chování jenom když začíná týct do bot, když se všechno zbytečný okleští, zahodí, nebo násilně zmizí. O to víc mi (tedy i nám) pomáhá tenhle fakt poznat lidi dřív, než by si kolikrát člověk myslel. Ty "prakořeny" se mi totiž líběj. Dneska jsem potkal tři úplně cizí lidi, kteří to chování maj, ale o tom vám psát nebudu. I když jsem původně chtěl.

----

pokračování druhý den:

Musím se smát. Sám sobě. Při čtení horního odstavce, psaného včera večer a v jiném stavu. Jak domýšlivý a zároveň sebeshazovačný pocit může ovlivňovat něco, co ani později nepokládáme za důležitý. Proč to tedy děláme? Měl jsem přetlak a zároveň si bláhově myslel, že se ho takhle jednoduše můžu zbavit. Jak malicherný. Slovník o tomhle slově říká: "zbytečnost bez významu", taky dobrý. Přesně jak napsala Radka v prvním komentáři - voláme do lesa a čekáme, co se ozve zpátky. Kolikrát nemusí jít nutně o reakci lidí, ale o zjištění, co se v důsledku našeho volání (zařvání) stane. A kolikrát nás taky tahle reakce překvapí. Třeba tím, že se nestane vůbec nic, a to jsme přesvědčení, že řveme dostatečně nahlas. Nebo tím, že ozvěna bude jasným nepochopením právě vyřvávaného. Je jedno o co jde. Vždyť jsme lidi. A ti se vždycky dohodnou. Třeba i sami se sebou, tedy se svým druhým já. Jenom je nutný občas přibarvit, odmyslit, prostě upravit pro přežití do budoucna. Kdysi jsem kdesi četl teorii, že lidská bytost přežila věky jen kvůli své schopnosti ve správnou chvíli uhnout. Malinko zasvinit tomu druhému, po jehož zádech potřebujeme vylézt tak, abychom měli lepší výhled. O tom, jestli se nemýlím, kdysi u sebe psala Rulisa, i když tam šlo spíš o partnerské vztahy. A tak si říkám (podle té teorie), že potomci těch, co uhýbali, nevyčnívali a neriskovali, ani nemohou být jiní, dokonce se dá říct, že jsou, jsme, na to vyšlechtěný, specialisti. Proč chodit se svou kůží na trh, když můžu prodávat (využívat) ty cizí. Proč je riskantní prozradit svou pravou podstatu? Nebo spíš, proč je potom člověk míň zajímavý jenom z toho důvodu, že je už přečtený a nemůže ničím překvapit? Když jsem napsal, že se musím sám sobě smát, měl jsem na mysli tu malichernou snahu vymanit se z něčeho, co je přirozený, lidský. Jakoby se člověk snažil člověkem nebýt. "Všichni jsou blbci, jenom já mám nadhled", "Všichni nakupují jak šílení, jen já jsem v tom supermarketu oprávněně a řídím své myšlenky sám, a ne vychytralý marketingový tahy", "Jenom já se dívám na ty krvavý zprávy čistě ze studijních důvodů, abych mohl zjistit, jak stupidní asi jsou ti, co se honí za senzací" - ať chceme nebo nechceme, jednou za čas tyhle věty zaznívají v naší hlavě a ten tón se nám někdy možná i líbí. A to je právě ten důvod, proč jsem sám sobě někdy směšný, proč vymýšlím pořád nějaký překroucený úkoly tak, abych v nich uspěl a nedostal se do konfrontace s něčím, na co nestačím. Psaní tohohle článku je jen krásným příkladem. Asi před týdnem dávali v televizi Kladivo na čarodejnice. Krásně zpracovaná lidská ubohost, která je živená právě tou schopností uhýbat, nevyčnívat, jen přežít. Přežívat. Ještěže existují lidé jako pan Vávra, na které můžu odkázat, když nechci, nebo neumím popsat (jak že jsem to psal o tom chození s kůží na trh a prodáváním té cizí?). A teď se podívám na zprávy a co tam není - ta čarodejnice učitelka, děv(k)a jedna nemytá svádí svý žáky! No fuj! Že se nestydí čarodejnice - upálit! Kde mám ten kámen... Následné komentáře pod článkem snad ani nekomentovat. Krásný příklad veřejnýho přanýřování někoho, kdo se protizákonně vůbec nechová, ale dovolil si "pokřivit" nepsaný pravidla morálky, které ti, co kamenují, sami pomalu neznají. Jak že je to s tím prasetem? "Já nechci mít takový prase jako můj soused. Já chci, aby mu to jeho chcíplo!"
Já vám nějak nevím. Jo, lidi jsou lidi. Vždycky byli a možná i budou, když se nějak dohodnou a včas uhnou a nebudou vyčnívat. Vize z filmu Mad Max docela obdivuju. Celkem film staršího data a ještě to za chvíli bude pravda. Ale na druhou stranu se můžeme těšit, život se zjednoduší. Hned uvidíte, o co těm druhým, které potkáte, jde. Do té doby si nemůžeme být ničím jistí. Ani tím, že jsme pochopili, o čem že to tady celou dobu píšu. Já si tedy jistý nejsem ani trochu (lehký úsměv). Ale podstatný je hlavně to jedno: "Dokážete naplno, bez rezerv zařvat, nebo ne?" Od toho se totiž odvíjí většina ostatního.


.
Jo a... Pánvička se vrátila.

7 komentářů:

  1. tak muzu jen odtusit o cem je rec. Cely zivot si tikam ze jak se do lesa vola tak se z nej ozyva. Drive se mi ozvyvalo hodne "sracek" ackoliv jsem si myslela ze tam kricim same "vonavky" a ted je to ehm jaksi opacne. Zakricim Hovno a vraci se mi vune.

    Snad se to da pochopit :o)) Proste jsem i ja naznala, ze moje vonavky byly drive sracky. A to co ted vykakam celkem prijemne voni. Protoze to proste takove je, neskodne vonave.

    A tak lidi davno netridim. Nemam skupiny. Priznam se ze zakricet umim. Ale neni to doopravdy. NIc neni doopravdy. Vsechno je jen jako.
    A kdyz se odkryji karty k tem prakorenum? Tak to je tajemstvi. nekdy ti sami jednou utoci a podruhe utikaji. Tak jak jim to vyhodnoti instinkt. jejich instinkty bezi samy.

    OdpovědětVymazat
  2. Radko, odtušila jsi celkem dobře :-)
    ...tenhle článek ještě dokončím. Večer, asi.

    OdpovědětVymazat
  3. ono fakt platí život je boj a když o něco jde, tak každej bojuje sám za sebe, pak záleží na tom, kdo má ty lokty ostřejší

    OdpovědětVymazat
  4. Jirko, to jsi me teda prevapil :o) A ja muzu jen navazat.
    Dostala jsem na mail neskutecne primitivni pamflet popisujici jak dne mravenecci pracuji a nejaka sarancata je vyziraji. A na konci jeste vysvetlivka, ze ti mravenci jsou poctivi pracujici a ta samarnacata ehm no to vime. A kdo mi to posila? (uzivatelka socialniho systemu) :o) Proste se zaradila k tem pilnym mraveneckum :o))
    Ja si uvedomila jiz davno vlastni prumernost a smirila se s ni. O to vic si vazim silnych a vudcich osobnosti, ktere s obrovskym nasazeni posunuji celou spolecnost pozitivnim smerem. Temer vzdycky za cenu prave osobnich obeti.
    Ja mam zde jasno. Nepatrim mezi ne. A patrit nebudu. Svoje misto jsem si nasla.
    Ani ve snu by me nenapadlo se pohorsovat nad ucitelkou, ktera toci porno s nejakymi mladiky. Ale ja bych to porno s zaky netocila. V tom je prave ten rozdil. I kdybych chtela jakoze nemam moc zabran, neudelam to. Protoze chci mit ten svuj klid. Protoze jsem obycejne prumerna :o) Kazda provokace chce svoji obet
    Zdravim

    OdpovědětVymazat
  5. Jirko, článek jsem přečtla až teď po Ratčině komentáři.
    Výbornej. Článek. Celej. I jako 1+1.
    Výbornej.
    Ano. Řvu na něj bez rezerv.
    A taky děkuju za připomenutí jednoho mýho.
    Pořád platnýho.
    Půjdu se asi přihlásit k administraci blogu. Aby ho ještě nemazali. Možná by mi to bylo opravdu ještě líto.

    OdpovědětVymazat
  6. Radko, sice nevím, jakým způsobem "překvapil", ale vzhledem k popisovaným mravenečkům a sarančatům tipuju, že myslíme to samé :-) Ta průměrnost je silně variabilní, dost často se odvíjí od událostí okolo - někdy nám dají ostatní lidi vyniknout, jindy zalízt pod stůl, takže vlastně o tu průměrnost jde, ale nesmíme ji zaměňovat za všednost, nebo nudnost, to je pak o něčem jiném. A učitelka - ona přeci porno netočila, ona byla jen při tom, když si nějaký člověk chtěl natočit svý zážitky a pak zasvinit i těm dalším, kterých se pravděpodobně na nic neptal. Kolik lidí si natočí, nebo nafotí něco podobného třeba na dovolené. Reakce TV Nova se mi vzpříčila v krku a učitelka by je měla žalovat společně s tím panem chytrým, co prostřednictvím videa machruje před ostatními.

    Ruliso, to vypadá, že jsi na stejný notě jako já při psaní článku, to se mi líbí, děkuju za ten pocit :-) Myslím, že se shodnu i s ostatními, když řeknu, že přijít o tvé články by byla škoda.

    OdpovědětVymazat
  7. Nojo!
    (Zatím se mi myšlenkové reakce na článek nediferencovaly, ještě existují slité v jeden dojem, tak píšu jen výkřik Nojo!)

    Zařvat? To by mě nenapadlo zkoumat, kdo řve a kdo ne. Já jo, když mě někdo polochtá, děsně zařvu a všichni kolem se leknou.
    Nebo někdy v noci ... málokdy ;) ... na to si sousedka netroufla přímo stěžovat; vždycky se zeptá, jestli mi neprotejká záchod nebo co :))

    OdpovědětVymazat