sobota 29. března 2008

Nejsem si jistý

...říká se, že nejlepší věci jsou v životě zadarmo.
Mám dojem, že je to jinak.
Platí se za všechno.



31 komentářů:

  1. Bohužel, Jirko*, bohužel...

    OdpovědětVymazat
  2. Ale nekdy platime radeji :o)

    OdpovědětVymazat
  3. hřebíček na hlavičku Radko :-))

    OdpovědětVymazat
  4. Asi jen "nejlepší věci v životě nejsou za peníze." Ale jinak jako Radka.

    OdpovědětVymazat
  5. Nekdy mi prijde, ze ty nejlepsi veci stoji prave nejvic...

    OdpovědětVymazat
  6. no, záleží na tom, kolik investujeme...a poslední dobou mi připadá, že jsou lidi ochotní investovat čím dál, tím míň, ale to se vlastně vrací k tomu, co jednoduše popsala Radka :)

    OdpovědětVymazat
  7. Aneb Sice mluví o nejlepších věcech, ale nechtějí se kvůli nim vzdát ani těch nejhorších. :-)
    Je to jen a jen o žebříku hodnot. Když vím, skutečně vím, zevnitř sebe, ne zvenčí, že tohle, právě tohle je to nejlepší, nezdá se mi cena za to nepřiměřená.
    (Za normálních okolností, samo. Dilemata typu Sofiiny volby teď pro běžný život běžné populace neuvažuju.)

    OdpovědětVymazat
  8. Ano. Ruliso pamatuješ si na ten animovaný obrázek se třemi pruhy, co jsme se na něm neshodli? :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Eee... uhmmm... :o)))
    Bych si ho asi měla aspoň najít, že jo...? :-)))
    (Zase další příkladek mý egocentrický hluchoty slepoty a alzhaimera k tomu... Au.)

    OdpovědětVymazat
  10. Počkej, a joo, ty myslíš ještě na starým blogu, předávaná grafika, už vím!

    OdpovědětVymazat
  11. s tím alzhaimerem pomalu, já taky nevím, jestli to bylo na starým, nebo už na novým :-)) asi už na novým... ale myslím si pořád to samé :) Jedna věc je věnovat se výběru nejvhodnějšího partnera a druhá najít někoho, kdo splňuje základní požadavky a těm ostatním "drobnostem" přijdeme na chuť později :) Já vím, to zavání pohodlností, nebo neschopností, ale něco mezi to asi bude.

    OdpovědětVymazat
  12. ježiš...dyť já jsem úplně blbej :) ono to bylo u mě...s odkazem na tvůj článek o "skoro bílým království".... už jsem to našel, je to TADY
    :-)

    OdpovědětVymazat
  13. No já už si přeci pak vzpomněla - a ano, taky neměním svůj tehdejší názor. :-) Tam, kde hroty neskřípou, "nejdou přes vint", lze tolerovat a trochu vsadit na to, že se časem obrousí.
    Ale zkušenosti většiny říkají, že spousta toho, o čem si člověk myslel, že se obrousí, naopak ještě zostřelo.
    Zatímco to, co na začátku vypadalao jako důležitý podstatný a kladný, nakonec taky po delším stýkání s eozubených ploch dopadlo často jinak. Vyhrotilo se jinam.
    Ne, Jirko, mám za sebou sedmnáct let manželství. Ne. Vím přesně, v čem jsem kdysi udělala chybu. V tom, že jsem tehdy, chtíc mít to, co jsem považovala za správný a důležitý, uvěřila tomu, co říkáš ty. :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Já bych teď, s odstupem, řekl, že takhle (tedy tak, jak jsem to nakreslil) by to bylo dobrý, kdyby to fungovalo. Často není, uznávám... jenže to je o těch osobnostech - je dobrý, když je něčím vyjímečný a zůstává sám sebou, ale pokud tyhle hroty vadí ve vztahu, tak v něm prostě nemůže fungovat, dokud ho neobrousí. Pohled na dvě svérázné osobnosti, které neuhnuly a jsou sami sebou, je sice hezký a sympatický, ale budou mít problémy vždycky. Dokud se ti dva trochu víc neslijí do jednoho. Zní to hrozně, když to takhle popisuju, ale mám na mysli ty vlastnosti, které jsou důležité pro vzájemné vycházení (ty ostatní si mohou nechat - cha! Kdo pozná, jaké vlastnosti vadí a které už ne, že? Má teorie dostává trhliny :)
    Zkrátka myslím tím, že dva takoví lidé zůstanou pořád jen vedle sebe, což může někdy i fungovat, byť ne tak přirozeně. Nechci vytvořit dvě šedé, nevýrazné apatické postavy, které budou litovat, že se obrousily - spíš by to mělo být tak, aby ta obroušená místa vůbec nevnímaly jako nutnost, povinnost a udělaly to samy a nepovažovaly to za nějaký ústupek a příkoří. A taky aby tím získaly a dohromady jako dvojka byly ještě lepší, řekněme vytříbenější :)
    Huh... nevím, jak bych to řekl srozumitelně (pro mě srozumitelně myslím) :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Ano, "Kdo pozná, jaké vlastnosti..." - Přesně. .-)
    Jinak, a když to napíšeš takhle, dostaneš se zrhuba k tomu, co jsdem úplně na začátku kdysi tehdy už psala taky - že vlastně mezi nimi musí být ten prostor, v němž můžou oni zůstat sami sebou. V němž bude místo na ty k obrusu nevhodné či neochotné hroty různých výšek i šířek z obou stran.
    Jen tak to může fungovat.
    Šířka tohoto prostoru není univerzální, musí být vždy nastavena individuálně, nebo spíš specificky, páč podle obou z dvojice.
    Pevnost vztahu ve smyslu zajklesnutí není žádnou známkou o jeho šťastnosti. Oboustranné.
    Mohu být dlakeo šťastnější s jedním mužem, ač mám edo sebe vzájemně zapadených relativně málohrotů, pokud ostatní budou mít svůj prostor, než s mužem, s nímž máme zapdaeno hodně hrotů, ale obroušených (obvykle víc jen na jedné straně, obvykle v mým případě cítěno víc u mě) na kost a do bolava.

    OdpovědětVymazat
  16. jeje, ja si taky prisadim:
    obvykle pohotovou a vse vyvazujici kamosku jsem rozhodil timhle svym vyplodem na tema kompatibility jedincu, pote co ona davala duraz na to aby do sebe zapadly jakysi "vlastnosti" nebo tak:
    ze podle mne jde clovek bud dopredu nebo dozadu. dva co jdou dozadu si nejakou dobu muzou skrz shodu vlastnosti "rozumnet", ale dlouhodobe to nemuze byt stabilni.
    rikala ze si to musi rozmyslet :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Ore:
    Napřed jsem v duchu začla hulákat - Kruci, jaký fopředu dozadu? Člověk peřce furt někam jde a něco přitom i ztrácí, tyhlekomunistický dopředu levá zpátky ni krok... - Ale pak jsem se nad tím - jako ta tvoje kámoška - zamyslela, a čoveče, ono asi jo.
    Jak strašně lidi koukaj na ty vlastnosti,a by měli to a ono společný a stejný a hledají v tom záruku kompatibility, harmonie... A přitom to funguje chvilku a nebo dokonce vůbec...

    Jo, ty vlastnosti někdy spíš klamou. Kdyby lidi nemělůi strach ze ztráty a potřebu hledání záruk (aspoň v nadějícj a aspoň v těch společných vlastnostech), třeba by se naučili víc oracovats těmi prostory a společným směřováním, s něčím, co je daleko širší a celistvější než nějakej soubor vlastností.
    Nejde o "dopředu-dozadu", ale prostě o směr.

    OdpovědětVymazat
  18. smer..k rozkvetu :-)
    a smer..k rozkladu :-(

    OdpovědětVymazat
  19. A ty poznáš vždycky dopředu, kterej je kterej? :-)

    OdpovědětVymazat
  20. čert aby se v tom vyznal

    OdpovědětVymazat
  21. ruliso, uz trochu jo
    jirko, boze chran

    OdpovědětVymazat
  22. Ore, jestli vždycky. :-))
    Někdy je jako nikdy, někdy.:-)

    OdpovědětVymazat
  23. Hups, kam se mi ztratilo "...ptala jsem se..." ? :o))

    OdpovědětVymazat
  24. no jo.. ono těch receptů je větší počet, než "léčebných případů" kolikrát :) Možná to příliš porovnávám s minulou dobou (tedy i se vzorem, který jsem měl doma). To, že prý dřív nebylo například tolik důvodů k nevěře je asi blbost, jen se o ní nemluvilo... teď mě napadá.. není důvěra opakem nevěry? :) Připadne mi, že dneska mají té důvěry lidé málo, a to myslím i tu v sebe sama - pak si jí dohánějí opičením, respektive srovnáváním okolo a cílenou, nebo nevědomou úpravou svého chování podle těch ostatních. Doba je divná. Jasně, stejně jako byly všechny doby před touhle :-) pomalu se stydím přiznat, že jsem nevěrný nikdy nebyl, jakoby to byla známka lenosti, nebo nějaké formy nezájmu a falešné spokojenosti. Trochu se vzdaluju od původního tématu, nevěra s důvěrou je sice jedním z těch základních hrotů, ale určitě ne jediným. Právě jsem si přečetl tenhle článek, respektive spíš diskuzi pod ním. Celkem vzbuzuje úsměv (ta diskuze) :) Souhlasím s tím, že dřív prostě lidi víc museli, než jen mohli. Bylo to často vytrpěné. Jinak je to podobné. Ale možná právě v tomhle je ten háček, který hledáme. Když víc "můžu", než musím, tak se dřív nebo později dostanu do stadia, kdy nemusím nic... a pak to takhle vypadá :-)

    OdpovědětVymazat
  25. Ruliso, jestli se dobre pamatuju, tak na extremy jsem tady ja! :-)

    OdpovědětVymazat
  26. Důvěra a nevěra jsou dvě větve stromu. Ale ne opaky. Význam nevěry pro vzájemnou důvěru si stanovujou lidi sami, a že si ten význam stanovili tak vysoko, že se přes takovou blobost spousta z nich nedokáže dostat, je jejich problém.
    To, jestli mám v někoho důvěru, velmi málo záleží na tom, jestli mu někde s nějakou jinou ujedou nohy.
    A naopak. To, že mi je někdo k smrti věrnej, vůbec neznamená, že k němu nutzně musím cítit důvěru.

    OdpovědětVymazat
  27. Být věrný ještě neznamená být nudný a stereotypní Ruliso, na tom se asi shodneme... míň už na tom, co nazýváš blbostí, to vidím jinak. Ale pravda je, že záleží, jak to mají nastavené. Nevěrou nazývám cosi, co porušuje vzájemné dohody, byť tiché a nikdy nevyřčené (i když u nich hrozí nepochopení a mylný výklad). Ano, opakem důvěry je prostě nedůvěra, ne nevěra, ale myslím si, že ta přichází jako druhá v řadě, až po tom, co si lidé přestanou věřit, stačit, vyhovovat... pak je otázka, má-li smysl v něčem společném, dohody porušujícím, pokračovat. Neměj mě, prosím, za nějakého moralistu, člověka se zdviženým prstem a žhnoucím mečem v ruce, na to nehraju. Pokud je nevěra součástí té gumové bubliny dovolených věcí (která vydrží nějaké to rozpínání) okolo vztahu, tak s tebou souhlasím, ale často je tahle věc neuhlídatelná (myslím sám před sebou) a vede k prasknutí toho obalu a člověk se pak tím rámusem lekne, ale dohromady už nic nedá.

    OdpovědětVymazat
  28. Jirko, pokud nevěra je obecně porušení dohody, tak ano. Ale to z toho tvého komentu poznat nebylo a z miliónů jiných, mluvících o nevěře, už vůbec ne.
    Ale můžu v tom souhlasit, a pak pro mě nevěra je třeba to, že jiné věří víc než mně. Bez ohledu na to, jestli s ní spí nebo ne. Nebo že ve věcech společných a partnerských se on rozhoduje na základě debat s někým jiným místo se mnou.

    Ještě mi, Jirko, prosím, vysvětli, co tě má k tomu, že mi pdosouváš, že je pro mě věrnost rovna nudnosti a stereotypnosti a kde jsem vůbec o těchto dvou věcech psala.

    Nechceš se třeba občas taky na něco napřed zeptat, než usoudíš? Není nutno v obraně svého názoru tomu druhýmu přiřazovat negativa.
    Nikdy jsem nespala se dvěma muži najednou. A věrná jsem vydržela být víc než šestnáct let. A občas fest vůlí.

    A názor na nevěru jsem měla i tehdy ten stejnej.

    OdpovědětVymazat
  29. A teď mě ještě omluv, že jsem tak vystartovala, teď jsem ten tvůj koment dočtla podruhý a zjsitila, že spíš podsouvám něco já tobě. :-(
    Tak storno.

    Nevím proč, mi to seřazení slov v první větě zatemnilo mozek. Asi ho mám přehřátej, jak sem právě vylezla z vany. :-(

    OdpovědětVymazat
  30. Jej, podsouvat nebo soudit to ne, to nechci a nemůžu... omlouvám se za tu formulaci, ona tak opravdu zní, tak jsem to nemyslel, promiň. První věta byla reakcí na to předchozí slovní spojení "To, že mi je někdo k smrti věrnej..." a sepla mi to blbým směrem, k té nudnosti. Určitě "psí věrnost" není žádná záruka, ale pro mě je to jeden z nejdůležitějších kamenů (pokud se držím pořád toho smyslu nevěra=porušen dohody), ale v žádném případě to neměl být výpad konkrétně proti tobě jako takové.

    OdpovědětVymazat
  31. Ale vždyť já vím, psala jsem to už v noci. :-)
    Možná jssem prostě měla napsat, že ani jeho věrnost mně, ale ani moje jemu neříkají vůbec nic o skutečné důvěře.

    OdpovědětVymazat