sobota 20. prosince 2008

Dveřní boj, předvánoční (s)hon, koně, penicilín a šavlový tanec, ten nakonec

Ten den začal absolutně bez náznaků nějaké hektičnosti. Probudil mě tradiční nenásilný zpěv ptáků (budík na telefonu), při protahování jsem si dal načas, vstávání taky neuspěchal. Hezky poomaaluu. Relaxačním tempem jsem absolvoval i ranní koupelnové rituály a prohlížejíce si v zrdcadle svou falešnou březost jsem netušil, že od pekla mě dělí jen pár minut.
Ozvalo se telefonem, když jsem bral za kliku a opouštěl parní vzduch koupelny. Nespokojená zákaznice. Ze zdravotních důvodů musím obsah našeho půlhodinového rozhovoru zkrátit na konstatování, že jsme si celou tu dobu nadšeně vysvětlovali, nachází-li se vina na mé, či její straně kurtu. Podrážděnou medvědici se mi podařilo uklidnit až kompromisním návrhem, že okamžitě sednu do auta a dojedu na inkriminovaný úřad a nechám si vysvětlit ovoce sváru jeho původním stvořitelem. Spletl jsem se. Dokonce i v téhle chvíli jsem si ještě myslel cosi jako "škoda, dneska jsem nic důležitýho neměl, ale tak co, zajedu tam, vyřídím to, vrátím se domů a bude klid", ale při příjezdu na magistrát mě z toho vyvedla okamžitě paní ve dveřích č.1: "Tohle není moje značka, to musíte do dveří č.2 a až to nabyde právní moci, tak se vraťte ke mně do dveří č.1". Poděkoval jsem slovem "děkuji" a vydal se směrem ke dveřím č.2. "Ale to vás poslali blbě, musíte do dveří č.3 a né č.2", mi bylo odměnou po zaťukání a vysvětlení mého problému ve dveřích č.2. Ve dveřích č.3 se mi dostalo odpovědi, která můj problém zvětšila asi o sto procent k horšímu, za současného utvrzování, že "takhle se věci mají a cesta zpátky možná není". "Ne Jiříku, musíš přes sedmero dveří, sedmero schodišť, sedmero razítek a dospěješ ku svému cíli, vytrvej, hlavně se nikdy neotáčej a pamatuj na mravence, ti to mají horší!", opakoval jsem si v duchu omílanou pohádku (taky abych se stal vrahem svého času, stráveného na chodbách při čekání). Porušil jsem to neotáčení se hned, jak jsem se dozvěděl, že paní ze dveří č.1, která mě poslala omylem do dveří č.2, mě ve skutečnosti neměla kam co posílat, protože v době, kdy není paní ve dveřích č.4, má plné kompetence zmíněná paní ze dveří č.1, a to dokonce větší, než pán ze dveří č.5!, a to je co říct. Problémem však bylo, že absenci paní ze dveří č.4 nikdo neoznámil paní ze dveří č.1, která tak chudák nevěděla, že jí stouply kompetence, a tak se mi, zase chudák, musela omlouvat za to posílání do dveří s jinými čísly, ale zas byla výhoda, že se přestala mračit a začala semtam ukazovat zuby.
Takže po tom, co jsme se shodli, že narostlý problém mohu řešit přímo s ní (tedy s paní ze dveří č.1), začalo konečně jednání o tom, že přecijen není problém tak neřešitelný, že může splasknout, ale bude to těžký. Načež se mi dostalo tohoto srozumitelného receptu pro další kroky: "Jamalalicha? Jamalalicha. Jamalalicha i paprťála, chánua, chánua, e chánua, e chánu, džalala, džalala a paprťála... patláma patláma, patláma a žbrluch!", který jsem celý solidárně odkýval hlavně proto, abych se už konečně vydal ze dveří č.0 [čti vchodové dveře] zaktivovat nabyté zkušenosti. Jenže než jsem se k tomu dostal, začaly na mě pípat zmeškané hovory, mezi kterými jsem vylosoval, ve smyslu zákona schválnosti, ten nejprůserovatější a kolečko jednání, byť s padesátiprocentím ředěním oproti právě absolvovaným problémům, mohlo začít nanovo, ale pro změnu ve 30 kilometrů vzdáleném městě. Dámy a pánové zkrátím to, ocitl jsem se v ohni. V jednu chvíli jsem dokonce začal (krátce!) věřit tomu, že shořím. S vypětím všech zbytků sil jsem se ale z pekelné krize nakonec dostal a ještě dnes si pochvalně a zcela bez ostychu klepu na rameno, že jsem se tehdá nepo... no, neposral. Jen nechápu, proč musel pan Heller pro inspiraci ke své Hlavě22 do války, když má k čerpání z tolika snadněji dostupných, výše zmíněných zdrojů.
Při cestě zpátečním směrem jsem zavadil pohledem o jeden nechutný, drze nadnárodní a sprostě globalizovaný krámek s plochou půlky ruzyňského letiště, do kterého zásadně nechodím, protože tam nakupují jen pohodlní nevzdělanci, honící se za trendem uspěchanosti, s neskrývaným strachem z méněcennosti vlastníka kratšího podkladního lístku, než má soused/ka. No.. a tak jsem tam šel, samozřejmě. Už na parkovišti mě měla trknout myšlenka na včasný odchod, když jsem se stal svědkem nelítostného souboje o košík: "Paní, já tady čekám na ten košík už jakou dobu!", vyhrknul ze sebe starší pán po tom, co ho cizí, ale taky starší paní cvičeným chvatem odstavila od jediného zaparkovaného nákupního kočárku. "No...tak na co tady čekáte!", odsekla rádobydáma a rychle ujela ze scény. "No... na ten košík... přeci...", zamumlal si, už jen pro sebe, tiše pán, zatímco konsternovaný zíral za mizející vetřelkyní. Vypadal úplně jak Hrzán v tom filmu (název si nevybavím), jak dostane facku, drží se za tvář a hlesne tím svým nenapodobitelným: "Aua."
Abych nedopadl jako on, šel jsem pro jistotu bez košíku rovnou dovnitř s tím, že si ulovím takový ten přenosný, do ruky, ale žádné tam nemají, kornouti. S myšlenkou "vracet se už nebudu" jsem protočil turniket (chtěl jsem jen jednu konkrétní věc) a skočil do nákupní vřavy. To je ještě mírný termín pro to, co tam probíhalo. To si neumíte představit (a neříkejte že jo, nebo vás budu mít za pohodlné nevzdělance, honící se za trendem uspěchanosti, s neskrývaným strachem z méněcennosti vlastníka kratšího podkladního lístku, než má soused/ka!). To se nedivím, že jsou venku ty hangáry na košíky tolik opuštěné. Vánoční orgie, při kterých si vždycky vzpomenu na vánoční písničku pana Buriana (to je ten, co tvrdí, že muži jsou křehcí). Přesně tak to vypadalo. Nákupní vozíky, zpocená těla, brečící děti, nervózní prodavači, nešťastní manželé, pípající kreditky, šustící pytlíky, skřípějící zuby, přehlídka lidských *ismů, prostě masox. A do toho cirkusu najednou: "Mmmlaask!!", se ozvalo klasický tlesknutí, ale ne rukou o ruku, nýbrž rukou o obličej. "Vidělas to!?", vyhrkla žena A směrem k ženě B, "Von mě normálně balil! Prrrasák jeden!", a s tupým úsměvem se zasněně dívala za mizejícími zády, jakoby s přáním, aby se vrátil a zkusil to ještě jednou (minimálně). To mi připomnělo mé prepubertální období, kdy jsem jedné spolužákyni při slovech "ruku na srdce Jano..." sáhl rukou na srdce, načež jsem byl odměněn fackou dvojnásobné síly, než jaká by stačila na normální a hlavně rychlejší odsunutí ruky z jejího středohoří (protože takhle ta moje ruka na srdci ještě sekundičku vydržela), no a pak jste slyšeli, jak se holky na záchodě vytahují, která má v těch místech špinavější [čti ohmatanější] svetr. Vy fakt nevíte, co chcete holky. A já teď stojím, bez ohledu na svůj předchozí vývin, uprostřed toho nákupního šapitó, bez košíku (už mi došly synonyma) bos, nemůžu se ubránit pozorování lidí zvrchu (ne z patra) a připadá mi, že dneska se věci tak nějak nepojmenovávají správným způsobem. Teď třeba narážím na název prodejen KONZUM, který nechyběl na žádné návsi. Kde je teď?! Hodil by se. Žejo?
K situaci ohledně mého odjezdu a kličkování ve snaze najít výjezd tak, aby do mě nikdo nenaboural, nebo neplivnul, se odmítám vyjadřovat. Aaaaa!.
Po návratu domů (o pět hodin déle, než zněl nejsmělejší tip) jsem zasednul k počítači a odpověděl na email jednomu pánovi, bývalému zákazníkovi. "Bývalý" není proto, že by naštvaně odešel, ale proto, že zakázka pro něj už je celkem minulého času. Nechápal jsem, co to mele o koních, když jsem mu "dělal" kůlnu na dvorku. Když jsme si vyměnili asi tři maily s tím, že jsem pořád nepochopil (evidentně ani on), tak jsem zvednul telefon a došli jsme spojenými silami k tomu, že nedorozumění má na svědomí nádherný překlep ve větě "..., čímž bude dozděn koním", společně s tím, že pán je shodou okolností majitelem této zvěře a zrovinka hned za zdí, kde se dozdí... komín. Ten odstavec samozřejmě v téhle souvislosti nepasuje, i když v určitém náhledu ano, ale pán je podnikající samoživitel, v jedné osobě chovatel a pěstitel se starostmi až nad hlavu, takže jeho indisponované myšlení jsme jednohlasně označili s úsměvem jako celkem běžný vedlejší produkt soudobého živnostničení, který se vyskytuje rozhodně častěji, než jednou za deset let.
Potom jsem zašel na místní náměstí a u prvního vánočního stánku se chystal nakoupit medovinu. To jsem taky udělal, ale než jsem odešel, měl jsem tu čest být účastníkem příjemného rozhovoru s paní, která evidentně nenechala nic náhodě a rozhodla se už od dopoledne bojovat se sychravým počasím prostřednictvím svých vlastních výrobků. Lidi, tak vysmátou ženskou už jsem dlouho neviděl. Pořád měla problém s tím, aby nepřepískla svoje chování na veřejnosti, což se výrazně křížilo se stavem, kdy vám může být všechno ukradený, hlavně že je mír (jenom když mi nebude vidět ta bronzová trojka vlevo nahoře). Tak jsem si u té zářící živé reklamy na své produkty koupil ještě valašský penicilín [a neřeknu].
Jestli si myslíte, že tím můj krizový den ještě neskončil, tak se správně nemýlíte. Ovšem před tímhle odstavcem musím varovat všechny osoby se slabším žaludkem a silnější představivostí (aha, takže teď začnou číst i ti, co to celé přeskočili). Ano, dámy a pánové, bude se zvracet. Nikoli já (jsem přeci svatý a ti nezvrací), ale jeden host zařízení, ve kterém jsem hodlal utopit (ale né zas tak moc) svůj žal nad propracovaným dnem, původně určeným coby oddychový. Zmíněná osoba mladší výroby (kluk, tak 22) absolutně nezvládla svou radost z vánočních svátků a rozředil ji v alkoholu takovým způsobem, že pozvracel záchod ve všech jeho třech místnostech a v klidu odešel. Na místo dorazila úklidová četa, složená z kýble, hadru a vytočeného zaměstnance, který naprosto nesnáší opilce, ale živí ho to, tak musí skřípat zubama a makat. S vybranými nadávkami na rtech se ujal nezáviděníhodného úkolu, natáhl rukavičky, kleknul na kolena a jel. Jenže, když mluvím pořád o tom peklu, co čert nechtěl. Milej mlaďas toho dne asi snědl víc, než bylo únosný a za chvíli jsme tu bledou tvář viděli zase s rukou u pusy (těsně pod vytřeštěnýma očima), jak spěchá tam, kde už to dobře zná. Na minutu zapadl na záchody a ozval se řev. "Ty buráku jeden!" (nevím, jestli jsem rozumněl dobře, on tam byl celkem rachot), zařval vytíravší zaměstnanec, chytnul notorickýho zvraceče a doslova ho vynesl do předsíně. "Tak ty si ze mě budeš dělat prdel jo?!" a začal ho mydlit. Prosím vás, nepohoršujte se, on je to celkem kliďas a do včerejška dokonce nevytočitelný, ale uznejte - když už máte tu hnusnou práci, že musíte uklízet cizí šavle (a že jich tam bylo), brodíte se na kolenou vším tím smradem a pak vám přistane ten samej materiál (a navíc se stejnou DNA) za krkem, tak nevím, jestli byste zachovali příměří s okolním světem. Jenomže celá ta situace, a teď zapněte svojí představivost ti, co jí mají a jsou tady, protože nebrali ohled na varování ze začátku odstavce, vypadala navzdory probíhajícím skutečnostem naprosto komicky a roztáhla hubu i tomu nejzarytějšímu pesimistovi. Ten výraz "a začal ho mydlit" je totiž doslovný, protože všude kolem nich byla napěněná dlažba, ještě spolu se zblytky mazlavých potravin, takže to klouzalo takovým způsobem, že při jakémkoli pokusu o chvat s sebou vždycky řízli na podlahu. Iniciátor problému se nějakým způsobem zmátořil a začal tušit, že mu jde o čest, tak se začal (tedy nezačal, chtěl) bránit, čímž k naší radosti hojně přispíval k obrázku padajících těl chlapů, kteří se nemůžou pořádně chytit, protože kloužou, ani stát, protože klouže i to, na čem stojí. Když už jsme byli na podlaze i my (smíchy), tak to celé podtrhnul ještě kamarád zvraceče svým příchodem. Ve snaze roztrhnout nepřátele (nebo pomoct příteli, to nebylo poznat) se zrychleným způsobem přihnal do epicentra toho přírodního úkazu a v té vteřině, kdy chytil někoho z nich za rukáv se samozřejmě zřítil na podlahu taky a ještě s sebou stáhnul všechny ostatní. To už se nedalo vydržet, situaci mohl povýšit jedině spontální doprovod na klasický klavír, který byl průvodcem dávných grotesek o šlehačkových bitvách (hlavně v té fázi, kdy je šlehačka všude a všichni po ní kloužou k zemi). V tom momentě mi pukla bránice a já si uvědomil, že mě tahle původně krutá scéna vynesla z onoho pekla rovnou do nebe, následkem čehož mohu psát o celém dni v úplně jiném kontextu, než jaký jsem měl tehdy ještě dopoledne před očima.


A teď mě omluvte, musím se připravit na zítřejší invazi vánočních příbuzných.



9 komentářů:

  1. nádherná porce dobré nálady, válím se smíchy :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Cecilio, vidím tě tady poprvé a hned takový úspěch, to jsem rád dvojnásobně (minimálně) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. hihi, ty vazne dokazes vzdycky pobavit... kazdopadne - Vanocni obchody taky nemusim. Vsichni jsou protivny a ve stresu :-(

    OdpovědětVymazat
  4. to jsem taky ráda, možná i trojnásobně, když to všechno vykrátíš, sečteš a vydělíš dvěma. kdybych náhodou našla čas a přečetla víc tvých skvostných článků, doufám že budeš stejně potěšen ze všech mých veselých komentářů :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jirko, jako nejúžasnější na tom všem zde popsaném shledávám to, žes ses z toho teda fakt ne...no, neposral :)
    V kombinaci se šavlistou na onom místě, kam bys nemusel tak úplně dojít a posléze namydlovačem..teda myslím, že by se pak mohl p....i on :)

    OdpovědětVymazat
  6. Jirko, díky - já jsem se tak pobavila!!! A zrovna jsem to potřebovala!!
    Letos jsme vůbec nenakupovali - my tedy prakticky nenakupujeme niky víc, než po celý rok - ale letos ani to, protože u nás vládla žaludeční chřipka. To je úžasná věc na šetření peněz, navíc je to provázeno klidem v posteli.

    OdpovědětVymazat
  7. wow, sice se zpožděním, ale moc ráda sem četla tento tvůj článek!! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Kaačo, já jsem taky rád ;-)

    OdpovědětVymazat